Mt Cook na dohled a na dvou kolech krajinou

15.12.2015

V úterý ráno jsme se po snídani sbalili a razili směr sever Aoraki/ Mount Cook National Park, kde leží nejvyšší hora Nového Zélandu Mt. Cook 3754 mnm. 

Po cestě jsme navštívili náš oblíbený Twizell, kde jsme vyzvedli Nicka. Počasí bylo dosti zamračené a nevlídné. Místní pohoří se vtipně pnou z plochých plání,

takže jsme nemuseli téměř vůbec stoupat, aby jsme se dostali na dohled masivní základny celého ledovcového pohoří.

V našem plánu bylo, pokud počasí dovolí, druhý den vylézt na jeden z vrcholů, kde leží populární Mueller Hutt ve výšce cca 1800mnm. Paní na info centru nás moc nepotěšila 

se zprávami, že potřebujeme mačky pro tento výstup, jelikož je to nahoře namrzlé. Navíc druhý den mělo opět sněžit. Neztráceje čas jsme jeli prozkoumávat méně náročnejěí trasy v okolních údolí.

Skoukli jsme ledovcové jezero pod Tasman Glacier, které se rok od roku zvětšuje o 450metrů. Ledovec za jezerem téměř nebyl vidět jak byl trapně zasypanej nánosy štěrku... Druhý výlet k Hooker Glacieru byl též spíš pouze tříhodinová procházka než  pozorování ledovců, navíc s mrazivým deštíkem. Po výletu jsme se utábořili v místním DOC kempu za $10 na hlavu, zatímco Nick odjel stopem do Wanaky.

Druhý den náš plánovaný cyklovýlet blíže k jednomu z ledovců zkazily mrazivé přeháňky. Záložní plán počínal úprkem z NP do nížin se započetím jedné části cyklotrasy ALPS TO OCEAN, která vede z Aoraki village 300km až k moři.

Po cestě jsme ještě popovezli jednu stopařku z Ameriky, se kterou jsme dali příjemnou řeč. Opět jsme projeli Twizellem směr jih do města Otemata, kde jsme udělali 40km okruh kolem jedné z nádrží na řece Waitaki a večer zakempili severně na značeném Free Campu u města Omaramy. Ve čtvrtek jsme udělali další kolečko, které větší části leželo na zmiňované Alps to Ocean trase. 70-ti km výlet nás protáhl kolem, nám již známého, Ohau jezera a pak do výšky 900mnm se super sjezdem až téměř k našemu kempu.

Navečer následovalo hledání místa na spaní nedaleko vesnice Duntroon, která leží dále po řece. Poprvé načerno a prošlo to. Namožené zadnice a stehna nás odradily od šlapání dále po trase. Radši jsme se jak kočovní cigání (v minulém století)

vyvalili u řeky a po čtyřech dnech bez sprchy jsme si dali pořádnou přírodní koupel  provázenou praním fuseklí. Po této očistě jsme jeli, již pouze autem, obdivovat krásy kamenných útvarů Elephant Rocks, zasazených do pastvin okupovaných všudypřítomhými ovcemi. Další zastávkou bylo kulturní Oamaru...

Tekapo and Ohau Lakes

Posouváme se dále na jih, dopoledne nás čeká jen kulturně-přírodní  zajížďka do vnitrozemí, kde se točily scény z Pána prstenů. V rozlehlém údolí se vznešeně tyčila Mt. Sunday (Edoras), 100m vysoká skála , obtékaná z obou stran širokou řekou.  Mělo to tam uplně magicou atmosféru, strašně ale foukalo, tak jsme samotný výšlap vzdali.

První z celé kaskády jezer nás svou nádherně tyrkysovou barvou  přivítalo Lake Tekapo. Přojíždíme zrovna v sezoně, kdy tu kvetou vlčí boby (lupins) a to pak ta souhra barev stojí za to.  Je pozdní odpoledne, takže po návštěvě infocentra míříme rovnou do nejlevnějšího campu v okolí. Za $5 na hlavu nám nabídli pouze suchý záchod  bez jakékoliv tekoucí vody na mytí a tříděný odpad. Ale ta noční obloha byla k nezaplacení, ve dvě ráno jsme se s úžasem kochali tou spoustou hvězd a jasnou mléčnou dráhou.  Ráno jsme se sbalili a odjeli do centra turistické vesničky, kde jsme smontovali naše sportovní parťáky a trochu se povozili v místním lesoparku. 

