Moving to New Zealand

19.8. Psáno v novém bydlení v Christchurch.
Přistání v Perthu bylo jak probuzení ze sna. Kontrola byla tentokráte obvzáště vypečená. Očucháni psem zda-li nevezeme kilo kokainu jsme pokračovali ke kontrole pasů, za kterou jsme byli jako přespolní automaticky posláni na imigrační kontrolu, kde se nás pětkrát ptali zda-li opravdu za pět dní opouštíme tento kontinent a nehodláme tu přežívat na černo. Pán netušil, jak bych nejradši celou Austrálii vynechal jen abych už byl na Zélandu. Ušli jsme pět metrů a už si nás další pán bral stranou jako vytipované pašeráky kořínků a jiných zakázaných importovaných plodin. Naštěstí se nad námi paní ohledávačka slitovala a rovnou nás pustila. K šedé náladě se přidalo i šedé počasí a my si to valili busem za Michalem do školy, který nám měl dát klíče od jeho bytu, kde jsme měli věci. Následoval přesun tágem s hromadou báglů k Jirkovi a Elišce, kteří nás královsky hostili po celý den. V noci nás na letiště opět vezl Honzík. Nízkonákladové aerolinky zavedly nový trend a to že příruční zavazadlo smí vážit dohromady pouze 7kg, což v praxi znamená noťas, foťák a poloprázdný batoh. Trochu jsme se toho zalekli a paní u check-innu nám velice ráda prodala za extra $50 pětikilové navýšení limitu. Stejně jsem se ale musel navléct do tří triček, kraťasů a kalhot. Také jsem se musel rozloučit s mými VANSy, které ač děravé se stále sloužily a zdolaly se mnou několik hor a navštívily několik kontinentů :-( RIP. U gejtu nás samozřejmě nikdo nevážil takže ve finále jsme ty krámy vyhazovat nemuseli...

V Sydney jsme bydleli u nového couchurfingového buddyho Lukea, který je původem z Vietnamu. Jeho životní filosofie se zaobírá minimalizováním plýtvaní, které je v západních zemích význačné. Luke je povoláním umělec/fotograf a nejradši fotí na prastarý model do kterého se kouká shora. Odpoledne nás ochotně provedl po jeho čtvrti Newtown, která je kousek od centra a sousedí s univerzitním campusem. Zašli jsme také do čínské čtvrti na nejlepší "dumplings" knedlíky ve městě. Jde o jakési nekynuté plněné knedlíky masovou směsí, které se následně máčí v sojové omáčce a octu. Za mě teda TOP.

V sobotu jsme se vydali do centra, kde jsme prošli parky, navštívili Art Museum a shlédli nejznámějsí operu světa to vše za pěkného počasí. O zábavu při svačince se nám postarali papoušci Cockatoos.

Večer jsme s Lukem šli docela kus směrem z města na Pork Roll, ale bohužel měli zavříno tak jsme nakonec skončili ve Vietnamské, kde jsme si objednali Pho Noodle Soup, což je nejznámější Vietnamská hovězí polévka s nudlemi. Nejedná se o nějakej hrníček nudličkovýho vývaru, ale o mísu plnou výborného vývaru, masa a nudlí. Je toho tolik, že většinou se pouze sní nudle s masem a zeleninou a zbytek vývaru se nechá. V noci dorazil k Lukovi na gauč Australsko/Rakouský páreček na jednu noc a vytáhli nás na pár piv do hospody což jsme uvítali.

V neděli stojí městská doprava na celý pouhé tři dolary a my toho vyžili a jeli na vyhlášenou Bondi beach, kde jsme si udělali pěkný 8km výlet po útesech. Dokonce jsme tam našli i zatoulanou českou ambasádu, kam jsme museli opět v úterý jet. Po příjezdu domů jsme byli přivítání další cestovatelkou jménem Ivone. Je to němka původem z Vietnamu, co měří asi 150cm. Je docela vtipná a živí se výukou angličtiny na prvním stupni.

