S deštěm po West Coast

V neděli na Valentýna jsme ještě z posledních sil vytáhli kola z auta a dali si pohodových 20 km po břehu jezera Wakatipu. Prašná cyklostezka končila v malebném  Walter Peak Station, kam každé 2 hodiny přiveze parník stovky asijských turistů z protilehlého Queenstownu na jídlo či suvenýry. Ve stínu palmy jsme si vychutnali pivo točené do skla s nožičkou a relaxovali po tom našem turistickém maratonu.

Večer jsme zakempili u Lake Mavora a chilli u večeře, pivka a knihy.
Další den jsme si ještě naivně mysleli, že zmákneme 3-5ti denní Dart Rees track se strhující zastávkou u ledovce. Tak jsme valili 230km do Queenstownu, aby jsme ve Visitor Centre zjistili, že se má zkazit počasí, což v místních horských podmínkách znamená týdenní průtrž mračen. Napůl zklamáni/napůl rádi, že nemusíme zase šlapat, frčíme dál. Wanaka, jedno z nejvíce rozvíjejících se měst Zélandu, nás uhranula svou okolní krajinou víc než Queenstown. Speciálně údolí Matukituki spadající do Aspiring NP byla pastva pro oči. Bohužel jsme kvůli počasí museli vynechat další lákavý výšlap na Liverpool hut trvající dva dny. Obloha vypadala šedivě a my vyrazili alespoň na 5ti hod. výlet k Rob Roy glacier (ledovec). Do nejvyššího bodu značené stezky jsme dorazili již za mrholení, jedno rameno namodralého ledovce čnělo na skále proti nám a druhé se plazilo v údolí leč skryté oku bežného turisty. Ale protože my jsme dobrodruzi a na ledovec jsme si ještě v životě nesáhli, se po vyšláplé pěšince výdáváme blíže. Atmosféra je mystická. Přibývá deště, obloha je tmavá, okolní hory v mlze a my se škrábeme po příkrém kluzkém svahu. Po půl hodině jsme na místě a ano, je celý z ledu :-). Sestoupíme až k čelu a hrdě si před jeho tlamou uděláme selfie.

Zpět na parkoviště to bereme rychlým čvachtavým krokem, tu noc ještě kempíme načerno u řeky a další den směr West Coast.
Obloha jak z katastrofického filmu, na západní pobřeží vede z jihu jen jedna cesta a to horskou soutěskou. Zde musím pochválit hlavního řidiče našeho zájezdu, jak v klidu zvládl projet všechny serpentíny za takového nečasu, kdy ani stěrače nestíhali. Po šeti hodinách náročné jízdy zastavujeme na noc na odpočívadle. Na vaření v naší venkovní kuchyni nám naštěstí jen mrholí, ale při servírovaní už nám to zmáchá záda. Ráno máme společnost, komáři se přišli na noc ohřát a to tak v hojném počtu, že strop není skoro vidět. Náladu nám zvedá návštěva jednoho ze dvou největších klenotů daného regionu - Fox glacier. Skáčeme do pohorek i pláštěnek a jak jinak než za deště míříme za tím ledovým obrem. Stezka pro turisty je zavřená z důvodu deštěm smetené cesty, ale jak už víte, to nás neodradí. Po svižné půlhodince už si ten 12 km dlouhý (25 km2) pozůstatek doby ledové fotíme.

Nadobro opouštíme velehory, zamáčkneme slzu v oku nad krásamy, které nám propluly mezi prsty a valíme dále na sever.  
Jiskřičkou naděje na spravení chuti a lepšího počasí je Arthur's Pass NP ležící 100 km ve vnitrozemí. Za deště a za stmívaní jsme tam. Ráno moudřejší večera, utěšujeme se. Free camp, kde je přístřešek s krbem, nám seslalo samo nebe. Páreček Italů už to tam žhaví, dáme večeři a pokecáme. Počasí se ale neumoudřilo, ne-li naopak. Loučíme se s další nedobytou horou - Avalanche peak a vracíme se zpět na West coast, kde se to trošku protrhalo a my poprvé vidíme na Tasmanovo moře. Odpoledne už nás vítá Paparoa NP, vesnička Punakaiki je na to zběsilé počasí připravena a turistům nabízí hned tři krátké vycházkové trasy.  Vápencové útvary na pobřeží - Pancake Rocks, které mně hned evokovaly výborné babiččiny palačinky, Truman track - přes les na písečnou pláž a Pororari river track - hodinka deštným pralesem podél řeky lemované vápencovými útesy.

Na noc si dopřáváme kemp s teplou sprchou, wi-fi a točeným pivkem. Přes1000 km ve čtyřech dnech za námy a poslední region severního ostrova před námy.

