Treking s Phyu Phyu

Po šesti hodinách jízdy mikrobusem, plným převážně turistů, přijíždíme do sympatického horského městečka  Kalaw, které bylo založeno Britama jako místo úniku z rozpálených nížin. Před náma je celý den volna a pak nás čeká 3-denní treking s místní průvodkyní.
Ubytování v Kalaw je cenově o dost levnější a komfortnější něž v Baganu. Vybrali jsme Richard's Inn, dům se špičatou střechou a naším pokojíčkem úplně nahoře. Vítá nás světlo a výhled na okolní kopce. Poté co se tím dostatečně nasytíme, jdem omrknout centrum, které se točí kolem zrovna končícího marketu. Žádný turista na dohled, místní se nám nesnaží nic vnucovat, vše je autentické a nás to dělá šťastnými. Větší populace má předky z Indie nebo Nepálu, protože sem v době kolonizace přišli stavět silnice a železnici.

V noci byla extrémní kosa, až nám šla pára od pusy. No horská oblast, nejchladnější období v roce a po anglicku stavěný domek je ideální kombinace.
Druhý den jsme obešli všechny nablýskané svatyně v dosahu pěti kolometrů a viděli snad stovky Budhů různých velikostí a tvarů. Večer jsme si koupili pivo, vylezli neznámo kam a sledovali krásný západ slunce. Před spaním jsme si dali ještě trochu adrenalinu v místní vývařovně, kde jsme se zas nechali unést o objednali si jejich specialitku. Dalo by se to nazvat kotlík plný překvapení :-) Já se teda moc nenajedla, ale Martin zvládne kdeco.

Sportovní aktivita, na kterou se moc těšíme je tady! Přes TripAdvisor jsme oslovili Phyu Phyu, která nabízí privátní tour 2 noci - 3 dny s tím, že na její trase se nesetkáš s jiným turistou. Čeká nás 60 km, cílová destinace je vyhlášené jezero Inle, kde nás lodí dopraví až do hotelu.
Vyzvedává nás v 8:30 a každý jen s batohem, kde je jedna vrstva oblečení navíc, voda, opal. krém a další nezbytnosti, vyrážíme vzhůru do kopců. Průvodkyni je  28 let, je moc milá, usměvavá a celkem srozumitelnou angličtinou se nám snaží odpovídat na všechny naše záludné otázky ohledně politiky, kultury, náboženství i ekologie.
Město necháváme daleko za sebou a šplháme vzhůru do zalesněných kopců. Moje noční můra - setkání s hadem by se konat nemělo. Phyu tvrdí, že teď je na ně zima a že žádného za celou svou 5-ti letou průvodcovskou kariéru neviděla. Nezbývá než věřit a doufat.
Štěstí, že se nebojíme i pavouků, protože těch je tu mraky. Při dopoledním sestupu je slyšet slavnostní hudba, dole ve vesnici je svatba a mi můžeme být u toho. Nevěsta je ve žlutém, ženich má sváteční sukni, celá vesnice slaví. My se cítíme trošku jako vetřelci, pozvání na oběd srdečně odmítáme, protože naše hody jsou připravené ve vsi sousední.
Polední pauza vychází na osadu u železniční stanice, servírují se zapečené placky chapati s vajíčkem buď naslano s avokádovým salátem nebo nasladko s ovocem. Po adekvátní siestě pokračujeme dál, tentokrát procházíme zemědělskou krajinou, pěstují všechno možné - zázvor, kurkumu, papriky, rajčata, hrách, chilli, obilí, zelí, květáky,..     
Po páté hodině jsme v místě nocování, malá vesnice s domkama buď zděnýma nebo dřevěnýma, na každém dvorku buffalo a děti pouštějící draka. My máme ustláno v hlavní obytné místnosti bambusového domku, kde bydlí kamarád od Phyu. Špinavé nohy a ruce si můžeme opláchnout v sudu za domem. Ještě za šera zvládnu navštívit a hlavně okouknout kadibudku a následně omezuji příjem tekutin na nezbytné minimum. Padla tma a zima, raději nemyslet jak přežijeme noc. Světlou tečkou na závěr je už jen výborná večeře složená ze spousty druhů zeleniny a rýže. Od osmy už se choulíme na matracích a vítr nám víská ve vlasech.