V pondělí ráno jsme se seznámili s polskou rodinkou, která cestuje po Austrálii již pátým týdnem. Dcerka Marta byla docela zcestovalá a pomáhala rodičům při překonávání jazykové bariéry. Po snídani jsme šli na Harbour Bridge, který je též ikonou města a je z něj vidět na Operu a celé centrum. Odpoledne jsme sedli na ferrynu (přívoz) a zajeli do příměstí Manly navštívit Moničinu kamarádku Kláru, která je v AU stejně dlouho jako my. Po procházce a pivíčku na promenádě jsme zamířili zpět domů, kde jsme se setkali s Katelin, osmnáctiletou Američankou, která měla velké znalosti ve všech možných směrech a moc dobře se s ní rozprávělo. V tu chvíli nás v třípokojovém bytě spalo 7 couchsurferu a Luke. V noci byl na programu dumpster diving, což je aktivita, kdy se získává jídlo a jiné suroviny z kontejnerů ležících za obchody, které byly vyhozené ten den. Luke takhle dokáže sehnat ovoce a zeleninu na celý týden. Obešli jsme takhle čtyři obchody a u každého jsme něco našli. Nakonec jsme táhli domů dvě tašky zeleniny a ovoce a tašku pečiva. Za mě teda dobrá zkušenost, jde jen o to překonat předsudky.

V úterý jsme zajeli na Bondi beach zažádat o pas, žádné fronty se nekonali, dokonce paní za přepážkou byla na české poměry velmi milá. Sbalení, rozloučení jsme nasedli do taxíku směr letiště, kde jsme podstoupili další security check tentokráte mě jako teroristu nacpali do 3D scanneru jestli někde na těle (nebo uvnitř) nevezu zbraň. Následně nás i naše věci týpek pojezdil kartáčkem citlivým na výbušniny. No srandy kopec na letišti. Po třech hodinách letu jsme o půlnoci přistáli v Christchurch, kde nás již čekal náš nový spolubydla Jirka a odvezl nás domů! Bydlí zde s přítelkou Míšou a mojí ČVUT spolužačkou Kaťou, která je teď v Praze a přenechala nám svůj pokojíček. Druhý den jsme si šli prohlédnout zdemolované centrum a tak nějak se cítili opět cítili jako doma a ne jak na cestách. Teď nás čeká klasické kolečko: mobil, banka, pracovní číslo IRD, práce a auto.

Notes from Indonesia - Gili island and Ubud, Bali

Ralax na Gili Air a zpet na Bali
čtvrtek 13.8. - noc na letišti
Vyhlášené ostrůvky Gili leží severozápadně od Lomboku, jen 20 min plavby a každý nabízí jiné aktivity. My jsme zvolili ostrov Gili Air, zlatou střední cestu. Po příjezdu jsme sice měli pocit, že je tam přelidněno, ale poté co jsme našli homestay v klidnější části ostrova, jsme byli spokojení. S postupným přesunem na západ se zlepšilo i vybavení koupelen, po třech týdnech bylo umyvadlo zase součástí koupelny. Na všech ostrůvkách platí zákaz motorových vozidel, čímž vzniká klidnější doprava složená z cyklistů a povozů taženýma poníkama. Na spánek to bohužel vliv nemá, protože energičtí kohouti a vábení do mešity nás budili celou noc.

