Thajsko - týdenní rozlučka s Asií

Máme přesně jeden týden do odletu z Asie.  Západní Kambodža už nám nemá moc co nabídnout, zbývající energii tedy investujeme do poznání Thajského království. Ze Siem Reapu bereme bus do Bangkoku. Vzdálenost 400 km překonáváme v rekordním čase 12-ti hodin. Náš první pozemní přechod asijských hranic je silné kafe. Autobusák nám na Kambodžských hranicích rozdal barevné rozlišováky a se slovy "Na druhé straně vás vyzvedne kolega" nás vypustil z vozu. Na ulici chaoz, nikde žádná info cedule, občas se objeví úředník a ukáže směr. Pásmo nikoho je nechutná skládka odpadů, nedýchatelných výparů a husté dopravy. Po uspěšném průchodu dvěmi pasovými kontrolami a žádné prohlídce zavazadel se po hodině dostáváme na Thajskou půdu, kde jsme podle plánu odchyceni kolegou.

První dojem z Bangkoku byla absence levného točeného piva a výskyt modernější variace tuk tuku. Po procestovaném dni jsme si dali večeři v pouličním stánku a hupsli na double vestavěnou palandu v prosklené buňce našeho netradičně komponovaného hostelu. Čekalo nás jedno z nejlepších spaní za celé dva měsíce.  Nabytou energii a skvělou náladu jsme vložili do třídenního výletu mimo Bangkok. Pláže jsme z důvodu dešťů i masové návštěvnosti vypustili a vydali se do Kanchanaburi, vstupního města do Národního parku Erawan.  Navečer jsme šli na obhlídku města. Stánky s jídlem se zrovna otevíraly a tak jsme po troškách ochutnávali místní dobroty povětšinou smažené a servírované v pytlíku polité omáčkou. U řeky kotvila celá řada prázdných plovoucích restaurací s krásným výhledem na nedaleké vršky národního parku.

Druhý den vyrážíme hustým pochromovaným autobusem s vytaženýma oknama a stropníma větrákama na reklamované vodopády.  V NP Erawan se nachází 7 výškově rozdělených vodopádů, bohužel období dešťů je teprve v počátku, takže vodní podívaná nebyla tak strhující.  Hlavní atrakci zde tentokrát zajišuje fauna - malé až středně velké ryby, které jsou celé natěšené okusovat turistům starou kůži na nohou. Povím vám, není to nic pro lochtivé povahy. Na Martinovi si obzvlášť pochutnávaly, v jednu chvíli měl celý povrch kůže od kotníku dolů pokryt přisátými rybkami. Po koupeli jsme se autobusem dopravili zpět do Kanchanaburi, ale nechali se speciálně vysadit na kraji města, protože jsem trvala na zhlédnutí slavného mostu přes řeku Kwai. Do toho se tradičně přihnala šílená bouře, zkušeně jsme nahodili pláštěnky, tenisky vyměnili za žabky a brodíc se vodou po kotníky jsme dosáhli cíle. Genius loci se ale jaksi vypařil a tak nám zbyla jen ponurá 5-ti kilometrová procházka mezi kapkami deště.

Druhá destinace před návratem do Bangkoku je historické město Ayuthaya. Na velkém říčním ostrově stálo ve 14.-18. století hlavní město Siamského království, jehož pozůstatky budhistických chrámů jsme s Martinem objeli na pronajatém skútru. Místo západu slunce jsme pak ale sledovali jen přicházející bouři. Zbytek večera probíhal relaxačně v hostelu, tentokrát stylově v dřevěném provedení a atmosférou jako v chrámu. Nevýhodou se ukázala jen akustika, neboť všechny k ránu probudily jisté thajské služby.

Celé dva dny nám zbývají na objevování krás hlavního města. V okruhu do 4 km od našeho ubytování se nachází většina významných budhistických chrámů. Nejvíc lidí se štosovalo před královským palácem, kam byl vstup 500 bathů (350Kč) a za zdmi se tyčily ohromné zlaté věže ve tvaru zvonu. My jsme dali přednost komornějšímu Wat Thu Thasana za pouhých 20 bathů a tím jsme kapitolu chrámy uzavřeli. Za ty dva měsíce v Asii už jsme asi duchovními památkami plně nasyceni. Večer jsme si pak v čínsko-thajské restauraci slepě objednali kachnu, konkrétně teda duck web, z čehož se vyhlubaly kachní blány. Přirovnali bychom to ke žvejkavé chrupavce s nemilou vůní. V sobotu byla v plánu návštěva víkendového tržiště Chatuchak, kde jsme neplánovaně rozšířili náš šatník a tím utratili skoro všechny peníze. Naštěstí druhý den už byla neděle, náš odletový den. Čeká nás přestup v Kuala Lumpur a dlouhý let do Londýna, kde máme ještě nějaké zařizování.

