Loikaw

První část mise Loikaw splněna, máme  ubytování kategorie standard + za přijatelnou cenu. Druhá část je sehnat průvodce, který nás vezme k etnickým menšinám - Kayan people.
Na recepci sedí týpek se základní znalostí AJ, na složitější věci má přítele na telefonu, z kterého se klube náš guide. Jeho cena je 80USD za oba včetně nutného povolení do "zakázaného" regionu. Usmlouváme alespoň 5 babek slevu a od oslavné večeře,že jsme to všechno nakonec pěkně zmákli nás dělí už jen zhotovení kopií našich dokladů. Což se ukazuje jako nadlidský úklol, jelikož se strefujeme do jednoho z mnoha výpadků elektřiny v celém městě. Problém řeší moderní technika, guide si to vyblejskne mobilem a povolení nám vyřídí později.
Loikaw je hlavní město státu Kayan na jihovýchodě Myanmaru, stíháme procházku podél řeky a slunce akorát zapadá na obzoru. Pár místních se zrovna koupe, myje nádobí nebo pere prádlo.

Na večeři zapadneme do restaurace s výhledem na řeku, objednáme si rukama nohama to co jedí u vedlejšího stolu a pak si pro jistotu ještě pozvou Martina do kuchyně, aby se ujistili, že jsme si rozuměli. To byl druhý svátek vánoční :-).

Náš hostel neposkytuje snídaně, takže se musíme nastartovat v local café,  místo  toho ale nevědomky posíláme naše žaludky na divokou jízdu.
Tour začíná v 8:30, nejdřív omrkneme market u hlavní cesty, pak zavíráme do výrobny rýžové pálenky a nakonec se dozvídáme o důležité slavnosti, kterou pořádá každý rok většina vesnic v okolí. Šaman zvolí strom, který se porazí,opracuje,nazdobí a znovu vztyčí na posvátném místě. Bohům se pak obětují dary jako maso, květiny,ovoce.. Místní jsou hodně pověrčiví, třeba nejlepší způsob jak číst budoucnost je zabít slepici a porovnat dírky ve stehenních kostech. Hlavní náboženství jsou tu budhismus a křesťanství, ale etnické menšiny praktikují spíše animismus.

Překračujeme hranice zakázaného území, kde guide předkládá naše vyřízené povolení členům místní army hlídky. Je tady očividně jako ryba ve vodě a s každým se zná. Máme štěstí, že loni toto území navštívil prezident na jehož počest postavili silnici až do vzdálené vesnice. Jako první se setkáváme s 84 letou babičkou, která nám hned ukazuje jak ručně vymílá (odděluje slupku od zrna) rýži a jak spřádá vlákna bavlny pro pozdější  tkání oděvů. Jsme nadšeni a tak nás ani nenapadne odmítnout ochutnávku domácího vína z pochybného hrníčku. Další dvě návštěvy se opakují v podobném duchu. Jsme účastníci jakéhosi představení, kdy ženy ozdobené těžkými kovovými spirálami na krku a končetinách ukazují své um jako přadleny nebo muzikantky. Tyto ozdoby se nosí jako symbol krásy,aplikují se kolem 10.roku a pak už se nesundavají. Všichni vypadají velmi spokojeně a pořád se moc usmívají.

Nelze nesdílet pocit, že v žilách těchto pár stařenek koluje něco více než domácí víno. Průvodce se netají informací, že v regionu se pěstuje a vyrábí opium, což samo o sobě není nelegální, horší už to pak je s exportem.
Dalšim bodem programu je projížďka kolem sedmi jezer, podle legendy patří sedmi sestrám..

Před pozdním obědem, který už tuším, že si nedám, se podíváme do jiné vesnice za kmenem Kayah. Na svém dvorku nás přivítá postarší pár se svými hudebními nástroji - čtyřstrunnou "loutnou" a 30-ti cm článkem bambusu, jehož nařízlá kůra tvoří vlastní struny. Pár minut posloucháme krásné duo, načež nás do reality rychle vrací sousedovic motorová pila. Žena pokračuje v brnkání a muž se vrhá do nové role - střílení šípů z dřevěné kuše. Terč je na plotě k sousedovi, chvíli to vypadá, že chce souseda umlčet, ale mušku má dobrou, trefa do černého, pila jede dál. Náš čas vypršel, platíme smluvený příspěvek a ejhle už nás střídá další skupina turistů.