První den jsme pojali jako očistu a relax po náročném výšlapu, nechali jsme si vyprat skoro vsechno zaprášené oblečení, boty i batohy a pak jsme se na plaži oddali do rukou zkušených masérek. Za hodinu a 80 tis.Rp nás promačkali od hlavy až k patě, speciálně lýtka a za krkem boleli jak čert.
Celý pobyt se přes den nesl v duchu pláž, kniha, drink a večer pro změnu pizza, ryba, film. Věděli jsme, že takhle to moc dlouho nevydržíme.
Po třech dnech jsme si zpakovali svých pár švestek a rychlou lodí odpluli na Bali, konktétně do Ubudu. Jako vždy jsme toho o následující lokalitě moc nevěděli, ale byli jsme unešeni. Ubud je kulturně-historickým centrem Bali, nabízí širokou škálu aktivit od navštěvování chrámů, jogy, spa, obchůdků všeho druhu, po různé workshopy nebo cyklo/raft tours. Naš homestay jsme našli tradičně přes Tripadvisor jako nejlevnější ubytko a kvalita nás zase mile překvapila. Připadali jsme si jak v nějakém chrámovém komplexu, všudě modlitební sošky, meditativní hudba a v neposlední řadě teplá sprcha (poprvé za celou dovolenou).
Na dva dny jsme si od domácího půjčili skútr a objížděli chrámy v okolí Ubudu, podnikli několik procházek mezi rýžovýma políčkama, navštívili monkey forest s bláznivýma opicema, ale největší zážitek jsme měli z cooking class. Paon Bali drží prvenství v kurzech vaření a můžeme říci, že oprávněně. Řidič nás odpolede vyzvedl, po městě jsme nabrali další kuchtíky a začalo se přednáškou na rýžovém poli. Na bali se pěstuje převážně bílá rýžě, a protože místní ji jedí 3xdenně, veškerá úroda sotva stačí pro jejich osobní spotřebu, takže my jsme v restauracích pravděpodobně jedli rýži z Malajsie nebo Thajska. Díky hnojení rýže roste rychleji a žně jsou 3x do roka, bio rýže by se sklízela jen jednou za rok. Z 1m² rýžových klasů vzejde 1kg rýžových nevymletých zrnek, což je 1/2kg po vymletí a zase celé kilo po uvaření. Tak a po přednášce se přesouváme do venkovní kuchyně, obdržíme uvítací drink a dozvídáme se o večerním menu o 7 chodech. Nejprve hromadně vše nakrájíme nebo rozemeleme, pak na pánvích připravíme základní omáčky, a na závěr si vyzkoušíme balit tunáka do bambusového listu nebo namotat satay kuře na špachtli. Ve finále se pak všechny dobroty naservírovali na stůl a každý si nandal co se mu do pupku vešlo a bylo to vynikající. Jako sladkou tečku pak ještě povařili banán s jack fruit a vodou s palmovým cukrem a podávali to s nastrouhaným kokosem. Podobnému obžerství jsme se oddávali celý pobyt na Bali, kila navrch už cítím, takže odtučňovací kúra u protinožců je na programu. 

Tyto řádky píši nad Indickým oceánem, z tropickou Indonésií už jsme rozloučili a studená Austrálie nás za pár hodin uvítá. Dobrodružství pokračuje, pokud vše půjde podle plánu tak se zastávkou v Perthu budeme za 22 hodin v Sydney.

Notes from Indonesia - Lombok, Rinjani volcano

Sobota, 8.8. Chill s drinkem na pláži Gili Island

Po vylodění jsme přesedlali na přistavený bus směr západní část ostrova. Cíl dne byl jasný: dostat se do Senaru Village, která je bránou pro všechny kdo chtějí zdolat vulkán Rinjani.

V Mataramu na nás již čekal zážitkový agent mr.Den, který nás po nezbytném usmlouvání ceny o pár stovek tisíc dolů za třídenní hike posadil na objednaný transport do Senaru. Na dobrodružství se k nám přidala i Yumiko(60ti letá Japonka z lodi), která zdůrazňovala svůj věk a potřebu vlastního portýra aby nezdržovala ostatní. Mr. Den vše samizřejmě odkýval. Po dvouhodinové jízdě jsme dostali do našeho hotélku resp jednoho z bungalovů s klasickým Bali standardem. U večeře jsme zázrakem narazili na Jožku, správce Surfhousu z Bali kde jsme bydleli, s přítelkyní Terezou. Náš tým ještě doplnil mladý švéd Walter, ketrý dělá pilota na Papua Nu Guinea. Večer ještě proběhlo seznámení s naším guidem Eddiem a trasou.