Angkor Wat aneb od úsvitu do soumraku

Je poledne a my po třech hodinách vysedáme ve městě Siem Reap což je brána do Angkor Archaelogical park, kde se soustředí nesmírné množství chrámů. Angkor v překladu znamená Posvátné město. To se zde nacházelo v době vrcholu Khmerské říše, tedy 9-12st.n.l. a jeho populace dosahovala 1milionu lidí.
Odpoledne se nikam neženeme a večer trávíme hledáním dobré restaurace a probíráním se veteší. Ve 4:30 ráno jsme již před hotelem, čekáme na domluvený tuktuk, který nás veze na východ slunce před chrám Angkor Wat. S nákupem vstupenek se to všechno protáhne a tak přijíždíme již za rozednění. Přesto je to pěkná podívaná, navíc se mezi prvními dostáváme do chrámu. Jedná se o tzv chrámovou horu, tedy jakousi třiposchoďovou pyramidu postavenou ve dvanáctém století pro uctívání hinduistických bohů. Chrám leží na ploše 1km čtverečního, je docela zachovalý a na většině stěn jsou patrné původní reliéfy. Komplex má rozměry 1500x1300m a je obehnán vodním příkopem širokým 60m.

Na návštěvu Angkoru je potřeba si vyhradit aspoň dva dny. Třetí den je perfektní vužít pro průzkum širokého okolí. Ostatně lístek lze koupit na 1/3/7 dní. Dvoudenní exkurze se pak jednodušše rozdělí na malý a velký okruch, což jsou dvě hlavní cesty vinoucí se džunglí osázenou těmito skvosty. Cena za tuktuk je mezi $12-20, podle lidí a delky programu. Pro dobrodružný pár se naskýtá výhodná možnost zapújčení skůtru za $10, usmlouvat se dá na $7. Někteří okruh jedou na kole.
Razíme na malý okruh proti směru hodinových ručiček slibujíc si od toho menší davy turistů. Jako první temple tedy navštšvujeme Prasat Kravan. Máme průvodce o Angkoru, s jehož nákupem můžete počkat až do chrámů. Všude ho lze zakoupit (pravděpodobně kopii) za dolar. Monča nám jako vzorný guide předčítá historii a architekturu jednotlivých prvků chrámu. Postupně se dovídáme, co je to gopúra (chrámový pavilon na ohradní zdi), prasat (pyramidový chrám), apsara (božská tanečnice), stúpa (náhrobek-mohyla postavená nad hrobem budhy)... U všech vstupů jsou prodejci všeho druhu. Stačí jeden neopatrný pohled s náznakem zájmu a už jste zavaleni nabídkami na cenu a její potenciální slevu. Postupně tak zaplňujeme tuktuk našimi suvenýry. Na focení není ideální počasí, slunce za mrakem nedává vyniknout hře stínů na jednotlivých detailech chrámů. Za půl dne jsme navštívili 7 chrámů a máme dost. Společně jsme se však shodli, že chrámy ve větší fázi rozkladu zahalené do zeleně, opásané nekompromisními stromy, působí více romanticky než mohutné pyramidy alá Angkor Wat. Odpoledne umíráme na lůžku v hotelu. Naštěstí jsme brzy plní sil obrazit parádní a přijetelně drahé restaurace s čepovaným pivkem.