Druhý den se krajina trochu mění, přecházíme již sklizené lány rýžových polí, louky s pasoucíma se buffalo a míjíme pasáčky krav. Na noc je pro nás přichystán tentokrát zděný dvoupatrový příbytek, kde dole je chlív pro dobytek a sklad sklizených surovin a nahoře jsou místnosti na spaní.

Poslední den nás čekají asi nejkrásnější scenérie, zastávka u vodopádů a slastný návrat do civilizace u jezera Inle. Tam si dáváme poslední společný oběd a vyrážíme na hodinový přejezd lodí s řidičem, co se toho vůbec nebojí.

Bagan

16/12, Mandalay
Poslední snídaní na střeše našeho hotýlku se loučíme s Mandalay. V 7:30 máme být připraveni v hale. V 8:00 konečně nasedáme, společnost nám dělá jeden zcestovalý Francouz. V minibusu opouštíme město poměrně svižně. Po hodině však odbočujeme z prašné dálnice na ještě prašnější asfaltku. Závod začíná. Místní drožkaři mají hodně testosteronu, který si vybíjejí střemhlavou jídou vpřed s cihlou na plynu nehledě na povrch vozovky. Stejně jako v Tour Le Mans je potřeba občas doplnit benzín nebo baterky v jedné z mnoha občerstvoven podél cesty. Jako snack je vždy možno zakoupit něco z tácu na hlavě místní domorodkyně. Krom různého ovoce a smažených bobů jsou v nabídce pravidelně vařená křepelčí vajíčka či svazek vařených nasládlých kořenů (známe z Indonésie).
Při opravě/rozšíření silnic je skvěle využita dělba práce. Radši než platit jeden dozer, je lepší využít deset dělníků. Slečny kamenivo jednotlivých frakcí v mísách na hlavě postupně rozvrství na vozovku, která se staví zhruba ve stometrových délkách. Válec vše zhutní. Vozovka se zaleje asfaltem a je hotovo.

