Se slzičkama si jdeme odbavit zavazadla a sedáme na první let Praha - Moskva. Hned v letištní hale se směju doumetrovýmu lamželezu s česko-ruksými kořeny v úboru "zlatá 90". Cirkus doplňuje jeho přítelkyně z Asie s malým ADHD anglicky hovořícím klukem. Na gejtu se do party přidá slušně mluvící snědý klučina - barman co se rád porve když ho někdo provokuje. Narodil se na sedle v Mongolsku a dříve žil v jurtě. Jede domů na svátky a veze si Plejsta a herní noťas za čtyřicet tisíc. Pujčil si půl mega a hned to rozfofroval. Se splácením prý nebude problém, taťka mu poslal milion. Pastevectví je asi na vzestupu... Nevím jestli ho tu adoptovali nebo se rád seznamuje, ale hlučné pani za náma v řadě říká "ségro". Jeho sousedům na sedačkách zase říká babi a dědo. Nikomu to nevadí, je to veselá kopa. Bizár je když se rozohní, že na security checku ho připravili o dvacet tisíc. Prý o to přišel ve formě bot, sluchátek a jiného vybavení v jeho nadměrném zavazdle.
Přistání na letišti v Moskvě je oznámeno nadšený potleskem z řad cestujících. Něco takového jsem zažil naposled když jsme leteli s Polákama z Wroclawi. Je vidět že Zeman má naty volby slušně našlápnuto. Azbuku už naši soudruzi asi zapomněli a tak si to Český fanklub valí na imigrační v rámci vnitrostátních letů. Za tohle si odpovědnost vzít nechci a tak tápající spoluletce navádím správným směrem, tedy s námi na let Moskva - Bankok... a stejně bysme na ně museli čekat.
Na 8,5 hod let nám byl přiřazen letoun odpovídající velikosti. Pracovně bych to nazýval Airbus. Tyhle dálkový cesty jsou supr jelikož člověka napojí, nakrmí a ještě stihne sjet nejnovější blockbustery. Filmový maraton nám nedá spát a ve tři ráno našeho času se snášíme na letiště v Bangkoku. Zase potlesk?
Pro zavazadla a čekačka na náš poslední let. Únava se hromadí, ulehčujeme tělu mikrospánkem na lavičce. V letadle menší velikosti se už tolik snědých tváří neměstná a po hodině a půl člověk neslyší ani ten potlesk. Welcome to Myanmar. Při sestupu jsem si stihnul prohlédnout místní savanu a tajgu. Zdá se že jsme skutečně v divočině.
Rozpačitým dojmem působí blikající plastový stromek v hale. Pán na imigračním se na nás vůbec neusmál ani nepodíval. Svádím to na svůj americký úsměv, který je až moc americký. Taxi, taxi? Na nás pokřikuje chlapec od pultíku. Volíme variantu bus, bus. Za tři dolce na hlavu je to stejně drahý, ale taxík se nedá srovnat s kolorytem místních vyšperkovaných vozítek improvizované hromadné dopravy. Letisko je hodinu vzdálené od města. Asi místní rado pro plánování a územní rozvoj počítá s prudkým rozkvětem města v blízkých padesáti až sto letech. Jezdí se tu vpravo. Pokud má silnice více jak dva pruhy, rychlejším pruhem se stává ten, který vás více baví. Někde se dá jet osmdesát někde to víc jak pade fyzicky nejde. Až ulice města na nás působí čilým dojmem. S tím auto\moto chaosem co se odehrává v jiných Asijských zemích se to nedá srovnat. Po dvaceti hodinách dobrodružství vyskakujem před hostelem. Za 15USD dostaneme cimru s klimou a oknem! Do výbavy je nutno započítat minibar(bez alkoholu), telku které nerozumíme a celou záchodo-sprchu. Pro neznalé Asijské architektury se jedná o místnost s WC na jejíž protilehlé stěně je připevněna sprchová hadice, Studená sprcha a spánek je to naco jsme se těšili nejvíc. Tady jsou čtyři odpo. Dáme spánek a pak nějaký dlabanec. Zítra už nás čeká průzkum města.
Žádné komentáře:
Okomentovat