Angkor Wat aneb od úsvitu do soumraku

Je poledne a my po třech hodinách vysedáme ve městě Siem Reap což je brána do Angkor Archaelogical park, kde se soustředí nesmírné množství chrámů. Angkor v překladu znamená Posvátné město. To se zde nacházelo v době vrcholu Khmerské říše, tedy 9-12st.n.l. a jeho populace dosahovala 1milionu lidí.
Odpoledne se nikam neženeme a večer trávíme hledáním dobré restaurace a probíráním se veteší. Ve 4:30 ráno jsme již před hotelem, čekáme na domluvený tuktuk, který nás veze na východ slunce před chrám Angkor Wat. S nákupem vstupenek se to všechno protáhne a tak přijíždíme již za rozednění. Přesto je to pěkná podívaná, navíc se mezi prvními dostáváme do chrámu. Jedná se o tzv chrámovou horu, tedy jakousi třiposchoďovou pyramidu postavenou ve dvanáctém století pro uctívání hinduistických bohů. Chrám leží na ploše 1km čtverečního, je docela zachovalý a na většině stěn jsou patrné původní reliéfy. Komplex má rozměry 1500x1300m a je obehnán vodním příkopem širokým 60m.

Na návštěvu Angkoru je potřeba si vyhradit aspoň dva dny. Třetí den je perfektní vužít pro průzkum širokého okolí. Ostatně lístek lze koupit na 1/3/7 dní. Dvoudenní exkurze se pak jednodušše rozdělí na malý a velký okruch, což jsou dvě hlavní cesty vinoucí se džunglí osázenou těmito skvosty. Cena za tuktuk je mezi $12-20, podle lidí a delky programu. Pro dobrodružný pár se naskýtá výhodná možnost zapújčení skůtru za $10, usmlouvat se dá na $7. Někteří okruh jedou na kole.
Razíme na malý okruh proti směru hodinových ručiček slibujíc si od toho menší davy turistů. Jako první temple tedy navštšvujeme Prasat Kravan. Máme průvodce o Angkoru, s jehož nákupem můžete počkat až do chrámů. Všude ho lze zakoupit (pravděpodobně kopii) za dolar. Monča nám jako vzorný guide předčítá historii a architekturu jednotlivých prvků chrámu. Postupně se dovídáme, co je to gopúra (chrámový pavilon na ohradní zdi), prasat (pyramidový chrám), apsara (božská tanečnice), stúpa (náhrobek-mohyla postavená nad hrobem budhy)... U všech vstupů jsou prodejci všeho druhu. Stačí jeden neopatrný pohled s náznakem zájmu a už jste zavaleni nabídkami na cenu a její potenciální slevu. Postupně tak zaplňujeme tuktuk našimi suvenýry. Na focení není ideální počasí, slunce za mrakem nedává vyniknout hře stínů na jednotlivých detailech chrámů. Za půl dne jsme navštívili 7 chrámů a máme dost. Společně jsme se však shodli, že chrámy ve větší fázi rozkladu zahalené do zeleně, opásané nekompromisními stromy, působí více romanticky než mohutné pyramidy alá Angkor Wat. Odpoledne umíráme na lůžku v hotelu. Naštěstí jsme brzy plní sil obrazit parádní a přijetelně drahé restaurace s čepovaným pivkem.