Bagan
Na uvítanou jsme na hranicích města zaplatili turistickou tax 25000MMK (20 USD). Chrámový komplex se rozkládá hlavně v oblasti Old Bagan (nejdražší bydlení pro snoby je kolem něj). Na jihu od Old Bagan  vznikl v 90. letech pro místní praktičtější New Bagan s kolmými ulicemi a sociální infrastukturou. Tam naleznou bydlení backpackeři co si dovolí utratit za pokoj 40 USD a více. My však filtrujeme dle ceny a tak naše cesta míří do Nyaung U asi 3 km severně nad Old Bagan kam míří budget spodina cestovatelů. Hotel se zove jménem Eden. Za 25 USD se velebíme v zaplísněném pokoji. Závěsy raději ani neroztahujeme aby nám soused z vedlejšího domu neviděl do toho našeho ráje.
Za osm babek půjčujeme kola na tři dny a jedem si na obýdek a na obhlídku Baganu.  Největší rozkvět Baganu se datuje mezi 11. a 13. st.n.l. Dle legendy na počátku místní válečník a král Anawrahta vlivem mnicha z vedlějšího králoství konvertoval k budhismu. Svojí oddanost Budhovi vyjádřil výstavbou mnoha chrámů v Baganu, které se staly vzorem pro celou říši. Jeho nástupci v této práci pokračovali a tak vzniklo seskupené téměř 4000 pagod a chrámů. Řada zemětřesení z toho dvě nejsilnější v letech 1975 a 2016 měla za následek zřícení či poškození nektěrých svatostánků. Opravy za použití nepůvodních materiálů a technik mnohdy nedosahují původních tvarů a obrysů což dost žkodí pověsti této památkové oblasti zahrnuté do dědictví UNESCO.
Oproti Angkoru v Kambodži, kde se hlavní komplex nachází na několika kilometrech čtverečních, jsou zde pagody rozmístěny bez jakékoliv myšlenky různě v krajině. Ideální je to pro rejdění na bicyklu či e-bike (elektro verze scooteru). Náš odpolední okruh nás zavedl k turisty zamořené Shwezigon Pagoda mezi Nyaung U a Old Bagan. Nablískaných pagod jsme již po Mandalay měli dost a tak jsme se odklonili od hlavní cesty do Old Bagan a zajeli do místní prérie. Na prašných cestách projíždíme mezi cihelnými pagodami různých velikostí a tvarů. Na náš první západ slunce zde volíme vyvýšeninu u vodní nádrže kde si bez tlačení sedáme na trávník a s pivkem v ruce sledujeme tu hru stínů a barev.
Úspěšný den v Baganu by se dal rozdělit na ranní fázi kdy se ideálně na východ slunce vydáte na již předem prozkoumanou pagodu na kterou se dá vylézt. Vetší chrámy s vnitřním schodištěm do vyšších pater jsou otevírány až kolem sedmé místními, kteří u chrámů často žijí se svojí rodinou. Dokud je slunce nízko, jsou obrysy chrámů nejvíce fotogenické. Kolem jedenácté přichází vedro a nejlepší je v tu dobu se někam schovat a odpočinout si. Po třetí je slunce na ústupu a nejméně hodinu před západem je potřeba najít pozorovací místo.
Bez budíku se stává blbě takže desátá ranní to jistí. Snídaně byly do devíti takže míříme na trh kde kupujeme meloun, čerstvé banány a nádherně lakované misky na čaj. Náš druhý den v Baganu opět plánujeme rejdit mezi sklizenými políčky, pasoucími se kravkama a ruinama z dávných věků. Díky rozlehlosti území se nikde netlačíme a často jsme jediní návštěvníci v malých komplexech. Základ každého chrámu je socha Budhy umístěná v centru stavby. Víc Budhů je víc adidas a tak velké stavby tradičně mají ve vnitřních chodbách na každé straně po jedné soše sedícího Budhy. Je hezké vidět, že pro místní to sice je tak trochu atrakce pro vyfocení, ale zárověň většinou pokleknou a pomodlí se před sochou. Místní prodejci se usalaší kamkoliv kam noha turisty zabloudí a tak občas kroutím hlavou proč na bohem zapomenutém místě čeká naivní prodejce s pohledy. Na západ slunce jedeme na jednu stupu, tedy komolou pagodu po které vedou strmé schody vzhůru. Cestu nám spetřuje Moniky prázdné přední kolo. Situace nemá řešení a tak jedem dál. Další nádherný západ slunce za námi a my jedeme pomalu po krajnici něco zakousnout.
V 5:00 zazvoní budík, po rychlé hygieně sedáme na kola mažeme si to ztichlými ulicemi na východ slunce. Klasicky to máme s extra miles jelikož špatně odbočujeme a musíme se vracet. Naším cílem je Loka Oakshang Temple. Nikde není ani živáčka až u chrámu potkáváme jednu zbloudilou duši. Jsme tu včas. Bohužel chrám je zavřený. Rychle volíme alternativu v podobě sousední stupy, u které je možné po schodech vyšplhat výše. Hlavně zout boty! Hovíme si v sedmimetrové výšce na nejvyšším prstenci a čekáma ne divadlo. Kde jsou balóny? Přichází rozbřesk a opar zbarvuje celou krajinu do ruda. A najednou zleva (z jihu) na obzoru hned za Dhammayan Gyi Temple začnou k nebi stoupat horkovzdušné balóny. Balony postupně křižují krajinou směrem k severu.
 Pro snídani volíme stravovnu u cesty, s kuchyní pod širým nebem. Tousty s vajcem se nekonají, ještě zvládneme rukama nohama objednat čaj a kafe a zbytek necháváme na volbě obsluhy. Na stůl mezi nás dosedne směsice misek různých obsahů. Masové koule ještě poznám zbytek je ve hvězdách. Moni nezapomněla na lásku místních k rostlinému oleji a jako přílohu volí rýží. Přede mě přistála miska smažených nudlí jako z friťáku. Alespoň že silný vývárek zvládají lokálové připravit na jedničku, pokud tam ovšem nenalijou moc rybí omáčky. Diplomaticky se ve všem pošťouráme a platíme 3 dolce včetně čaje a kávy.