Den Dva: máme v plánu objet velký okruh a shlédnout západ slunce z chrámu na kopci Phnom Bakheng. Tour je snad ještě lepší než předchozí den. Obří komplex Preah Khan nás uchvátil svým propojením s přírodou a labirintem chodeb mezi ruinami. Zde bych zmínil, že některá posvátná místa nejsou přístupná v oděvu s odhalenými rameny a koleny na což jsme párkrát doplatili. Již ve čtyři jsme se štosovali pod kopcem, kde mělo dojít ke shlédnutí západu slunce. Zde nás též zastavila módni policie a tak jsme se za hudebního doprovodu rozvrzané žebrácké kapely nastrojili do všeho co bylo po ruce. Ivet asi nejvíc ve stylu vyhrála, zato já jakožto latexový mužík v pláštěnce, byť bylo přez třicet stupňů, skončil na druhém místě následován šášulou Monikou, která na tuto událost musela zakoupit vzorované tříčtvrteční kalhotky. Nicméně s pocitem vítězů jsme se hrabali do kopce. Nahoře se žádná fronta neformovala, jelikož bylo brzo a z černoty kolem nás bylo jasné že se něco žene. S černou oblohou nad hlavou se mi skvěle fotilo až do doby, kdy nad námi vybuchl ohňostroj nevýdaných rozměrů. Následně přišel nechutný přívalák, který nás zatlačil do jednoho vchodu svatině. V pláštěnkách jsme tedy otevřeli slavnostní pivko a čekali na zlepšení situace. Po hodině čekání jsme to vzdali a jako zmoklé slepice se vrátili dolů.

Třetí den brzy ráno sedáme s Moni na skútr a jedem podruhé na úsvit v Angkoru. Tentokráte akorát na čas, než otevřou bránu do paláce. Kráčíme mezi prvními a já mám úsměv od ucha k uchu. Sedáme před nádrž u chrámu a užíváme hodinovou hru barev a stínů na obloze. Pak honem domu dospat a hurá na poslední snídani s Ivetou, která v poledne odlítá do Indonesie. Po vlhkém loučení vyrážíme ven z města. Třicet kilometrů na sever se nachází Bantean Srey temple s nádhernými freskami.

Chrám sám o sobě není nijak extra zajímavý, ale je zde pěkná výstava věnovaná Khmerské historii a architektuře. Dál už se nám nechce a tak valíme zpět. Po cestě se zastavujeme v Landmine Museum, věnovanému problematice zaminovaných regionů. Za posledních třicet let zde proběhlo několik válek a tak se v celé zemi nacházejí miny položené nebo shozené hned několika státy. Jistý dobrodinec jménem Akira, který od mala bojoval po boku Rudých Khmérů, Vietnamců a Kambodžské armády, začal postupně odminovávat jednotlivé regiony a zřídil sirotčinec pro oběti války. Stát zde nikomu nepomůže a tak si místní musejí pomáhat sami mezi sebou nebo spoléhat na dary ostatních zemí... V děsném vedru jedem zpět na Pnom Bakheng sledovat západ slunce. Bohůžel pozdě a tak se pod vrcholem otáčíme před nehoráznou frontou lidí. Nakonec najdeme klidné místo u vodního kanálu před Angkor Wat a můžeme rozjímat nad uplynulými dny.

Poslední dvě noci trávíme v levném,  ale luxusně vybaveném hostýlku. Dokomce máme i rychlovarnou konvici na pokoji! Čtvrtý den jdeme na exkurzi do workshopu, kde je možné shlédnout hned několik tradičních řemesel výroby keramiky, dřevěných, bronzových a kamenných sošek a tvorbu obrazů. Odpoledne jedeme za město na exkurzi farmy, kde se vyrábí hedvábí. Proces je to velmi zdlouhavý, snad bych jen podotknul,že z jednoho kokonu bource mourušového lze odvinout až 900m vlákna. Samotné hedvábí se vyrábí spojením vláken z několika kokonů, které se vaří v lázni na 80°c. Po odvinutí zde zbyde uvařená larva, kterou jsme měli tu čest ochutnat. Prší víc a víc a tak jsme nejprve uvězněni v obchodu s potravinami a večer trávíme na pokoji u filmu. Zítra Bangkok.

Cambodia - Koch Ta Kiev a Battambang

Je 8.června odpoledne, nasedáme do minibusu směr jižní pobřeží -Thajský záliv. Na konečné stanici, ve městě Sihanukville, už hladově čeká několik řidičů tuk tuku. S jedním se svezeme do hostelu a pak spěcháme na pláž Otres, užít si poetický západ slunce a brouzdání v hebkém bílém písku, nánosy odpadků už nevnímáme.

