Centrální Myanmar - Mandalay

Po roce a půl jsme opět v Asii, tentoktát nezámá Burma. Jako vždycky nebyl čas a vůle plánovat cestu dopředu, takže nevíme moc co nás čeká.

Začímáme sebejistě, tak jako všude jinde - v bance si vyměníme dolary na místní kyaty (1 USD = 1350 MMK), za které si kupujeme SIM s 4G, abychom se na posléze půjčeném skútru vyznali ve spletitosti místních komunikací.
Ani jsme se moc nerozkoukali a už si to valíme bláznivou dopravou za vyhlášenými památkami města Mandalay - druhého největšího v Myanmaru. Jedná se o neskutečné množství pagod  s obřími sochami Buddhů. Na pravidla odívání v těchto chrámech jsme již zvyklí (zahalit se od kolen po ramena), co je ale pro nás novinkou je zouvání bot již před samotným komplexem. Tam podlaha v centru dění se jen blíská, zato přístupové cesty jsou čištěny spíše chodidly návštěvníků.

Dominantou města je bývalý královský palác na čtvercovém půdoryse obehnaný hradbami a vodním příkopem, vstup za 20 000 MMK/osobu nás ale nechal chladným.

Myanmar patří mezi nejchudší státy JV Asie a je to bohužel vidět a je nám z toho smutno. Jinak jsou místní ale mic milí, cizinců se nebojí a anglicky většinou neumí. Ve vzájemné komunikaci nám bohužel nepomůže ani rozlišnost v písmu.

Najíst se na ulici už je trochu problém, hned první den nechceme náš zažívací systém šokovat něčím naprosto neznámým, tak volíme vyšší standard, kde se po delší artikulaci naší objednávky - kuře plus rýže, dočkáváme skvělého výsledku.

Spánkový deficit a časový rozdíl +6,5 hod oproti ČR nás (nebo teda spíš Martina) neodradil od vstávání v 5:00 a 40-ti min jízdě na skútru ke spektakulární podívané - východu slunce na teakovém mostě U-Bein bridge.

Snídaně pak byla konečně ve stylu, který jsme hledali - v neznámé čtvrti jsme jediní turisti sdílící kávu, čas a ranní paprsky s místníma návštěvníkama.

Když už jsme tak daleko od hotelu, proč nejet ještě dál :-)  nebo spíše zpět, ale po druhé straně ohromné řeky. Tam leží Mingun a v něm spousty pagod a chrámů.

Ve  tři odpoledne končí náš dopolední program. V hostelu padáme celý rozvrklaný z motorky do postelý a dopřáváme si celou hodinu spánku, abychom se vypravili znovu na U-Bein bridge, tentokrát na západ slunce.

No a protože nemůžou být pořád jen happy endy, tak jsme to nestihli. Na trase se vyskytly problémy typu - pozdní výjezd, zácpy i špatně nastavená navigace, což vyústilo v napjatý moment, který jsme rádi spláchli místním chmelovým mokem.

Jak se ale také říká, kdo si počká..obloha se nakonec krásně zbarvila a my si přišli na svý.