Poslední na našem listu je Old Bagan. Ten tvoří historické centrum chrámového komplexu, nicméně opět platí to co pro zbytek oblasti. Chrámy netvoří nějaký celek akorát některé jsou objemnější. Nachází se zde zdí obehnaný Royal Palace. Z venku se prezentuje poutačem na restauraci uvnitř a za vstup musí bledá tvář zaplatit dalších 20000 K. Z některých chrámů je nádherný výhled, ale spousta má díky zemětřesením uzavřený vstup do vyšších pater. Po cestě  do hotelu nacházíme restauraci A Little Bit Of Bagan, která nás osloví vynikající kuchyní a servisem. Balíme abysme zítra byli ready na přejezd do horského Kalaw odkud chceme vyjít na třídění trek k jezeru Inle.

Centrální Myanmar - Mandalay

Po roce a půl jsme opět v Asii, tentoktát nezámá Burma. Jako vždycky nebyl čas a vůle plánovat cestu dopředu, takže nevíme moc co nás čeká.

Začímáme sebejistě, tak jako všude jinde - v bance si vyměníme dolary na místní kyaty (1 USD = 1350 MMK), za které si kupujeme SIM s 4G, abychom se na posléze půjčeném skútru vyznali ve spletitosti místních komunikací.
Ani jsme se moc nerozkoukali a už si to valíme bláznivou dopravou za vyhlášenými památkami města Mandalay - druhého největšího v Myanmaru. Jedná se o neskutečné množství pagod  s obřími sochami Buddhů. Na pravidla odívání v těchto chrámech jsme již zvyklí (zahalit se od kolen po ramena), co je ale pro nás novinkou je zouvání bot již před samotným komplexem. Tam podlaha v centru dění se jen blíská, zato přístupové cesty jsou čištěny spíše chodidly návštěvníků.

Dominantou města je bývalý královský palác na čtvercovém půdoryse obehnaný hradbami a vodním příkopem, vstup za 20 000 MMK/osobu nás ale nechal chladným.

Myanmar patří mezi nejchudší státy JV Asie a je to bohužel vidět a je nám z toho smutno. Jinak jsou místní ale mic milí, cizinců se nebojí a anglicky většinou neumí. Ve vzájemné komunikaci nám bohužel nepomůže ani rozlišnost v písmu.

Najíst se na ulici už je trochu problém, hned první den nechceme náš zažívací systém šokovat něčím naprosto neznámým, tak volíme vyšší standard, kde se po delší artikulaci naší objednávky - kuře plus rýže, dočkáváme skvělého výsledku.

Spánkový deficit a časový rozdíl +6,5 hod oproti ČR nás (nebo teda spíš Martina) neodradil od vstávání v 5:00 a 40-ti min jízdě na skútru ke spektakulární podívané - východu slunce na teakovém mostě U-Bein bridge.

Snídaně pak byla konečně ve stylu, který jsme hledali - v neznámé čtvrti jsme jediní turisti sdílící kávu, čas a ranní paprsky s místníma návštěvníkama.

Když už jsme tak daleko od hotelu, proč nejet ještě dál :-)  nebo spíše zpět, ale po druhé straně ohromné řeky. Tam leží Mingun a v něm spousty pagod a chrámů.

Ve  tři odpoledne končí náš dopolední program. V hostelu padáme celý rozvrklaný z motorky do postelý a dopřáváme si celou hodinu spánku, abychom se vypravili znovu na U-Bein bridge, tentokrát na západ slunce.

No a protože nemůžou být pořád jen happy endy, tak jsme to nestihli. Na trase se vyskytly problémy typu - pozdní výjezd, zácpy i špatně nastavená navigace, což vyústilo v napjatý moment, který jsme rádi spláchli místním chmelovým mokem.

Jak se ale také říká, kdo si počká..obloha se nakonec krásně zbarvila a my si přišli na svý.