 Ráno se přesouváme na mnoha cestovateli doporučený ostrov Koh Ta Kiev. V 11 nás vyzvedává zásobovací loď vily Kaktus, kde chceme trávit pár dní. Obloha je zatažená, moře rozvlněné a my se naloďujeme stylem tašky nad hlavama a vody po ramena. Zábava začíná. Člun se kymácí ze strany na stranu, vlny občas cáknou na palubu. Vjíždíme do šedé zóny, kde se dešťové kapky rychle mění v provazy vody. Stříška člunu to nedává, zavazadla jsou kryta jen kouskem plachty, teplota rapidně klesá a nám je dopřáno si užít tu nádhernou hříčku přírody. Po hodině loď nouzově přistává na sousední pláži a my dobíháme přes kousek džungle do cílové stanice - paradise. Na ostrově jsou jen 4 provozovatelé ubytování a malá rybářská vesnice. Jednu polovinu uzemí vlastní Číňan a druhou, kam jsme se vypravili my, Francouz.  Nově zbudovaný komplex bungalovů (max.30 osob), relaxačních zón a restaurace v korunách stromů je celý postaven ze dřeva, bambusů a banánových listů. Naše chýše je umístěna hned u pláže s výhledem na moře. Na dohled žádná zástavba ani davy turistů, jen my a příroda. Nastává čas odpočinku, procházek po pláži i průzkum ostrova. O večerech se scházíme s ostatními backpackery u vynikající večeře a lehce popíjíme.

Za luxus se platí a vzhledem k našemu rozpočtu a délce cestování se raději po dvou dnech přesouváme zpět na pevninu, kde v hostelu u pláže zůstáváme další dva dny. Počasí je dost přeháňkové, ale teplota stále drží kolem 28°C.  Přes den kniha nebo film a večer párty ve vesnici.Tlačí nás čas, valíme nočním busem do 12 hodin vzdáleného Battambangu. Ač se jedná o druhé největší město v zemi, působí na nás klidným a přátelským dojmem. Sem deště ještě nedorazily, takže se vaříme ve 38°C. Před hotelem nás hned odchytí řidič tuk tuku s nabídkou odpoledního programu po okolním zajímavostech, nebráníme se. Nejprve se projedeme po staré železnici na jednoduchém bambusovém povozu.  Poté vylezeme na horu, která ukrývá posvátný budhistický chrám Wat Sampeau i jeskyně, které byly za Pol Potova režimu využívány k vraždění a pohřbívání lidí a dodnes tam jsou k vidění ostatky kostí i oděvů. Vrchol nabízí ohromný výhled na placku kolem složenou převážně z rýžových polí, co trpělivě čekají na období dešťů. Vrcholem programu je pozorování miliónu netopírů, kteří každý den v 5:30 začnou vylétávat z jeskyně, umístěné vysoko ve skále. Tento druh je chráněný, neboť loví škůdce z rýžových polích, jiné druhy lze vidět čerstvé na tržištích či již grilované.

Druhý den začínáme poznáváním khmérské kuchyně. Tří hodinový kurz vaření je založený na čtyřchodovém menu.  Amok, jakožto hlavní reprezentant je v páře uvařená směs ryby, galangalu, turmeriku, česneku, kafirového lístku a kokosového mléka. Druhý chod je lok lak, což jsou restované kostky hovězího masa na česneku, oyster a soy sosu, rybí omáčky a kečupu. Pak následují smažené jarní závitky s mletým vepřovým masem a zeleninou a na konec banánovo-kokosový pudink. Den pokračuje v gastronomickém duchu. Řidič z předešlého dne nás vozí po rodinných výrobnách rýžového papíru, rýžového vína, sušírny banánů. Nejšílenější je rybí stanice, kde pod velkou plachtou s nedostatkem čerstvého vzduchu sedí lidé a zabíjejí či porcují tuny ryb holýma rukama a následně je konzervují. Jeden způsob je sušení na slunci a druhý je naložení do sudu se solí, což pak vydrží až jeden rok. Na závěr navštěvujeme další killing fields, kde je na památku  obětem genocidy Rudých Khmérů postaven monument s vytesanými realistickými obrazi páchaného zvěrstva.  S odkazy a důsledky této hrozné doby se setkáváme skoro na každé naší zastávce....