Den Dva: máme v plánu objet velký okruh a shlédnout západ slunce z chrámu na kopci Phnom Bakheng. Tour je snad ještě lepší než předchozí den. Obří komplex Preah Khan nás uchvátil svým propojením s přírodou a labirintem chodeb mezi ruinami. Zde bych zmínil, že některá posvátná místa nejsou přístupná v oděvu s odhalenými rameny a koleny na což jsme párkrát doplatili. Již ve čtyři jsme se štosovali pod kopcem, kde mělo dojít ke shlédnutí západu slunce. Zde nás též zastavila módni policie a tak jsme se za hudebního doprovodu rozvrzané žebrácké kapely nastrojili do všeho co bylo po ruce. Ivet asi nejvíc ve stylu vyhrála, zato já jakožto latexový mužík v pláštěnce, byť bylo přez třicet stupňů, skončil na druhém místě následován šášulou Monikou, která na tuto událost musela zakoupit vzorované tříčtvrteční kalhotky. Nicméně s pocitem vítězů jsme se hrabali do kopce. Nahoře se žádná fronta neformovala, jelikož bylo brzo a z černoty kolem nás bylo jasné že se něco žene. S černou oblohou nad hlavou se mi skvěle fotilo až do doby, kdy nad námi vybuchl ohňostroj nevýdaných rozměrů. Následně přišel nechutný přívalák, který nás zatlačil do jednoho vchodu svatině. V pláštěnkách jsme tedy otevřeli slavnostní pivko a čekali na zlepšení situace. Po hodině čekání jsme to vzdali a jako zmoklé slepice se vrátili dolů.

Třetí den brzy ráno sedáme s Moni na skútr a jedem podruhé na úsvit v Angkoru. Tentokráte akorát na čas, než otevřou bránu do paláce. Kráčíme mezi prvními a já mám úsměv od ucha k uchu. Sedáme před nádrž u chrámu a užíváme hodinovou hru barev a stínů na obloze. Pak honem domu dospat a hurá na poslední snídani s Ivetou, která v poledne odlítá do Indonesie. Po vlhkém loučení vyrážíme ven z města. Třicet kilometrů na sever se nachází Bantean Srey temple s nádhernými freskami.

Chrám sám o sobě není nijak extra zajímavý, ale je zde pěkná výstava věnovaná Khmerské historii a architektuře. Dál už se nám nechce a tak valíme zpět. Po cestě se zastavujeme v Landmine Museum, věnovanému problematice zaminovaných regionů. Za posledních třicet let zde proběhlo několik válek a tak se v celé zemi nacházejí miny položené nebo shozené hned několika státy. Jistý dobrodinec jménem Akira, který od mala bojoval po boku Rudých Khmérů, Vietnamců a Kambodžské armády, začal postupně odminovávat jednotlivé regiony a zřídil sirotčinec pro oběti války. Stát zde nikomu nepomůže a tak si místní musejí pomáhat sami mezi sebou nebo spoléhat na dary ostatních zemí... V děsném vedru jedem zpět na Pnom Bakheng sledovat západ slunce. Bohůžel pozdě a tak se pod vrcholem otáčíme před nehoráznou frontou lidí. Nakonec najdeme klidné místo u vodního kanálu před Angkor Wat a můžeme rozjímat nad uplynulými dny.

Poslední dvě noci trávíme v levném,  ale luxusně vybaveném hostýlku. Dokomce máme i rychlovarnou konvici na pokoji! Čtvrtý den jdeme na exkurzi do workshopu, kde je možné shlédnout hned několik tradičních řemesel výroby keramiky, dřevěných, bronzových a kamenných sošek a tvorbu obrazů. Odpoledne jedeme za město na exkurzi farmy, kde se vyrábí hedvábí. Proces je to velmi zdlouhavý, snad bych jen podotknul,že z jednoho kokonu bource mourušového lze odvinout až 900m vlákna. Samotné hedvábí se vyrábí spojením vláken z několika kokonů, které se vaří v lázni na 80°c. Po odvinutí zde zbyde uvařená larva, kterou jsme měli tu čest ochutnat. Prší víc a víc a tak jsme nejprve uvězněni v obchodu s potravinami a večer trávíme na pokoji u filmu. Zítra Bangkok.

Cambodia - Koch Ta Kiev a Battambang

Je 8.června odpoledne, nasedáme do minibusu směr jižní pobřeží -Thajský záliv. Na konečné stanici, ve městě Sihanukville, už hladově čeká několik řidičů tuk tuku. S jedním se svezeme do hostelu a pak spěcháme na pláž Otres, užít si poetický západ slunce a brouzdání v hebkém bílém písku, nánosy odpadků už nevnímáme.