Druhý den jsme před sedmou do sebe nasoukali banánovou palačinku s čajem, nafasovali bundy a čekali na opožděný transport. Na korbě dodávky jsme se spolu s Eddiem a našima třema nosičema proviantu a stanů přesunuli na začátek trasy (1300mnm). Nosiči si hodili na ramena bambusovou tyč s nákladem uvázaným na obou koncích a vyrazili do kopce. Skupina se po chvíli rozdělila jelikož Yumiko šla opravdu pomalu a Eddie se jí držel. Po dvou hodinách do mírného svahu jsme zastavili na hodinový oběd. Chlapci vybalili plynový vařič a připravili nám nudle se zeleninou a vejcem. Terén postupně nabíral na sklonu a na cestě se držela oblaka prachu od davu turistů. Po dvou hodinách jsme se dostali do úrovně mraků a škrábali se do strmého svahu. Yumiko s Eddiem kdesi za námi. Ponurou náladu přerušily až paprsky slunce probleskující skrz mlhu nad námi. Za chvíli jsme se vynořili z mraků a vedle nás čněla do výšky Rinjani. Ještě větší překvapění na nás čekalo po dosažení Base Campu(celkem 6hod chuze) ležícího na náhorní plošině ve výšce 2600mnm. Na druhé straně hřebene jsme totiž mohli shlédnout do kráteru, který byl shován pod nekonečnou mračnou peřinou. Po hodině se objevil i naštvaný Eddie který nemohl vydržet pomalé tempo Yumiko a "bál" se o naše bezpečí na cestě... Večeře nás opět potěšila svou jednoduchostí a chutí. Rychle jsme se odebrali na kutě jelikož nás čekal noční výstup na vrchol ve výšce 3726mnm.

Ve dvě ráno jsme vyrazili na vrchol bez Yumiko. V base campu tábořilo zhruba 500 turistů a z toho většina se v noci vydala na stejnou cestu. Prach a štěrk neustával a cesta se nesla ve stylu dva kroky tam a jeden zpět. Po dvou hodinách stoupání jsme přišli o český pár s kterým zůstal i Eddie. Všem nám ubývalo energie a dechu a mě postupně namrzly prsty ve vlhkejch Vansech. Po další hodině mi Monča pomohla rozehřát nožky a jáje ještě provizorně strčil do igeliťáků. Poslední hodina byla kritická. Nebylo kam se schovat před ledovym větrem, vrchol v nedohlednu a plovoucí štěrk pod nohama nás dost vytáčel. Nemůžu popsat úlevu jakou jsme měli po zpozorování vrcholku shovaného za skalním útesem. Před šestou raní jsme se vymrzlí a vysmátí usadili na vrcholu, dali si panáka Araku a pozorovali východ slunce spolu s asi dalšími 80 úspěšnými dobrodruhy.

Sestup byla jedna velká skluzavka, mraky však zmizely a my jsme mohli spatřit vnitřek kráteru ve kterém se zformoval současný vulkán ležící uprostřed jezera. V base campu jsme vylili z bot písek, dali studenou palačinku a pokračovali dále. Jožka s Terkou se s námi museli rozloučit jelikož se rozhodli pro návrat stejnou cestou.
Nejprve jsme sestupovali k jezeru(2000mnm), kterého jsme dosáhli po třech hodinách. Zde jsme dali oběd a vytouženou horkou koupel v Hot Springs. Celá lokace na nás působila jako vynikající místo pro dovolenou. Na místě je čerstvá voda, teplá voda a v jezeře se dá rybařit. Plní energie jsme začali vystupovat do strmého okraje kráteru na druhé straně jezera. Cesta byla tvořena z velkých kamenů takže nám výstup přišel méně náročný a rozhodně méně prašný. Po dvou a půl hodinách jsme se opět přehoupli přes okraj(2640mnm), kde jsme si ze stanu mohli vychutnat západ slunce nad oceánem. Za jeden den, cca 10,5hod chůze se nám podařilo překonat převýšení 3450m.

Poslední den jsme se probudili s východem slunce. Proběhlá rychlá snídaně balení stanů a po sedmé jsme si to již štrádovali prašnou cestou dolů. Yumiko s Eddiem pro jistotu vyrazili před šestou. Následné klesání nás zavedlo zpět do džungle kde již nebylo tolik prachu a šlo se podstatně lépe. Proti nám si razili cestu nosiči a turisté ještě plní energie jdoucí naší trasu v opačném směru. Za 4 hodiny jsme klesli z 2640mnm na výšku 600mnm. Vzdálenost za ty tři dny by měla být 26km. Ve vesnici jsme dali sprchu pod hadicí, zabalili a nasedli do přistaveného transportu směr Gili Islands.