Cestu zpátky do Loikaw už hluboce prodýchávám. Martin je zatím OK a tak ho nechci připravit o místní specialitku, na kterou nás bere pan průvodce. Jedná se o rýžovou mouku s jarní cibulkou zabalenou  v liště a vařenou v páře a k tomu nožka domácí klobásy. Ochutnám, abych neurazila a Martin to pak milé rád dojídá. Přídavky ale už zakazuji a prosím o odvoz na hostel, kde jsem moc ráda za vlastní WC a pak už jen padám se zimnicí do postele. Na pana jedlíka to samé né-li horší přichází o pár hodin později a tak tam ležíme oba jako trosky a doufáme, že se z toho do rána dostaneme.
Check out je naštěstí až v poledne, venku je zataženo a náš autobus dál na jih vyráží až ve 14:00 a do té doby jsme zpátky na nohou.
Cílem je tentokrát město Bago, kousek od Yangoonu. Nač cestovat přímo, když to jde složitě a tak nás čeká 14-ti hodinová jízda, kdy místo na jih jedeme 6hodin na sever a až teprve pak na jih. Snad abychom posbírali více účastníků, snad že je řidič blázen a miluje tyhle noční serpentiny a  nebo tu možná mají jen  omezený počet nájezdů na dálnici. Kdo ví..

Inle Lake

Jezero Inle je široké deset a dlouhé dvacet kilometrů. S plochou 116km čtverečních jde o druhé největší jezero Barmy. Po jeho obvodě v minulosti vznikly rybářské vesnice, které si zachovaly svojí podobu dodnes. Po příchodu z treku jsme se svezli loďkou z jižní části jezera. Pravděpodobně jsme byli nedaleko impozantní Shwe Inn Dein Pagoda, která dle obrázků vypadá zajímavě. Nicméně jsme měli tu možnost prohlédnout si vesnici na kůlech podél vodního kanálu. Návštěva silversmitha a weaving shop je, pokud nechcete nic koupit, docela zbytečnost. 

24/12

Na Vánoce se probouzíme v příjemném hotýlku Teak Wood v městě Nyaungshwe severně od jezera Inle. Dopolední klid na lůžku prokládáme procházkou centrem včetně nákupu na oběd (avokáda!). Na půl třetí máme zamluvený výlet na Inle lake. Před tím musíme směnit peníze. Jako naschvál řešíme stejnou situaci jako v Baganu. Je neděle, směnárna banky je zavřená. Bankomat je bez peněz, náhodou objevená podomní směnárna taky nemá za co měnit a tak nakonec o dva bloky dál úspěšně vybíráme z jiného bankomatu. Plavba i náš další přejezd autobusem je zaplacen a my následujeme našeho řidiče(kormidelníka?) k lodi. Pro přepravu všemožného nákladu či lidí se yužívá asi osm metrů dlouhých lodí úzkého průřezu. Motory, z první republiky, umístěné na zádi jsou hlučně jak rozjetý traktor. Když to řidič rozjede špička lodi se zvedne z vody jako šíp a slušně vás zatlačí do sedačky. Po pětiminutové jízdě městským kanálem vyjíždíme na rozlehlou plochu jezera.

Hned u ústí na nás čekají rybáři akrobati. Už zdálky se staví na špičku své ploché bárky, kde na jedné noze balancují s košem na chytání ryb ve vzduchu opřeným o druhou nohu.

Za tyhle fotky hned s radostí solíme pánovi rybářovi nějaký ten Kyat do kapsy. Další zastávkou je vesnice na kůlech na západní straně jezera. Do vesnice vedou dva kanály skrz floating garden, což je jakási směs řas a leknínů, ve které se pěstuje zelenina. Život bez pevné půdy pod nohama místním nedělá velké problémy. Prádlo se pere před domem a akorát k sousedce si pro špetku šafránu musíte sjet lodí. Na druhé straně jezera je podobná vesnice, která je však propojená s pevninou dřevěným molem. Procházka a drink nám zabere tak hodinku. Po návratu na molo nacházíme loď bez řidiče. Ten si asi odskočil domů na veču. Slunce už se blíží k horizontu když se louda přišourá a zeptá se nás jestli teda "Sunset on the lake?". Zaskřípu zubama že ano. Nenechám se rozhodit a po výjezdu zpátky na jezeru se kochám panoramatama s žlutou koulí zabýhající za hory.

