Máme přesně jeden týden do odletu z Asie. Západní Kambodža už nám nemá
moc co nabídnout, zbývající energii tedy investujeme do poznání
Thajského království. Ze Siem Reapu bereme bus do Bangkoku. Vzdálenost
400 km překonáváme v rekordním čase 12-ti hodin. Náš první pozemní
přechod asijských hranic je silné kafe. Autobusák nám na Kambodžských
hranicích rozdal barevné rozlišováky a se slovy "Na druhé straně vás
vyzvedne kolega" nás vypustil z vozu. Na ulici chaoz, nikde žádná info
cedule, občas se objeví úředník a ukáže směr. Pásmo nikoho je nechutná
skládka odpadů, nedýchatelných výparů a husté dopravy. Po uspěšném
průchodu dvěmi pasovými kontrolami a žádné prohlídce zavazadel se po
hodině dostáváme na Thajskou půdu, kde jsme podle plánu odchyceni
kolegou.
První dojem z Bangkoku byla absence levného točeného piva a výskyt modernější
variace tuk tuku. Po procestovaném dni jsme si dali večeři v pouličním
stánku a hupsli na double vestavěnou palandu v prosklené buňce našeho
netradičně komponovaného hostelu. Čekalo nás jedno z nejlepších spaní za
celé dva měsíce. Nabytou energii a skvělou náladu jsme vložili do
třídenního výletu mimo Bangkok. Pláže jsme z důvodu dešťů i masové
návštěvnosti vypustili a vydali se do Kanchanaburi, vstupního města do
Národního parku Erawan. Navečer jsme šli na obhlídku města. Stánky s jídlem se zrovna
otevíraly a tak jsme po troškách ochutnávali místní dobroty povětšinou
smažené a servírované v pytlíku polité omáčkou. U řeky kotvila celá řada
prázdných plovoucích restaurací s krásným výhledem na nedaleké vršky
národního parku.
Druhý den vyrážíme hustým pochromovaným autobusem s vytaženýma oknama a
stropníma větrákama na reklamované vodopády. V NP Erawan se nachází 7
výškově rozdělených vodopádů, bohužel období dešťů je teprve v počátku,
takže vodní podívaná nebyla tak strhující. Hlavní atrakci zde tentokrát
zajišuje fauna - malé až středně velké ryby, které jsou celé natěšené
okusovat turistům starou kůži na nohou. Povím vám, není to nic pro
lochtivé povahy. Na Martinovi si obzvlášť pochutnávaly, v jednu chvíli
měl celý povrch kůže od kotníku dolů pokryt přisátými rybkami. Po koupeli jsme se autobusem dopravili zpět do Kanchanaburi, ale nechali se speciálně vysadit na kraji města, protože jsem trvala na zhlédnutí slavného mostu přes řeku Kwai. Do toho se tradičně přihnala šílená bouře, zkušeně jsme nahodili pláštěnky, tenisky vyměnili za žabky a brodíc se vodou po kotníky jsme dosáhli cíle. Genius loci se ale jaksi vypařil a tak nám zbyla jen ponurá 5-ti kilometrová procházka mezi kapkami deště.
Druhá destinace před návratem do Bangkoku je historické město Ayuthaya.
Na velkém říčním ostrově stálo ve 14.-18. století hlavní město Siamského království, jehož pozůstatky budhistických chrámů jsme
s Martinem objeli na pronajatém skútru. Místo západu slunce jsme pak ale
sledovali jen přicházející bouři. Zbytek večera probíhal relaxačně v hostelu,
tentokrát stylově v dřevěném provedení a atmosférou jako v chrámu.
Nevýhodou se ukázala jen akustika, neboť všechny k ránu probudily jisté
thajské služby.
Celé dva dny nám zbývají na objevování krás hlavního města. V okruhu do 4
km od našeho ubytování se nachází většina významných budhistických
chrámů. Nejvíc lidí se štosovalo před královským palácem, kam byl vstup
500 bathů (350Kč) a za zdmi se tyčily ohromné zlaté věže ve tvaru zvonu.
My jsme dali přednost komornějšímu Wat Thu Thasana za pouhých 20 bathů a tím jsme
kapitolu chrámy uzavřeli. Za ty dva měsíce v Asii už jsme asi duchovními památkami
plně nasyceni. Večer jsme si pak v čínsko-thajské restauraci slepě
objednali kachnu, konkrétně teda duck web, z čehož se vyhlubaly kachní
blány. Přirovnali bychom to ke žvejkavé chrupavce s nemilou vůní. V
sobotu byla v plánu návštěva víkendového tržiště Chatuchak, kde jsme
neplánovaně rozšířili náš šatník a tím utratili skoro všechny peníze. Naštěstí druhý den už byla neděle, náš odletový den. Čeká nás přestup v Kuala Lumpur a dlouhý let do Londýna, kde máme ještě nějaké zařizování.