 Ráno se přesouváme na mnoha cestovateli doporučený ostrov Koh Ta Kiev. V 11 nás vyzvedává zásobovací loď vily Kaktus, kde chceme trávit pár dní. Obloha je zatažená, moře rozvlněné a my se naloďujeme stylem tašky nad hlavama a vody po ramena. Zábava začíná. Člun se kymácí ze strany na stranu, vlny občas cáknou na palubu. Vjíždíme do šedé zóny, kde se dešťové kapky rychle mění v provazy vody. Stříška člunu to nedává, zavazadla jsou kryta jen kouskem plachty, teplota rapidně klesá a nám je dopřáno si užít tu nádhernou hříčku přírody. Po hodině loď nouzově přistává na sousední pláži a my dobíháme přes kousek džungle do cílové stanice - paradise. Na ostrově jsou jen 4 provozovatelé ubytování a malá rybářská vesnice. Jednu polovinu uzemí vlastní Číňan a druhou, kam jsme se vypravili my, Francouz.  Nově zbudovaný komplex bungalovů (max.30 osob), relaxačních zón a restaurace v korunách stromů je celý postaven ze dřeva, bambusů a banánových listů. Naše chýše je umístěna hned u pláže s výhledem na moře. Na dohled žádná zástavba ani davy turistů, jen my a příroda. Nastává čas odpočinku, procházek po pláži i průzkum ostrova. O večerech se scházíme s ostatními backpackery u vynikající večeře a lehce popíjíme.

Za luxus se platí a vzhledem k našemu rozpočtu a délce cestování se raději po dvou dnech přesouváme zpět na pevninu, kde v hostelu u pláže zůstáváme další dva dny. Počasí je dost přeháňkové, ale teplota stále drží kolem 28°C.  Přes den kniha nebo film a večer párty ve vesnici.Tlačí nás čas, valíme nočním busem do 12 hodin vzdáleného Battambangu. Ač se jedná o druhé největší město v zemi, působí na nás klidným a přátelským dojmem. Sem deště ještě nedorazily, takže se vaříme ve 38°C. Před hotelem nás hned odchytí řidič tuk tuku s nabídkou odpoledního programu po okolním zajímavostech, nebráníme se. Nejprve se projedeme po staré železnici na jednoduchém bambusovém povozu.  Poté vylezeme na horu, která ukrývá posvátný budhistický chrám Wat Sampeau i jeskyně, které byly za Pol Potova režimu využívány k vraždění a pohřbívání lidí a dodnes tam jsou k vidění ostatky kostí i oděvů. Vrchol nabízí ohromný výhled na placku kolem složenou převážně z rýžových polí, co trpělivě čekají na období dešťů. Vrcholem programu je pozorování miliónu netopírů, kteří každý den v 5:30 začnou vylétávat z jeskyně, umístěné vysoko ve skále. Tento druh je chráněný, neboť loví škůdce z rýžových polích, jiné druhy lze vidět čerstvé na tržištích či již grilované.

Druhý den začínáme poznáváním khmérské kuchyně. Tří hodinový kurz vaření je založený na čtyřchodovém menu.  Amok, jakožto hlavní reprezentant je v páře uvařená směs ryby, galangalu, turmeriku, česneku, kafirového lístku a kokosového mléka. Druhý chod je lok lak, což jsou restované kostky hovězího masa na česneku, oyster a soy sosu, rybí omáčky a kečupu. Pak následují smažené jarní závitky s mletým vepřovým masem a zeleninou a na konec banánovo-kokosový pudink. Den pokračuje v gastronomickém duchu. Řidič z předešlého dne nás vozí po rodinných výrobnách rýžového papíru, rýžového vína, sušírny banánů. Nejšílenější je rybí stanice, kde pod velkou plachtou s nedostatkem čerstvého vzduchu sedí lidé a zabíjejí či porcují tuny ryb holýma rukama a následně je konzervují. Jeden způsob je sušení na slunci a druhý je naložení do sudu se solí, což pak vydrží až jeden rok. Na závěr navštěvujeme další killing fields, kde je na památku  obětem genocidy Rudých Khmérů postaven monument s vytesanými realistickými obrazi páchaného zvěrstva.  S odkazy a důsledky této hrozné doby se setkáváme skoro na každé naší zastávce....

