Woofing v Totara North

Naše cestování nabírá nový směr. Spací pytel jsme vyměnili za opravdovou peřinu, čaj si vaříme pouhým zmáčknutím knoflíku a myjeme se každý den.

Změnu odstartovala návštěva Nici, kterou známe z kurzu vaření v Indonésii. Tenkrát nám nabídla, že až jednou budeme cestovat po severu NZ, máme se zastavit. Nici bydlí s manželem v Kerikeri, kde mají ovocný sad citronů a kiwi. Poskytli nám pokoj s opravdovou postelí, na kterou jsme po čtyřech měsících koukali dost ohromeně. Večer jsme pak vedli řeči nad jehněčí pečínkou a sklenkou vínečka. Druhý den byla řada s vařením na nás. Knedlo vepřo zelo by se vyvedlo na jedničku, jen kdyby se na poslední chvíli nezjistilo, že není semolina (krupice) do knedlíků. A jelikož tu neznají hrubou mouku, tak si asi umíte představit jak to dopadlo. Naštěstí byli hrozně v pohodě. Na cestu nás vybavili plnou taškou golden kiwi a pro nás nově objeveného ovoce feijoa.

  Zbývající čas jsme se rozhodli strávit woofováním (cca 4h práce výměnou za stravu a ubytování). Martin kontaktoval pár farmářů z okolí Kerikeri, co sháněli pracanty a štěstíčko se na nás zase usmálo. Chytli jsme úžasnou rodinu v Totara North a na 10 dní jsme se stali její součástí. Annie a Doug, oba čerství šedesátníci, se živí především rybařením a v sezoně provozují charterové plavby na jejich jachtě. Na velkém pozemku pěstují zeleninu, chovají dobytek, ovce, slepice, dvě kočky, psa a ještě s nimi žije 85-ti letá vtipná babča. Co se práce týče, vyzkoušeli jsme si od každého něco. Začali jsme zaplétáním rybářských sítí, sázením jahod včetně sbírání čerstvých kravinců jako hnojivo. Pak následovalo prosekávání roští kolem el.ohradníku, vaření pickles (čalamáda z cukety) a příprava piva.. ANO čtete dobře, dělají si vlastní pivo. Takže večery se nesly v duchu popíjení tohoto lahodného moku, hraní ping pongu, kulečníku nebo jen gaučového klábosení.

Pátky a soboty patřily rybaření, odpoledne se jeli položit sítě a ráno se vytahovaly. První den jsme se zúčastnili až fáze číslo dvě, tedy prodeje ryb v silnice. Zde jsme lišácky využili situace a sami si otevřeli stánek s věcma, kterých jsme se chtěli zbavit. Obě skupiny pak jeli domů s úspěchem.

Druhý den jsme s Dougem na moře vyrazili my dva. O šesté ranní, za nádherného rozbřesku, jsme po instruktáži začali kuchat ryby, konkrétně jeden jediný typ - flounder. Doug tahal sítě a živé ryby nám házel do kýble, my jsme každou rozřízli za žábrama na břiše a vyvrhli vnitřnosti. Z osmi sítí to hodilo asi 200 ryb, takže po čtyřech hodinách z nás byli profi zabijáci. Následovala Full English Breakfast, energetická snídaně složená z vajíček, fazolí, slaniny a toustů. Úlovek se pak odvezl do sousedního města a prodal společnosti, co ryby exportuje do Japonska.

Jeden  by jsi myslel, že jsme tam jedli ryby od rána do večera. Pravdou je, že strava byla pestrá a hlavně domácího původu. Maso všeho druhu jsme hluboce vítali. Vzpomínat budeme i na zesnulého člena rodiny - Fat Boy Slima, jehož ostatky zaplnily celý mrazák a posléze i naše břicha. Ve vaření jsme se střídali a já ob den pekla něco sladkého k čaji. Trochu jsme poznali i místní komunitu, já jsem se přidala k Annie na hodině jogy i tai chi, zatímco Martin s Dougem pili pivo v místním kulturáku a hráli tombolu.

