Na místní facebookovské skupině je spousta aktivních výletníků, kteří již mají povědomí o okolní divočině, leč nejsou pojízdní.. A tak se celkem rychle upekl plán vyrazit na sněžnicích do horského sedla a přespat tam v chatě u jezera.
V pátek po práci ještě sháníme nezbytnou kempovací výbavu jako vařič, ešus, karimatky, ale hlavně ty sněžnice. Zrovna se to sešlo tak nešikovně, že já se ještě musím vrátit do práce na povinný pracovní meeting, takže Martin startuje auto a odškrtává z nákupního seznamu sám. Večer se ještě scházíme v jednom baru v centru, kam jsme už dlouho pozvaní na narozeniny kuchaře ode mě z práce. A tak se po náročném dni potažmo týdnu dostáváme do pelechu až v půlnoci a budíka nastavujeme na krutých 5:30.
Ráno nabíráme nové kamarády, Češku Petru, Slovenku Zuzku, Kanaďana Scotta a valíme na sever, směr Pemberton cca 2,5h jízdy. Pocit celkového vyčerpání ještě před samým začátkem výšlapu není zrovna povzbuzující.. Venku je ale krásně, sluníčko svítí a zbytek posádky má energii na rozdávání.
V 10AM už si to mašírujeme pěkně do kopce, nadupanci v předu a my s Martinem to jistíme ze zadu. Po hodině a 400 výškových metrech už je sněhu dostatek na to, abychom nazuli naše sněžné pomocníky a nacvičili spolupráci. Je to úžasný vynález proti propadávání, díky spodním trnům to nepodkluzuje, ale samotná šířka sněžnice může dělat jisté obtíže při traverzování na úzké pěšince ve strmém svahu.
Pauza na oběd je vyhlášena v pravý čas. Výhledy dolů na údolí a na protější svah jsou majestátní. Energie částečně načerpána, stoupáme dál. Díky tomu, že Martin táhne foťák (a taky 2 objektivy a stativ :-O) máme nejen slibnou fotodokumentaci, ale hlavně extra chvilky na oddechnutí. Stále zelené stromy porostlé mechem střídají pasáže zuhelnatělých pahýlů.
Po šesti hodinách to přichází. Jsme v sedle. Bezvětří, slunečno a dechberoucí svahy po stranách. U zasněženého jezera je tam chatička jak z pohádky, ke které se doslova jen sklouzneme.
Druhý den dolů už to byla sranda, co vám budu vyprávět :-).