 Díky silnému větru jsme upustili od původního plánu a autem valili k dalšímu jezeru - Pukaki.  To se může vytahovat stejně krásnou barvou, ale navrch má ještě v pozadí výhled na Mt. Cook.

 Při focení  na vyhlídce jsme podruhé narazili na stejného stopaře, kterého jsme popovezli u Kaikoury.  Angličana Nicka jsme hodili do jeho hostelu v nedalekém městě Twizel, kam jsme stejně mířili. Za to nám nabídl, že si můžeme u něj dát sprchu, což jsme po týdnu sporé hygieny mile přivítali. Následovalo společné vaření večeře v kuchyni hostelu, kde jsme byli záhy, jakožto černí pasažéři, vyhoštěni z celého  areálu.  Ale jako už vykoupaní a vyvonění jsme byli nad věcí.

Vodu jsme nabrali z pítka u veřejných záchodků a vyrazili směr Lake Ohau, kde jsme v pěkném  free campu s úžasnou vyhlídkou zakotvili na dvě noci. Následující den jsme pojali pracovně a dodělali na autě vše potřebné. Já jsem natřela na bílo co se dalo, od lavičky až po zahrádku a Martin upravil podpalubí, aby se tam  věci lépe skládaly.  Jo a také jsme trochu vylepšili design našeho čumáku :-). Až na ty otravné mouchy to byl povedený den.

Tentokrát naostro

Nejdřív všechno ven, chytře přeskládat a pak i s kolama a surfem  navíc zase dovnitř. Máme vše, vešli jsme se :-) Poslední noc travíme s Čechama v našem bývalém sharehousu, kam jsme se sami drze pozvali. Snídani si extrémě užíváme a loučíme se s luxusem ála rychlovarná konev a touster.
Slunečné počasí jen podpořilo náš plán na dvoudenní výšlap. Trampy oblíbený Mt Sommers leží 2 hod. jízdy JZ od Chch a vyjímečně se jedná o okružní track s dvěma chatama na přespání. Jelikož my jsme plni energie dorazili do podhůří až později odpoledne, vyškrtla se možnost rozdělit si 15hod. trasu pěkně napůl. Dle rozložení chat jsme zvolili variantu: otestuj své kapacity, tedy první den 3km a druhý ten zbytek.

Pinnacles hut byla první horská chata, kde se nás sešlo více nocležníků, páreček z Belgie a pět horolezců z USA. Vošplouchli jsme se v bystřině a nad teplou večeří sledovali nádhernou vyhlídku. Druhý den to byl docela masakr, pro jistotu jsme nasadili rychlejší tempo a sladký doping. Příroda kolem ale byla naprosto úžasná. Počasí začalo žhnoucím slunkem, pak silným větrem a nakonec spadlo i pár kapek. K našemu překvapení jsme zpět na parkoviště dorazili už ve 4 odpoledne. Večer jsme se konečně,a to doslova na vlastní kůži, seznámili s postrahem Zélandu- sand flies. Tato mrňavá stvoření se vyrojila v hojném počtu a drze si nárokovala každý každý centimetr odhaleného těla. Nepodařilo se nám je vykouřit ani vonnou tyčinkou, ani výfukovými zplodinamy.

Vyrážíme na cesty - generálka

Tak a je to tady, poslední servírovaná káva a poslední vyměněná klika u dveří. Rozloučili jsme se v práci i v sharehousu a nový začátek jsme se rozhodli oslavit na místním festivalu severně od Chch. Protože náš plán je jižní ostrov procestovat po směru hod. ručiček, využili jsme zajížďku na sever k návštěvě města Kaikoura a jeho krás, poté přes Chch dál na jih.
Finálnímu vyplutí předcházely náročné týdenní přípravy. Ja vše systematicky balila a Martin montoval do auta nejrůznější vychytávky. V den odjezdu jsme bojovali o čas, odpoledne jsme už chtěli pařit na festáku, ale náš vůz vyžadoval důkladnou očistu po měsících vození stavebního materiálu. Narvaný až po střechu jsme konečně vyjeli. Speciálně tahle kulturní záležitost-Summer Solstice Festival je vyhlášená zákazem konzumace alkoholu, takže u důkladné vstupní prohlídky aut vyhrávají ti, co alkohol schovali velmi důkladně nebo ho chytře přelili do plastových lahví od nealka. My jsme piva uložili do rezervy pod auto a Jaggera nalili do našich cestovních lahví. Bohužel bližší info k průběhu festivalu vám nepodám, neboť stres a únava z celého týdne i nadměrné množství propašovaného moku způsobil mé brzké odpadnutí.