Fiordland (a okolí) aneb táhni a srůstej

První zastávka nejvetší vesnice na jihu ostrova Invercagill, kde doplňujeme zásoby v oblíbeném Pak'n'save za $150. Večer spíme u Monkey Island a ráno se přesouváme na jihozápad ostrova kde je South coast track. Pro zahřártí volíme pouze jednodenní vycházku po pobřeží a zpět. Vůně moře, slunné počasí a vlhký prales nám zvedá cestovní náladu.

Nutno poznamenat, že se mi povedlo sedřít bok a záda dva dny před odjezdem ze sadu při sjíždění kopce na longboardu, který má momentálně nějaké ty mouchy k doladění. Proto Monika nesla ten den batožinu a já se hojil. Poprvé se zde setkáváme se vzrostlými kapradinami, které měří až 6 metrů. Po 25 km padáme do sedaček a ujíždíme k nejhlubšímu jezeru na NZ. Zde probíhá klasická mycí cachtačka a večer stravíme v nedalekém free campu. Dobré počasí ve Firodlandu a okolí není zvykem( Milford Sound je oblast s největším srážkovým úhrnem téměř na celém světě) a proto valíme na sever parku, kde máme v plánu udělat vícedenní hike. 
V kempu ještě ten večer balíme krosny a proviant na čtyři dny. Druhý den vyrážíme před osmou z parkoviště (The Divide - 550mnm). Plán zní: projít dokola stezku Greenstone-Caples za dva až tři dny a další den před návratem ještě okusit část Routeburn Great Walk. Dopoledne jsme vystoupali na nejvyšší část treku, kde jsme si v horském sedle (cca 930mnm) vychutnali sváču s úžasným výhledem. S obavami, že budeme brzo na chatě, jsme ještě odbočili a prošli si jedno zapomenuté údolí. Odpoledne už jedeme na autopilota a po dvacetisedmi kilometrech se svalíme vyřízení před MidCaples Hut. Není čas ztrácet čas a proto plánujeme projít zbytek okruhu v jeden den tedy 35+km. Nožky se do rána jen tak tak zotavily a my doufáme že nás unesou až do konce. Cesta vedoucí údolím není nikterak náročná a na oběd jsme u Greenstone Hut. Odpolední walk je téměř s aritmetickou přesností náročnější než předešlý den. Cestu navíc lemují pouze popisky vzdáleností pro druhý směr což mě značně vytáčí. Pastvy mezi hornatým terénem jsou ideální pro chov dobytka, který se pase kde může s občasným porodem bez asistence. V posledních hodinách puchýře na nohou dostávají nový význam a ubývá kůže, po které se dá ještě šlapat. Ten den nakonec nebyl náš osudný a po 11-ti hodinách ležím na zápraží McKellar Hut s hvezdičkama před očima. Jedna dáma,která to šla v druhém směru poznamenala,že mám spálená ramena. Což mě s mýma sedřenýma zádama prostřeleným bokem a nohama těsně před amputací opravdu netrápilo. Komfort chaty, očista v horském potoce s nahým zadkem a dvojitá polívka z pytlíku nás povznesla do lehce letargického však funkčního provozu. Třetí den se snažím umrtvit nohy uvázáním tkaniček kolem kotníků, ale mám je moc krátký. Ranní úsek vede díkybohu po rovince ale aby toho nebylo málo hypochondr Móňa přichází s novým handicapem vyskočeným kyčelním kloubem. Nikdo jí to nevěří a tak šlapem dál. V jedenáct jsme hodinu cesty od parkoviště, ale rozkaz zněl jasně a my hážem batoh se spacáky do škarpy a valíme dál do kopce obdivovat krásy první části Routeburn tracku byť je zamlženo a mrholí. Po cestě jsme krom zástupu uspěchaných turistů a vodopádu nic moc skrz to mlíko neviděli. Po osmi kilometrech mírního stoupání docházíme k druhé chatě a malebnému jezeru. Čínská polívka a domácí skýva chleba se zapařeným eidamem nás nabily natolik, že uděláme ještě procházku kolem jezírka před návratem na parkoviště. Počasí jak to na ostrově bývá nabralo rychlé proměny a mraky mizí. Najednou se zdá, že ten záhul navrch měl opravdu smysl a my se smějeme jak blázni a čučíme na ty neskutečný vrcholy kolem nás. U auta nás už čeká lavička a tousťák s nutelou. Na večer přejezd zpět do kempu a zasloužený spánek zase ve "svém". 

