Odpolední lekce surfu proběhla podle plánu akorát se trochu protáhla. Přicházím ve spěchu domů kde jsou děti na pokraji leknutí. Monča musela ryby opeci sama, děcka se jí nedotkla a tak se snažím pomoci kde můžu a postupně je odbavíme do postýlek. Oba jsme vyřízení, takových večerů nás čeká ještě spousta.
Druhý den sbalime vše potřebné na výlet do Porta. Taxi nás sveze na nádraží kde ve finále čekáme delší dobu na vlak, který nás hodí přímo do centra na historické nádraží Sao Bento. Odsud lze hned obdivovat proslulé kachlíkovajé fasády domů, které jsou symbolem místního koloritu.
Město je plné turistů a tak se přidáváme k davům a šlapeme ke katedrále Se do Porto odkud je fajn výhled. Malinkatými uličkami klesáme l řece a hledáme reštiku. Bohužel kultura stolování oběda v této zemi je pevně spojená s dopolední brunch kulturou atedy všechny provozovny otevírají až o půl jedné. Postupně se zase vzdalujeme od řeky a doufáme, že se někde najde místo co dovolí znavenému turistovi dát si oběd. Ne, to se nekoná. Čínskou restauraci zavrhujeme a nakonec najdeme jedno místo kde se nad turistou slitovali a jedou už od ranních hodin. Bez zaváhání objednávám Franchezinu, údajně místní pokrm bohatý na karbohydraty a nasycené mastné tuky... Toust s vajíčkem,přikrytý sýrem, hovící si na šunce, slanině, klobáskám, vepřovém plátku, obložený hranolkami a zalitý červenou kořeněnou omajdou. Monča objednává lasagne a dětem hranolky, které nakonec dojidam já.
Po obědě sestupujeme zpět k vodě do čtvrti Ribeira do Porto kde se soustředí veškerý turistický ruch. Z této náplavky je vidět ikonický ocelový most s obloukem a historické fasády domů na protějším břehu řeky. Sedíme u vody, Tonča odlepuje žvýkačku na které sedí (trochu si i ochutná), Jarda drolí M&Ms do kočárku, Moni hlídá aby někdo nespadl do řeky a já přesycen zážitky (a dvojitým obědem) mžourám po okolí.
Počasí je teplé pod mrakem a my přecházíme po mostní konstrukci v úrovni náplavky na druhý břeh. Odsud zase vychutnáváme pohled ma centrum města s katedrálou a kopiemi zakotvených historických lodí. Cestu do vrchu od náplavky si zkracujeme lanovkou, která nás vynese na úroveň mostu odkud se pomalu přesouváme na stanici General Torres a zase zpět domů.
Jako na potvoru se v Esmorizu (naše dočasná domovina) jediný Uber driver pohybuje někde mimo mapu a já nemám chuť znakovat po telefonu s domorodci. Vycházíme proto procházkou k pláži, cesta to je naším tempem na necelou hodinu a ještě stiheneme západ slunce na písku. Jarda si ještě stihne při koupání rozseknout bradu (můj tip do 15mm). Monča sebevědomě zmiňuje cosi o mašličkové náplasti a improvizovaně zalepujeme bradu tejpou. Večer opět padáme vysílení do ga uče.
Žádné komentáře:
Okomentovat