Cambodia - Phnompenh, Kampot

Ani jsme se v letadle neohřáli a po třiceti minutách dosedáme na letiště v Phnom Phen. Bez průvodce a jakékoliv přípravy probíhá rychlé sezmámení s kambodžským režimem. Platí se tu Rielem nebo USD. Za 1USD dostanete 24CZK nebo 4000R. Za $12 taxíkem nebo za $9 tuktukem do centra. Volíme taxi a brzy zjišťujeme že tuktuk není vozík hnaný zpřevodovanou lidskou silou nebo koňským náhonem na všechny čtyři, nýbrž dvoutaktním motorem. Země hold není držena zpátečnickým komunistickým režimem a tak to tu vypadá více zápaďácky. Méně poulicnich stánků,  více automobilů než motorek a méně prodejců se suvenýry. Zásadní změnou byla absence potulných prodavačů masitých baget za patnáct!
Hostel je fajn. Klasický backpacker (postel za $6) s barem v nejvyšším patře, kde se pěkně sedí a snadno pije čepovaný Tiger za $0,75. Na druhý den po snídani bereme tuktuk a vyrážíme směr Tuol Sleng kde se nachází Killing fields. Tato smutná připomínka popisuje příběh lidí poslaných na smrt šíleným diktátorem Polpotem. V roce 1970 po ukončení Vietnamské války se Kambodža ocitá v jakési ekonomicko-pokitické izolaci. K moci se po krvavé revoluci v čoce 1975 dostávají Rudí Khmérové. Jejich ministr Polpot hlásá rovnost všem, totální soběstačnost a jiné blbosti. Díky jeho paranoidním představám se zbavuje veškerých možných hrozeb v podobě současné armády, inteligence, diplomatů, politiků i prostých občanů. Na smrt je viník po vymučením přiznání poslán na nucené práce nebo do táborů smrti, které v tichosti pod přikrývkou noci pracují téměř bez přestání po tři roky. Celkem za toto období zemřely dva miliony Kambodžských občanů, tedy čtvrtina celkové populace. Teprve po svrhnutí režimu jsou tato zvěrstva odhalena a až o patnáct let později jsou vůdci režimu souzeni před speciálně vytvořeným tribunálem. Spravedlnosti však ve skutečnosti nikdy nebude učiněno za dost. V Tuol Sleng bylo usmrceno přes dvacet tisíc občanů. Většina masových hrobů byla otevřena a po prozkoumání byly ostatky uloženy do nově zbudované pagody. Audioprůvodce nás seznámil s celým příběhem, který mnohdy mrazí na zádech. Po dešti je možné v hlíně objevit zbytky kostí a hadrů obětí.

Vracíme se do města. Moc věcí k vidění tu není. Royal palace musíme vynechat jelikož nemáme vhodný oděv. Moc pěkně tu mají postavené všechny možné instituce, které se drží původního stylu před příchodem Francouzů. Panoráma města je však zohizděno výstavbou výškových budov, investovaných Číňany. Bezmyšlenkovité stavění je znakem všech rozvojových států a je to ukázkový příklad, ze kterého bysme si měli vzít poučení. Večer unavení dáváme v gauči pivko a partičku scrabble.