Ráno odpočinkového dne trávíme propichováním puchýřů a praním ponožek. Auto jsem díky střešní nástavbě lehce přestavěl na sušárnu. Odpoledneme balíme a jedeme směr Milford Sound, což je údolí s největší hustotou turistů na metr čtvereční ve Fiordlandu. Scenérie prostě nemají obdoby aspoň tedy pro motorizované cestovatele. Na konci tohoto fjordu (fjord tedy údolí vytvořené ledovcem což je jedna velká chyba v názvu jelikož Sound znamená údolí vytvořené řekou) zábava pro majetné teprve začíná a je možné se zde svézt vyhlídkovou lodí až k Tasmánskému moři popř se proletět letadlem či vrtulníkem.

Okounění z pevniny však nezabere déle než tři hodiny. Večer už se krámujem v jiném kempu odkud se další den vydáváme na dvoudenní průzkum Holyford tracku tam a stejnou cestou zpět. Jinak se dá jí až k moři a pak se svézt zpět lodí či vrtulníkem. Největším lákadlem na cestě jsou dvě jezera, vidět obě však znamená ujít v jeden den 30km a ty my přece hravě zvládáme, ne snad :-) ? 

Dopoledne je pohodová procházka po rovince s nádhernou zastávkou u zrcadlově klidného lake Alabaster. Odpoledne, jak už to bývá zvykem jsme po překročení kouzelného mostu transformování do džungle plné kamení, bahenních jezírek a temperamentního terénu. Cikády nám hrají do kroku a my si připadáme jak v tropickém pavilonu Pražské Zoo. Po třech hodinách jsme u cíle. Jezero se táhne od jernoho úpatí hory k druhému a výhled nám kazí pouze silný vítr. V malé postarší chatce se standardním vybabením se po naší instantní večeři rovnou šoupem do spacáků.

Ráno ještě fresh fotíme klidné jezero a letíme do džungle, kterou proběhneme v rekordním čase. Cestu zvládáme poměrně rychle takže se po cachtačce v řeve ještě stíháme přesunout do Te Anau a vyvalit se na pláži. Jako třešničku na dortu na závěr plánujeme okusit alespoň část Kepler Great Walk,která byla plně zabookovaná. 
Brzy ráno se přesunujeme na start a s lekým batohem se pouštíme na stezku jejíž první kilometry vedou podél jezera Te Anau. Bílá poklice na nebi ukrajuje z výhledu, ale my to nevzdáváme a lezeme do kopce. Na výškové úrovni kde končí les z mlhy začíná vykukovat sluníčko. Po pár minutách jsme nad mraky a jako vždy ten výhled  opravdu stojí zato. Slunce praží a my ještě plní elánu docházíme k horské chatě, od ní je to zpět 14km. V dáli na nás pomrkává Mt Luxmore na neníž 1472m vysoký vrchol to je pouze 1,5hod. Ani se proto nezastavujeme a stoupáme dál k nebesům. Mezitím se pod námi trhají mraky a odhalují jezera kolem nás. Na pozdní oběd jsme na vrcholu, podává se salát s kuskusem do es-šálku.

Stezka dále pokračuje po horském hřebeni což vypadá naprosto geniálně(žkoda jen že sem neviděl nějakou tu srážku dvou protichůdných turistů). My však otáčíme zpět odkud jsme přišli. Při sestupu se už dostavuje stará dobrá vyčerpanost... ještě že je to z kopce. Poslední dvě hodiny podél jezera už nevedem žádnou konverzaci ani co dobrého bysme si zpátky doma dali. Po 37km se hroutíme do auta. 
Bez medailí ale zato s pocitem, že jsme viděli co se za tak krátký čas vidět dalo(přes 210km za devět dní) jedeme dál. Příští zastávka Mavora Lakes.