Třešničkou na dortu bylo pozvání na jachtu. Ale jen co jsme se nalodili a usídlili na přídi, přišlo oznámení, že loď nejede, protože celý spodek je zanesený bahnem a korýšema. Jedno z možných řešení bylo nasadit šnorchlovací výbavu a čistit. Martin s Annie zachránili situaci, byla to ale děsná práce při které tekla i krev. Na noc jsme zakotvili v nedaleké zátoce, otevřeli pivko a nahodily pruty. A co se nestalo.. zbrklé děvče chytlo velkou rybu a tahalo ji ven tak intenzivně až zlomilo prut. To tam ještě nezažili. Noc byla klidná, před spaním jsme si v kajutě otevřeli střešní okno a koukali jak se houpe stěžeň a kolem svítí hvězdy. Druhý den při plachtění zpět jsme si vyzkoušeli práci s lany a natáčením plachet, což byla docela zábava. To byl náš poslední den a pohádky konec. Na závěr pro nás Doug vyudil pár chycených ryb a pak už jsme se rozloučili a smutně pokračovali dál.

                                                                                                                                                                    ,

Na sever - poslední oblast k prozkoumání

Do odletu z této krásné země nám zbývá 25 dní. Od února jsme na cestách a síly nám pomalu ubývají. Náplň našeho programu se většinou odvíjí od místní krajiny a aktivit s ní spojené.  Jižní ostrov byl o slézání hor a obdivování  přírodních krás jako jsou ledovce, jezera či řeky neskutečných  barev. Severní ostrov, který je mnohem hustěji osídlen, se kromě sopečného pohoří v centrální části může pochlubit hlavně nádhernými plážemi.

Poslední dva týdny jsme strávili pozvolným cestováním z  východního pobřeží, přes Auckland až na nejsevernější výběžek ostrova.  Počasí  se vyletnilo a my jsme si v podstatě od Velikonoc do teď užívali sluníčka a koupání v oceánu.  Vše začalo v Tauranga na Bílou sobotu, Martin vytáhl surf a skočil do slušně vypadajících vln, zatímco já jsem zahájila běžeckou sezonu 6-ti km kolem Mt. Manganui.  

S přibýváním měst se hůře hledá místo na freedom camping, všude jsou cedule se zákazem. Jen díky WikiCamps, jedna z našich tří mobilních aplikací, jsme vždy našli bezplatné místo na spaní. Většinou se jednalo o parkoviště někde za přístavem.  Hygienu už taky neřešíme tak punkově jak na jižáku, městské pláže totiž disponují  veřejnými sprchami.  

Když vynechám pláže, tak za zmínku stojí návštěva Abby caves, jeskyně blízko Whangarei. V pozdním odpoledni  jsme měli čas pouze na průzkum jen jedné jeskyně  ze tří.  Vybrali jsme Organ cave s podzemní řekou.  Byli jsme informováni, že voda v nejhlubším místě dosahuje až do půlky stehen, což u mě - trpaslíčka, ve finále znamenalo do pasu.   V teniskách, kraťasech a s čelovkou slézáme dolů, zatím jen po kotníky vody. Nad hlavou nám svítí glowworms a v dáli šumí vodopád.  Asi jen díky adrenalinu zvládám částečný ponor do studené černé vody.  Vše končí malým jezírkem,  kde si vychutnáváme tento jedinečný okamžik.

Další přírodní zajímavostí jsou Kauri trees (příbuzné borovici), jedny z nejstarších a nejmohutnějších stromů na světě.  Ten největší je asi 2000 let starý, obvod kmene 13,8m a výška 51,5m.

Uplynulý víkend jsme navštívili kámoše a bývalého spolubydlu Lance, který se z ChCh vrátil do svého rodného města - Mangonui.  Vzal nás rybařit. Ještě s jeho přítelkyní jsme naskákali do menší loďky, vybavené 4 pruty, kýblem návnady a chlazenýma pivkama.  Nejdřív jsme nachytali pár blbých ryb (Kauwai) jako návnadu a pak se posunuli za lepším zbožim - pink snapper.  Zde jsem i já poprvé chytla rybu. Vytáhnout tu 70 cm mršku byla fuška. Bohužel jsme ji museli pustit na svobodu, protože na tenhle druh - Kingfish platí jiný metr. S plným chladícím boxem ryb valíme zpět.  Hostitel upřednostňuje smaženou verzi přípravy a tak si  sedáme na zahrádku a v místní kuchyni si necháváme  z vlastních filet připravit fish and chips.  Jelikož úlovek byl bohatý, dostáváme na cestu ještě vejslužku v podobě dvou vykuchaných Kauwai.

Subtropická krajina na samém severu ostrova nás ohromila. Dva dny jsme zůstali v malebném kempu u pláže a dali půldenní procházku po útesech až ke Cape Reinga, kde se střetává Tichý oceán a Tasmanovo moře.