 Druhý den nás probudil déšť, zima a kocovina. Kaikoura, od které nás dělily 2h jízdy, nás přivítala lepším počasím. Zvládli jsme ještě 3h walk po místním poloostrůvku a poprvé ve volné přírodě viděli tuleně. Mláďata skotačela ve vlnách mezi chaluhama a staří se jen vyvalovali kde se dalo.

Knižní průvodce nás lákal na dvoudenní turu s vrcholem Mt Fyffe, v horách nad městem a když jsme se dočetli o jeho nadmořské výšce (1602), byla to pro nás jasná volba. Easy track s krásnými výhledy a přespáním v horské chatě se nám poštěstilo zmáknout za slunečného počasí.

Další atrakcí za městem byla tulení školka žijící u vodopádů, tam se to ploutvičkama jen hemžilo. Noc jsme strávili ve free campu u pláže s velehorama za zády. Počasi je zde tak proměnlivé, že nás ani deštivé ráno nijak nepřekvapilo. Namířili jsme si to zpět do Chch, na staré adrese vyzvednout cyklovýbavu, dokoupit potřebné a ještě se rozloučit s pár přáteli.

Cass-Lagoon Saddle 2D Track

Central South Island, Craigieburn Range
33 km
1300 m převýšení
14 hodin
středně náročné

Před námi byly vyjímečně dva dny společného volna a to se nemohlo využít jinak než pořádným výletem. Na tenhle dvoudenní trip s přespáním v horské boudě jsme dostali tip od našich bývalých spolubydlících. Díky předešlé oslavné noci jsme přípravu trochu podcenili a ráno vše narychlo balili a ještě se blíže seznamovali s trasou. Průvodce vybízel ke koupi backcountry hat passu,  vstupné do většiny horských chat  ($100/půl roku), ale ty se prodávají jen ve specialních officech, které mají o víkendu zavřeno. Takže jsme si v běžném infocentru koupili jednorázové vstupné za  $15 a vyjeli 70 km SZ za Christchurch. 

Je poledne, auto necháváme v malé osadě nedakelo začátku tracku, nahazujeme batožiny a za lehkého deštíku se silným větrem vyrážíme vzhůru za dobrodružstvím. Po chvílce vychází sluníčko a my si užíváme blízkost rostlinných druhů, co nám tak připomínají domov (pozn. kdo nebyl rok obklopen buší nebo palmama, nepochopí).

 Trasa vede korytem řeky, která vypadá po tání sněhu celkem živě. Najednou nám v cestě stojí kus skály zasahující až do vody. Slepě tedy následujeme vyšlapanou stopu vedoucí prudce do kopce jakoby oklikou. Až pod samým vrcholkem mi dochází, že tudy to nepůjde. Náhle si uvědomím, že se krčíme na extrémním svahu loupající se skály a z pohledu dolů se mi dělá mdlo. Dávám povel k ústupu a dolů se plazím jako had. Jde se na plán B - rivercrossing. Martin vybírá nejvhodnější místo a sám nejprve testuje proud řeky. Při cestě tam máme vody jen po kolena.

Na cestu zpět, kde pokračuje naše trasa, si  už ale musíme sundat i kalhoty a bedlivě vážit každičkého kroku, protože proud je silný a voda tak ledová, že  zhruba v polovině přestáváme nohy cítit. Brzy nám dochází, že tahle disciplína je regulérní součástí celé trasy a ke konci už nejsme žádní zelenáči. Dalším překvapením bylo převýšení trasy, cesta údolím vedla spíše jen nahoru a dolu po přilehlých kopcích než po rovině. Po sedmi hodinách náročného terénu, se západem slunce v zádech jsme s napětím vyhlíželi  náš cíl, Hamilton hut. Jen co jsme v dáli zahlédli její střechu, vykouzlilo nám to úsměvy na tvářích a poslední kiláček už jsme jen vtipně žertovali, co bychom si dali za jídlo, kdyby to jen byla chata s restaurací v českých horách :-)

Moderní stavení se pochlubilo palandami o kapacitě 20 lůžek, velkým krbem a tekoucí vodou. Martin rozdělal v kamnech, za praskání dřeva jsme si uvařili polévku z pytlíku a kochali se výhledem na řeku. Takový netradiční narozeninový den :-).