Prague - Mandalay, Burma

Se slzičkama si jdeme odbavit zavazadla a sedáme na první let Praha - Moskva. Hned v letištní hale se směju doumetrovýmu lamželezu s česko-ruksými kořeny v úboru "zlatá 90". Cirkus doplňuje jeho přítelkyně z Asie s malým ADHD anglicky hovořícím klukem. Na gejtu se do party přidá slušně mluvící snědý klučina - barman co se rád porve když ho někdo provokuje. Narodil se na sedle v Mongolsku a dříve žil v jurtě. Jede domů na svátky a veze si Plejsta a herní noťas za čtyřicet tisíc. Pujčil si půl mega a hned to rozfofroval. Se splácením prý nebude problém, taťka mu poslal milion. Pastevectví je asi na vzestupu... Nevím jestli ho tu adoptovali nebo se rád seznamuje, ale hlučné pani za náma v řadě říká "ségro". Jeho sousedům na sedačkách zase říká babi a dědo. Nikomu to nevadí, je to veselá kopa. Bizár je když se rozohní, že na security checku ho připravili o dvacet tisíc. Prý o to přišel ve formě bot, sluchátek a jiného vybavení v jeho nadměrném zavazdle.

Přistání na letišti v Moskvě je oznámeno nadšený potleskem z řad cestujících. Něco takového jsem zažil naposled když jsme leteli s Polákama z Wroclawi. Je vidět že Zeman má naty volby slušně našlápnuto. Azbuku už naši soudruzi asi zapomněli a tak si to Český fanklub valí na imigrační v rámci vnitrostátních letů. Za tohle si odpovědnost vzít nechci a tak tápající spoluletce navádím správným směrem, tedy s námi na let Moskva - Bankok... a stejně bysme na ně museli čekat.
Na 8,5 hod let nám byl přiřazen letoun odpovídající velikosti. Pracovně bych to nazýval Airbus. Tyhle dálkový cesty jsou supr jelikož člověka napojí, nakrmí a ještě stihne sjet nejnovější blockbustery. Filmový maraton nám nedá spát a ve tři ráno našeho času se snášíme na letiště v Bangkoku. Zase potlesk?

Pro zavazadla a čekačka na náš poslední let. Únava se hromadí, ulehčujeme tělu mikrospánkem na lavičce. V letadle menší velikosti se už tolik snědých tváří neměstná a po hodině a půl člověk neslyší ani ten potlesk. Welcome to Myanmar. Při sestupu jsem si stihnul prohlédnout místní savanu a tajgu. Zdá se že jsme skutečně v divočině.

Rozpačitým dojmem působí blikající plastový stromek v hale. Pán na imigračním se na nás vůbec neusmál ani nepodíval. Svádím to na svůj americký úsměv, který je až moc americký. Taxi, taxi? Na nás pokřikuje chlapec od pultíku. Volíme variantu bus, bus. Za tři dolce na hlavu je to stejně drahý, ale taxík se nedá srovnat s kolorytem místních vyšperkovaných vozítek improvizované hromadné dopravy. Letisko je hodinu vzdálené od města. Asi místní rado pro plánování a územní rozvoj počítá s prudkým rozkvětem města v blízkých padesáti až sto letech. Jezdí se tu vpravo. Pokud má silnice více jak dva pruhy, rychlejším pruhem se stává ten, který vás více baví. Někde se dá jet osmdesát někde to víc jak pade fyzicky nejde. Až ulice města na nás působí čilým dojmem. S tím auto\moto chaosem co se odehrává v jiných Asijských zemích se to nedá srovnat. Po dvaceti hodinách dobrodružství vyskakujem před hostelem. Za 15USD dostaneme cimru s klimou a oknem! Do výbavy je nutno započítat minibar(bez alkoholu), telku které nerozumíme a celou záchodo-sprchu. Pro neznalé Asijské architektury se jedná o místnost s WC na jejíž protilehlé stěně je připevněna sprchová hadice, Studená sprcha a spánek je to naco jsme se těšili nejvíc. Tady jsou čtyři odpo. Dáme spánek a pak nějaký dlabanec. Zítra už nás čeká průzkum města.

Intermezzo

Lépe než začít od začátku je začít od konce. Zde je náš poslední příspěvek z návratu domů z Asie 2016 co Moni zapomněla postnout. Žádný mail jak sme teda dopadli mi nepřišel a tak to beru že vás to stejnak nezajímalo.

"Náš 11-ti hodinový, v pořadí už šestý, let do Londýna mi doslova nedal spát. Nervy i fantazie o tom, jaké to po těch dvou letech asi doma bude mě zaměstnaly na celou noc. 