Za šera vystupujeme v naší destinaci. Štědrovečerní asijský kapru je z grilu a bez salátu. Místo koled nám hrajou svištící motorky před grill barem. Monika se přes Skype spojuje s Větrovem na vánoční rozhovor. Já si pod stromeček naděluju druhou lahev Myanmar beer. Místo cukroví nakonec využíváme happy hours a dáváme pár točených za 800K.

25/12

Po snídani nás vyzvedne taxik, se kterým jedeme za město na dopravní tepnu. Po deváté jako jediní baťůžkáři nasedáme do minibusu směr Loikaw. Po kontrole guglmaps se dovídáme, že neobjíždíme jezero z východu, nýbrž ze západu. Je to sice dál, ale o to horší cesta. Na displeji před námi nehraje Kameňák 1, 2 a 3, ale jakási směs zamilovaných recitálů sestříhaných do videoklipů za pomoci videií z místních bollywood telenovel. Před Kalaw, které jsme opouštěli před čtyřmi dny, se konečně stáčíme směr jih. Igelitové pytlíky za síťkou, které již pro nás cestovatele ztratily funkci, záhy holčička před námi plní svojí snídaní. V reakci na hudební vkus místních jí mám sto chutí následovat. Po hodině se z horší dvouproudé vozovky stává strašná jednoproudá asfaltka. Naše průměrná rychlost klesá z 60kmh na 50kmh. Zde musím ještě zmínit další drobný detail týkající se automobilové přepravy v Myanmaru. Levná auta se sem importují převážně z Japonska, které od dob samurajů nezměnilo směr provozu dopravy (vlevo). Nicméně v Barmě se již 46 let jezdí vpravo a spolujezdec ja tak první kdo může odhalit případnou kolizi s protijedoucím vozidlem. Těžko potom určit kde se ve voze nachází to sedadlo smrti. Asi by to vyhrála střecha, na které se půl cesty vezl jeden škudlil. Holčička před námi si znovu ublinkla. V každé vesnici se snažíme doplnit stavy a zvýšit tak řidičovi rito. V poledne se staví na oběd v jednom z hostinců podél cesty. Jídlo objednávám pomocí vedlejšího stolu, kde si pochutnávají na smažené rýži a polévce.

Na otázku zda-li obědvali všichni se ze předního sedadla ozvou dávivé zvuky. Cpu si sluchátka co nejhlouběji do mozku. Monika se bez nich pravděpodobně už dostala do Nirvány. Oddanost naší cestovky zákazníkovi nezná mezí a tak v jedné vesnici sjíždíme mezi slepice a bloudíme v prachu bočních ulic abysme vysadili dvě účastnice našeho zájezdu. Asi jako jediné plus za celou cestu musím říct, že jsme neměli dopředu zabookované bydlení a řidič nás odvezl do motelu ve městě, který na mapách nenajdete. Po osmi hodinách jízdy stojíme šťastní před recepcí, že máme těch nekonečných dvěstě kilometrů za sebou.

Treking s Phyu Phyu

Po šesti hodinách jízdy mikrobusem, plným převážně turistů, přijíždíme do sympatického horského městečka  Kalaw, které bylo založeno Britama jako místo úniku z rozpálených nížin. Před náma je celý den volna a pak nás čeká 3-denní treking s místní průvodkyní.
Ubytování v Kalaw je cenově o dost levnější a komfortnější něž v Baganu. Vybrali jsme Richard's Inn, dům se špičatou střechou a naším pokojíčkem úplně nahoře. Vítá nás světlo a výhled na okolní kopce. Poté co se tím dostatečně nasytíme, jdem omrknout centrum, které se točí kolem zrovna končícího marketu. Žádný turista na dohled, místní se nám nesnaží nic vnucovat, vše je autentické a nás to dělá šťastnými. Větší populace má předky z Indie nebo Nepálu, protože sem v době kolonizace přišli stavět silnice a železnici.