Rockburn track

Po čtyřech týdnech konečně farmář oznámil den posledního sběru, před kterým jsme dostali tři dny volna. Zatímco meruňky dozrávaly, sedm statečných se vydalo společně pokořit kousek místní divočiny. Jako skupina jsme se zformovali k akci až po poledni, všichni s krosnou, někteří i se stanem. Knižní průvodce říkal 4 hodiny chůze k Rockbourn hut (4 postele) a druhý den 6 hodin s mírným převýšením zpět na parkoviště. Před čtvrtou odpolední už jsme rozčarovaně hleděli na zámek u dveří naší chaty, která byla nově pasována pouze na přístřešek. My jsme se táhli se stanem, takže umrznutí v mém super tenkém šustipytli naštěstí nehrozilo. Pozdní odpoledne jsme strávili válendou u ledové řeky a sběrem dříví na pořádný oheň, jelihož o jeho zákazu nebyla nikde kupodivu ani řádka. Pak jsme na něm pekli párky s chlebovým těstem namotaným na klacek a na závěr i děsně sladké marshmelouny.  Hvězdné nebe nad námy a stovky dravých mušek s námi.  Černý Petr padl na Němce, kteří si ustlali na lavici v přístřešku, odhodláni si jejich vůbec první noc pod širákem užít. Bohužel zima a nálety okřídlené armády jim nedopřáli klid a mír. Už před osmou byli připraveni opustit prostor a raději vyrazili napřed, jakožto pomalejší jednotka.
Zbytek výpravy vyrazil až v 11 a s rychlonožkou (Emilem) v čele jsme začali prudce stoupat. Třicetistupňové vedro se dalo přežít jen díky hustému porostu nad námy. Hladoví a vyčerpaní jsme se na vrchol vyškrábali až kolem 3 hod a v sedle se pak setkali s naším polomrtvým předvojem. Zpět dolů jsme se plazili jak hadi, s vyjímkou nevybitého Emila, co raději bežel napřed, aby přistavil auto a nemohoucí odvezl do kempu. Tam jsme naskákali do řeky a dali chladit piva, hygiena a pitný režim musí být. 

Třetí den jsme zvolnili program, nekteří se jeli rekreovat do Queenstownu jiní do Arrowtownu, bývalé čínské usedlosti. Večer jsme se všichni shledali na sadu a sbírali síly na poslední dva meruňkový dny. Přípravy na další plavbu byly náročné, vyprat co se dá, zavařit tunu marmelády, upéci chleba a buchtu, vyčistit a srovnat auto, se všema si vyměnit fotky a podobně. Poslední večer jsme to lehce zapili a Masa nam uvařil výborné chinese dumplings, které rozhodně zařadíme do našeho budoucího jídelníčku. Ráno znova fofr, úklid společných prostor, spakovat jídlo, natrhat ovoce na cestu a ..loučení. Zvedáme kotvy, příští zastávka Fiordland.

Zkušený plantážník

Pomalu načínáme čtvrtý týden, k třešním se přidaly i meruňky, vystřídala se tu další kupa brigádníků z různých koutů světa a my se cítíme už jako ostřílení sběrači. Máme tu takový letní pracovní tábor, přes den hra, kdo nasbírá nejvíce a večer vyvařujeme, pečeme chleby či koláče a popíjíme pívečko. Když je náhodou pěkné počasí, jdeme se koupat na přehradu, co je hned za kopcem. Richard má menší loď a už nás párkrát povozil v ní nebo v nafukovací duši zavlečené za lodí, ti odvážnější (Emil,Martin a já)) obuli i vodní lyže. První jízdy na nafukovací srandě byly suprový, při druhých na to Kirk šlápnul tak, že jsem v zatáčce vyletěla jak kometa a při dopadu na tvrdou hadinu jezera si způsobila lehký otřes mozku. Když celý den prší, což je tu celkem často, máme leháro a večer párty. Já zde působím trochu jako kulturní referend, vždycky přijdu s nějakou hrou, vytvoříme týmy a smějeme se na celé kolo. To pak jsou ty rána s kocovinou na žebříku docela krušná :-).

Problém zabraňující ve snadném očesání celého stromu se pomalu přesunul z nedozrálosti plodu na jeho popraskanost. Díky střídání slunečného a deštivého počasí popraskala necelá polovina úrody. Farmář vyžaduje sběr jen toho nejfajnovějšího, takže vše jde pomaleji a ty balancuješ na hraně: Mám trhat i lehce naprasklé a budu mít více kýblů nebo budu čestný a on to ocení a zvedne cenu za kýbl. Varianta 2 zvítězila. S meruňkama je to jiné, ty jsou placené na hodinu (minimální sazba), takže žádný spěch a stres, ale je to překvapivě větší nuda i záhul. Sbírá se do jiného postroje s brašnou na cca 10 kg ovoce a pak se to jde vysypat rovnou do dřevěné bedny s obsahem 500kg. Největší a nejvýhodnější odběrce je Austrálie. Jakožto známý prudič všeho, co překročí jejich hranice, má přísné podmínky i pro meruňky. Minulý pátek nás farmáři pozvali na BBQ a drink a stálo to za to. Podávali se hamburgery, steaky a saláty všeho druhu. Lehce jsme se picli a za svitu měsíce dali procházku zpět na sad. Další z výhod práce u Richarda je,že nájem splácíme víceprácemi, jednou týdně se meje všech 1000 kýblů, střídáme se v úklidu společných prostor a Martin mu ještě opravoval několik těch velkých beden.