Čerstvě "svobodná " Anglie nás v pondělním ránu přivítala svým typickým počasím. Déšť nás ostřílené pláštěnkáře nezarazil, ale ty teploty jsme nemohli dlouhou chvíli rozdýchat.

Hned po ubytování v hostelu jsme se vydali řešit důvody naší návštěvy na ostrovech. Což bylo jednání s bankami, kde máme účty z dob našeho pobytu v Anglii (2013/14). Po počátečních peripetiích jsme ale vše vyřešili k naší maximální spokojenosti. A to si zasluhovalo oslavu! V nedalekém Lidlu jsme si za pár liber koupili koblihy, salát coleslaw a šli posnídat do parku.

Zbytek dne jsme strávili brouzdáním v centru a nasávali atmosféru z historických objektů, které jsme u protinožců postrádali. Fish and chips s pintou piva završil náš večer a pak jsme se šťastně odebrali na vrzající palandy o pár parter výš. Pro mých probdělých 37 hodinách jsem pak spala jako miminko. 

Úterý začalo slunečně, naplánovali jsme velkou procházku z Waterloo, podél řeky do Tate Modern, kolem nové zástavby u City Hall, přes Tower Bridge a pěšky až k St. Paul's Cathedral. Byla to krása pohledět :-) Ve finále jsme skočili na metro a nechali se vyplavit v Camden Town, kde začalo pršet a tak jsme si v tržnici dali rychlé občerstvení a ukončili turistický den.

Den "D" - 29.6.2016, po 22 měsících se vracíme domů. Let měl zpoždění, kufry si dávají na čas a od našich rodin nás odděluje už jen stěna příletové haly. Jsme napnutí, je to tady. Už nás vítají, mají transparenty, květiny..všichni se objímáme, tréma upadá, slzy se nekonají. Opravdu jsme byli pryč tak dlouho?"

Po návratu jsme se radovali z rodné hroudy. Léto bylo divoké, plné těch věcí co jsme nemohli jinde jen tak provádět. Mezi takové disciplíny patřil například sjezd divoké řeky, nezřízené pití alkoholu na veřejných místech a jiné radovánky. Moni po dlouhém hledání našla práci (částečně asi i vysněnou) v Centru bytovýc změn pro jednoho developera. Já se vrátil ke kyblíku a lopatičce (aka projektant pozemních staveb).
Na podzim jsme zažádali o Víza do Kanady. Stálo nás to hodně času, úsilí a ve finále docela balík (výpis z trestního rejstříku ze všech zemí kde jsme poslední dva roky strávili déle jak 6měsíců tedy Austrálie, Zéland, CZ, překlad CZ výpisu do AJ a samotná žádost něco stály).

Jelikož jsem uzavíral jednu kapitolu života, rozhodl jsem se ještě na stará kolena vypravit na zimní sezonu do Pece v Krkonoších. Přes protesty v obou spřátelených klanech jsem se vydal okusit prach zasněžených kopců a musím říct že to byl nejhezčí čas mého života hned po cestování s Mončou.
Do toho se nám naskytla možnost prvního společného bydlení podle našich představ. Za ohromné pomoci mojí Mamky jsme zrekonstruovali rodinný byt ve Vršovicích. Mít ten byt dveře, parapety, skříně, sedačku, všechny světla a obklad kuchyňské linky, mohl bych ho s přehledem prohlásit za dokončený. To zatím však nemohu říci.
V lednu přišla radostná zpráva z imigračního že se teda mužem na rok stavit. Kvůli pracovnímu nasazení jsme to nechali až na začátek roku 2018. No a když už jedem pryč proč si nezkrášlit sváteční advent cestováním po Azii? Byl to tedy spíš můj šílený nápad, ale tak Barmu člověk vidí jednou za život a když ne teď tak až v 50 až to děcko bude mít zuby, bude chodit a uvaří si doma samo.
Rok 2017 utekl jako voda a my první týden v prosinci zahájili akci"jak narvat do jedné krosny oblečení na zimu a léto. Nechci se do toho moc zabrušovat, a tak 12. 12. nás vezou rodiče na letiště a já si konečně začínám uvědomovat co nás všechno čeká.