Druhý den probíhal v podobném duchu, jen dva lanové mostky nám usnadnili cestu, ale terén byl zase více podmáčený, takže jsme po okrajích stezky skákali jako kamzíci. Vůdci smečky to nejednou tak podklouzlo, že skončil po kotníky v bahně. Značení trasy trochu pokulhávalo, signál se ztratil hned na začátku a do toho jsme za celou dobu nepotkali ani živáčka.. no lepší nemyslet cobykdyby. Poslední kilometry, našteští sestupu, jsme došli už jen setrvačností a to nás ještě čekalo stopování, neboť trasa nebyla okružní. Asi po 10-ti minutách nám zastavil místní opravář strojů, hodil nás k našemu autu a tím se završil náš první výlet místní divočinou.

Já sem si ještě během sestupu zvládnul udělat lehkej výron kotníku se kterým sem měl pěkně otravný týden v nové práci. Chlapi se s tím nepářou a dělá se od 6:30am což pro mne byl zprvu šok. Dnes jsme si dali páteční rychlovku od šesti od rána. Naštěstí se brzy přejíždělo na Safety training, který nám umožní opravovat vady ve státních domech pro sociálně slabé. Dozvěděl jsem se jak poznat takzvané "methlabs" (varny metamfetaminu) a jiné krizové situace. Azbest je zde téměř srovnáván s radioktavním odpadem a musí se tak s ním nakládat. Zítra je Sobota což znamená opět ranní šichtu od 6:30am...

A do třetice..další sharehouse

V novostavbě s Českou partičkou jsme se ohřáli jen dva týdny. Na luxusní ubytování se zvykne lehce :-). Problém byl, že ve smlouvě stojí  max 4 nájemci a nás bylo pět. Takže jsme podnikli další kolečko po dostupných možnostech a moc nadšený jsme z nabídky nebyli. Pomoc přišla vtipně opět od Lance, který nám prodal auto a dal Martinovi práci. V jejich sharehousu se uvolnil pokoj po jednom Frantíkovi.  Takže před týdnem proběhla akce kulový blesk č. 2. 

Teď je naším domovem velký a starý jednopodlažní domek se 6 ložnicemi, 2 koupelnami, velkým obývákem a výstavní zahradou. Náš pokojík je nejlépe vybaven ze všech 3, co jsme doposud bydleli, ale na druhou stranu je taky nejvíc zatuchlej. Platíme za něj týdně $ 235 včetně energií a bydlí nás tu směska CZ, NZ, AU, FR, BRA a PHL.

Já jsem v práci už slušně zaběhlá, začíná tam být pěkně rušno. S jarem přišli i turisti a do toho jsou naše večeře k mání na místím slevomatu, takže některé večery nevím kam dřív skočit. Martinovi minulý týden skončila práce na tom rodinném domku a Lance pro něj momentálně nic neměl. ...

Já jsem si u šéfa s velkým předstihem zažádala o volnou sobotu, abych mohla oslavit narozeniny s těmi pár kamarády co tu máme. K mému překvapení jsem dostala volné celé 4 dny, ale ty byly vykoupeny předcházející 10-ti denní robotou. Jakmile jsem odložila zástěru, jeli jsme s Martinem provětrat naše horáky na místní kopce. Večer pak byl ve znamení lehkých oslav mé maličkosti.

Já jsem prošel inzeráty na internetu a poštěstilo se mi dostat se do malé firmičky, která dělá rekonstrukce a novostavby. Shannan šéf je bývalý reprezentant v kriketu a docela schopný stavař. K sobě má tři borce a dohromady partu ukecanejch sprosťáků což mi pro rozšíření slovní zásoby docela vyhovuje. Dále bych chtěl zmínit, že jsem rozšířil naší digitální flotilu o fotoaparát Fujifilm X-M1, který svýma funkcema dotahuje (polo)profesionální foťáky. Takže od teď nad editací fotek strávím o něco více času... "jupí"