Intermezzo

Lépe než začít od začátku je začít od konce. Zde je náš poslední příspěvek z návratu domů z Asie 2016 co Moni zapomněla postnout. Žádný mail jak sme teda dopadli mi nepřišel a tak to beru že vás to stejnak nezajímalo.

"Náš 11-ti hodinový, v pořadí už šestý, let do Londýna mi doslova nedal spát. Nervy i fantazie o tom, jaké to po těch dvou letech asi doma bude mě zaměstnaly na celou noc. 

Čerstvě "svobodná " Anglie nás v pondělním ránu přivítala svým typickým počasím. Déšť nás ostřílené pláštěnkáře nezarazil, ale ty teploty jsme nemohli dlouhou chvíli rozdýchat.

Hned po ubytování v hostelu jsme se vydali řešit důvody naší návštěvy na ostrovech. Což bylo jednání s bankami, kde máme účty z dob našeho pobytu v Anglii (2013/14). Po počátečních peripetiích jsme ale vše vyřešili k naší maximální spokojenosti. A to si zasluhovalo oslavu! V nedalekém Lidlu jsme si za pár liber koupili koblihy, salát coleslaw a šli posnídat do parku.

Zbytek dne jsme strávili brouzdáním v centru a nasávali atmosféru z historických objektů, které jsme u protinožců postrádali. Fish and chips s pintou piva završil náš večer a pak jsme se šťastně odebrali na vrzající palandy o pár parter výš. Pro mých probdělých 37 hodinách jsem pak spala jako miminko. 

Úterý začalo slunečně, naplánovali jsme velkou procházku z Waterloo, podél řeky do Tate Modern, kolem nové zástavby u City Hall, přes Tower Bridge a pěšky až k St. Paul's Cathedral. Byla to krása pohledět :-) Ve finále jsme skočili na metro a nechali se vyplavit v Camden Town, kde začalo pršet a tak jsme si v tržnici dali rychlé občerstvení a ukončili turistický den.

Den "D" - 29.6.2016, po 22 měsících se vracíme domů. Let měl zpoždění, kufry si dávají na čas a od našich rodin nás odděluje už jen stěna příletové haly. Jsme napnutí, je to tady. Už nás vítají, mají transparenty, květiny..všichni se objímáme, tréma upadá, slzy se nekonají. Opravdu jsme byli pryč tak dlouho?"

Po návratu jsme se radovali z rodné hroudy. Léto bylo divoké, plné těch věcí co jsme nemohli jinde jen tak provádět. Mezi takové disciplíny patřil například sjezd divoké řeky, nezřízené pití alkoholu na veřejných místech a jiné radovánky. Moni po dlouhém hledání našla práci (částečně asi i vysněnou) v Centru bytovýc změn pro jednoho developera. Já se vrátil ke kyblíku a lopatičce (aka projektant pozemních staveb).
Na podzim jsme zažádali o Víza do Kanady. Stálo nás to hodně času, úsilí a ve finále docela balík (výpis z trestního rejstříku ze všech zemí kde jsme poslední dva roky strávili déle jak 6měsíců tedy Austrálie, Zéland, CZ, překlad CZ výpisu do AJ a samotná žádost něco stály).

Jelikož jsem uzavíral jednu kapitolu života, rozhodl jsem se ještě na stará kolena vypravit na zimní sezonu do Pece v Krkonoších. Přes protesty v obou spřátelených klanech jsem se vydal okusit prach zasněžených kopců a musím říct že to byl nejhezčí čas mého života hned po cestování s Mončou.
Do toho se nám naskytla možnost prvního společného bydlení podle našich představ. Za ohromné pomoci mojí Mamky jsme zrekonstruovali rodinný byt ve Vršovicích. Mít ten byt dveře, parapety, skříně, sedačku, všechny světla a obklad kuchyňské linky, mohl bych ho s přehledem prohlásit za dokončený. To zatím však nemohu říci.
V lednu přišla radostná zpráva z imigračního že se teda mužem na rok stavit. Kvůli pracovnímu nasazení jsme to nechali až na začátek roku 2018. No a když už jedem pryč proč si nezkrášlit sváteční advent cestováním po Azii? Byl to tedy spíš můj šílený nápad, ale tak Barmu člověk vidí jednou za život a když ne teď tak až v 50 až to děcko bude mít zuby, bude chodit a uvaří si doma samo.
Rok 2017 utekl jako voda a my první týden v prosinci zahájili akci"jak narvat do jedné krosny oblečení na zimu a léto. Nechci se do toho moc zabrušovat, a tak 12. 12. nás vezou rodiče na letiště a já si konečně začínám uvědomovat co nás všechno čeká.