Hurá za Oceánem část první: Cesta

 Tak řízky bezpečně prošly bezpečnostní kontrolou  náš výlet za poznáním se posunul do další fáze, blíže k jeho uskutečnění. Proti včerejšku si myslím, je dnešní celodenní spanilá jízda letadly a vlaky už jen takové prověření toho, že jsme všechny přípravy v posledním týdnu provedli podle plánů.

To, že pojedeme na výlet poprvé k moři ještě letos jsem vymyslel já asi někdy v červenci. "Na serfy se jinak nedostanu a Portugalsko je beztak hezká země." K mému překvapení to Monče (na podruhé) se všemi informacemi o letu a ubytování dávalo docela smysl. O ceně se nebavme. Ano mohli jsme jet na dovolené dvě do lepších hotelů, ne ty z Bookingu dolních pěti, ale to by nebylo k Oceánu a možná ani k moři. Po té co se mi z účtu zmizela podstatná částka, už zbyl jen opojný pocit omámení z hromady utracených love a chmury jestli to zaty prachy bude vůbec stát. 

Cestovní přípravy vyvrcholily pár dne před odletem. Bylo potřeba provést mnohé, a to: sehnat jeden cestovní kufr velikosti jumbo s nosnosti až 20kg, objednat jídlo sušené mrazem o objemu 2-3ks per huba, vyzvednout malé až větší množství různých objednávek v balících strategicky rozmístěných v různých koutech Prahy, provést checkin ne více jak 24 hod před startem (jinak za příplatek), vyzvednout řízky, palačinky a štricly vánočky od polní kuchařky a (pra)babičky v jednom, připravit byt pro dělníky co se budou hrabat v koupelně a hledat pramen ústící do našeho obýváku a zakoupit na 12 hod cestu proviant včetně jednoho výtisku Šikulka, Puntík nebo Hvězdička. 

Večer před odletem došlo na lámání chleba. Vejde se to? Nevěřícně sedím na fyzicky o něco menším druhém kufru než je jumbo, zamačkávám do něj pěnové plovací pásy pro děti a se skřípěním zubů utahuji po jeho obvodě zip. Ano, lJumbo je na tom o dost lépe, po jeho kouzelném extra zvětšení pomocí druhého zipu se z něj stává menší mobilní ubykace k pohoštění až dvou trpaslíků. Po úspěšném prvním testu přichází test druhý, zkouška váhou. 

K ověření hmotnosti obou zavazadel využíváme mincíř (ano tohle slovo skutečně existuje). Jumbo hlásí 3,5 kg přes stav, menší zavazadlo má rezervu. Jednoduchá dvojčlenka, marmeláda, hygienické tašky a deskovky se přesouvají do menšího zavazadla a plovací pásy dovnitř jumba. Jsem pro přesunutí štrycle vánočky, ale na protest Monči uznávám, že by kompresí v menším kufru pravděpodobně doznala strukturálních a kvalitativních změn. Nakonec se slávou vylovime zašantročené placatky s trnkou (neskutečných 800 g) a při posledním zavírání kufru už jde vše jak po másle, i ten křupavej chleba tolik neodporuje a s tichým chrupotem pod vousy se přizpůsobuje novému tvaru. Jumbo se houpe na hranici 20 kg. 

Teď už jenom stačí namazat asi deset rohlíků, palačinek, čtvrtku chleba, půl kila řízků, nakrájet kilo jablek, demontovat prosklenou stěnu v koupelně, vyklidit koupelnu a obývák a hurá na dovču. 

V den D jsme tedy ani nedopili čaj, probudili děti, zalepili obývák a s dědou v autě po sedmé ranní vyrazili k letišti. Výjimečně jsme všude byli v předstihu, kufry byly v toleranci, přes Security check prošel všechen proviant včetně ovocných kapsiček a stáda řízků. Je pravdou že kočárek a pár dětských úsměvů oblomil i toho nejzarutějšího strážce zákona. Musím vyzdvihnout služby našeho domácího letiště v Terminálu dva (schengen lety). Je zde čisto, spousta místa, herniček pro děti ("tam je nepustíme ještě si zkazíme dovolenou nějakým tím bacilem") a asistenčních pomůcek pro unavené nožičky. U našeho gateu se dokonce nacházel svatostánek Lega s interaktivními prvky. Děti jsou naštěstí ještě ve věku kdy nerozumí že by stačil dostatečně vřelý přístup a trocha vemlouvání a jejich otec povolí a ma cestu s námi jede celý Zoo Duplo i s žirafou. Nu nic, postavili jsme pár kostek z veřejně dostupné krabice ("pak si ty ruce přece umejou"), povozili děcka ve vozítkách o letištní hale, okomentovali zaparkované eroplány a konečně se nalodili na palubu letadla. Boj o sezení u okénka vyhrála Toni. Vzlet byl pro všechny milým zážitkem a pak už se vyndalo jídlo, pití, hračky časopisy, pohádky a děti byly jakž takž v klidu.

Opět se zde potvrdilo, že evoluce udělala krok stranou když ženám nedopřála ještě jeden pár chapadel s přísavkami, protože by to matkám děti s věkovým odstupem do dvou let ulehčilo mnoho starostí a ušetřilo mnoho času. Já jsem se snažil plnit roli otce z druhé řady, občas pokáral řvoucí dítě nebo přijal Jardu lezouciho přes sedačku ke mně. Pamatuji klidnější lety, kdy si člověk i na palubě měl čas odpočinout. To jsme ještě tehdá cestovali v menším počtu. 

Naším cílem bohužel nebyla destinace Porto ale zasmrádlé letiště u Paříže (kupte si ty prkýnka na záchody). Zde proběhl oběd, čůrání v stoje na míse a po dvou a půl hodinách jsme valili na křídlech Rayena konečně na jih. Bůh se nad námi smiloval a Jarda usnul na sedačce. Je klid, dobíjíme baterky...

Obdivuji celou skupinu jelikož jsme s poměrně dobrou náladou zvládli nadzemku z letiště do centra Porta, kadění na hlavním nádraží, dvě fronty na lístky (z toho jedna špatná) a dalších 45 min na jih do Esmoriz. 

Na vyprahlé zastávce kde chcíply i ty blechy ze psa, bez studu a hany beru jedinou dostupnou drožku a popojíždíme k pláži kde na nás čeká naše vysněné obydlí...