V noci byla extrémní kosa, až nám šla pára od pusy. No horská oblast, nejchladnější období v roce a po anglicku stavěný domek je ideální kombinace.
Druhý den jsme obešli všechny nablýskané svatyně v dosahu pěti kolometrů a viděli snad stovky Budhů různých velikostí a tvarů. Večer jsme si koupili pivo, vylezli neznámo kam a sledovali krásný západ slunce. Před spaním jsme si dali ještě trochu adrenalinu v místní vývařovně, kde jsme se zas nechali unést o objednali si jejich specialitku. Dalo by se to nazvat kotlík plný překvapení :-) Já se teda moc nenajedla, ale Martin zvládne kdeco.

Sportovní aktivita, na kterou se moc těšíme je tady! Přes TripAdvisor jsme oslovili Phyu Phyu, která nabízí privátní tour 2 noci - 3 dny s tím, že na její trase se nesetkáš s jiným turistou. Čeká nás 60 km, cílová destinace je vyhlášené jezero Inle, kde nás lodí dopraví až do hotelu.
Vyzvedává nás v 8:30 a každý jen s batohem, kde je jedna vrstva oblečení navíc, voda, opal. krém a další nezbytnosti, vyrážíme vzhůru do kopců. Průvodkyni je  28 let, je moc milá, usměvavá a celkem srozumitelnou angličtinou se nám snaží odpovídat na všechny naše záludné otázky ohledně politiky, kultury, náboženství i ekologie.
Město necháváme daleko za sebou a šplháme vzhůru do zalesněných kopců. Moje noční můra - setkání s hadem by se konat nemělo. Phyu tvrdí, že teď je na ně zima a že žádného za celou svou 5-ti letou průvodcovskou kariéru neviděla. Nezbývá než věřit a doufat.
Štěstí, že se nebojíme i pavouků, protože těch je tu mraky. Při dopoledním sestupu je slyšet slavnostní hudba, dole ve vesnici je svatba a mi můžeme být u toho. Nevěsta je ve žlutém, ženich má sváteční sukni, celá vesnice slaví. My se cítíme trošku jako vetřelci, pozvání na oběd srdečně odmítáme, protože naše hody jsou připravené ve vsi sousední.
Polední pauza vychází na osadu u železniční stanice, servírují se zapečené placky chapati s vajíčkem buď naslano s avokádovým salátem nebo nasladko s ovocem. Po adekvátní siestě pokračujeme dál, tentokrát procházíme zemědělskou krajinou, pěstují všechno možné - zázvor, kurkumu, papriky, rajčata, hrách, chilli, obilí, zelí, květáky,..     
Po páté hodině jsme v místě nocování, malá vesnice s domkama buď zděnýma nebo dřevěnýma, na každém dvorku buffalo a děti pouštějící draka. My máme ustláno v hlavní obytné místnosti bambusového domku, kde bydlí kamarád od Phyu. Špinavé nohy a ruce si můžeme opláchnout v sudu za domem. Ještě za šera zvládnu navštívit a hlavně okouknout kadibudku a následně omezuji příjem tekutin na nezbytné minimum. Padla tma a zima, raději nemyslet jak přežijeme noc. Světlou tečkou na závěr je už jen výborná večeře složená ze spousty druhů zeleniny a rýže. Od osmy už se choulíme na matracích a vítr nám víská ve vlasech.

Druhý den se krajina trochu mění, přecházíme již sklizené lány rýžových polí, louky s pasoucíma se buffalo a míjíme pasáčky krav. Na noc je pro nás přichystán tentokrát zděný dvoupatrový příbytek, kde dole je chlív pro dobytek a sklad sklizených surovin a nahoře jsou místnosti na spaní.

Poslední den nás čekají asi nejkrásnější scenérie, zastávka u vodopádů a slastný návrat do civilizace u jezera Inle. Tam si dáváme poslední společný oběd a vyrážíme na hodinový přejezd lodí s řidičem, co se toho vůbec nebojí.