V 6:30 ráno přejíždíme tuktukem před cestovku odkud jede autobus směr jih. Před dosažením pobřeží nás čeká dvoudenní obhlídka multikulturního městečka Kampot.
Na doporučení bookujeme Banyan treehouse, což je jeden z rezortíků podél poměrně čisté řeky. Bydlíme stylově v bambusovém domku. Za $10 pronajímáme dva skútry a vyrážíme podél vody do Bokor national park. Jedná se o 1000m vysoké pohoří, na jehož vrcholu stojí megalomanské turistické centrum. Nejprve proběhne zastávka na oběd u silnice. Umění pantomimy je pro cestovatele ve vesnických regionech podmínkou. Naše zkouška je úspěšně zakončena talířem plným nudlí s vajíčkem a zeleninou, který před nás položí usměvavá paní domu. Celá ta dobrota nás vyšla na $2,5.

 Po deseti kilometrech stoupání na úžasném betonovém povrchu dosahujeme vrcholu, kde nejprve obdivujeme asi 20m vysokou sochu budhy. Po dalších 20min jízdy se před námi vyloupne nechutně velkej hotel s celou plejádou dalších obytných a zábavních prvků. Je low season a tak tu je zhruba deset aut což působí strašidelně. Původně zde stál zábavní resort pro francouzskou smetánku kolonizátorů, kteří sem utíkali za chladným klimatem. V následujících letech to byla bašta Rudých Khmerů. V krajině lze tedy nalézt pozůstatky i celé komplexy původních budov. Třešničkou na dortu výstřednosti je "casino" téměř na konci cesty. Nevím jestli někdy bylo dokončené, ale nyní je zde k vidění pouze omítnutá hrubá stavba. Jdeme dovnitř a prolézáme labirint chodeb. Večer bysme dovnitř asi nevlezli. Mlha a silné větry nás obklopili a tak valíme zpátky do údolí. Večer pivíčko v gauči s výhledem na řeku. Zatím se nám nepoštěstilo záhlednout západ slunce.

Máme půl den před odjezdem do Silhanoukville a tak osedláváme naše motorové oře a jedem směr pepřová plantáž. Ve městě však nejprve hledáme snídani. Pokud nejste zavilý jedlík nudlí počet míst kde se najíst je zúžen na stánek s bagetou nebo ojedinělou kavárnu s palačinkou. Najít bagetu byl nevídaný problém, nakonec však objednáváme dvě zeleninové a pro mě all-in. Tedy dostal jsem navíc nášup proužků krájených z jakési rosolovité kostky, ve které jsem identifikoval zatuhlý špek. Vše doprovázela vlezlá příchuť sušené rybiny. Ne-vydatnou snídani jsme spláchli v kavárničce místním ice coffee a vlažným jasmínovým čajem, který mi docela chutná. Cesta z města na skůtru za pěkného počasí je nejlepší lék na jakoukoliv náladu. Po pár kilometrech sjíždíme na rudou hliněnou cestu což nás potěší ještě více. Míjíme malé domečky roztroušené bez ladu a skladu v tropické krajině kde pobíhají děti a kostnaté bílé kravky. Po dvaceti minutách odbočujeme u cedule La Plantation. U pěkně upravené dvoupatrové budovy/recepce nás už vítá náš budoucí guide, mladý kluk Pros. Půl hodinová tour je zdarma a jsme během ní seznámeni s kompletním procesem výroby pepře.

Plantáž byla zbudována v roce 2013 a nachází se zde asi 20 hektarů pepřových popínavek. Ty jsou zachyceny na 3metrových kůlech a až po čtyřech letech mohou být kompletně očesávány. Jednou za rok se sbírají "pepper corn" tedy hrozny zeleného pepře. Pepř se po protřídění a oddělení od lusku krátce povaří a poté se rozprostře ne sluníčku kde se suší tři dny. Černé pepřové kuličky se poté ručně třídí podle kvality a velikosti. Pro výrobu pepře červeného je se sběrem potřeba déle počkat a zelené kuličky se následně změní v červenou. Bílý pepř je pepř červený zbavený vnější slupky. Po pepřové ochutnávce a nákupu užitečných suvenýrů otáčíme zpět do Kampotu. Zde procházíme místní tržiště, kde se dá skvěle najíst u stánku. Odpoledne nás čeká odvoz směr paradise.