Tongariro

O vytržení z bezcílného bloumání se v regionu Central Island  postaralo pohoří Tongariro se svým 2day+ okruhem. Po vymotání se z Forgotten Highway jsme v prvním městě dosáhli na internetové připojení. Chaty a kempy se na Tongariro Northern Circuit musí bookovat. Zde jsme měli tak trochu štěstí v neštěstí jelikož kempy ($14) i chaty ($50) byli zaplněné až do neděle (my jsme měli středu) a špatné počasí se do té doby nemělo zlepšit. V dešti jsme se přesunuli na jih Tongarira NP, kde se nacházel pěkný free camp u řeky.

Čtvrtek byl servisním dnem pro Shellyho. Zesláblé autíčko jsme měli v plánu osvěžit novým olejem, blízká vesnice Ohakune naštěstí disponovala servisem, kde jsme za $110 zakoupili 6litrů mazadla a olejový filtr. Já, jakožto mechanik zájezdu jsem zalezl pod auto a začal bojovat s povolováním olej. vany a filtru. Už zde jsem málem narazil, když se filtr odmítal povolit. Po nekonečných pěti minutách jsem však vítězoslavně vylezl z pod auta s filtrem a rukama černýma od oleje. Celá práce nám zabrala přes hodinu. Po výměně jsme jeli do vesnice rozházet veškerý náš nakupený odpad  po popelnicích. Jako testovací trasu jsme zvolili krpál pod horu Ruapehu. Po kilometru je nám však jasné, že závada nebyla odstraněna, za námi stále zůstávala čára černého dýmu jak z kresleného filmu. Přesto jsme se vyplazili ke stezce na vodopád, který jsme zašli blíže omrknout.
 Internetové diskuze na téma rozbitého dieselu s černým dýmem poukazovaly na více závad. Další součástka k výměně na seznamu byl palivový filtr. Ten nás stál pouze $33. Jedná se o jakousi bombičku, která filtruje palivo na cestě do motoru. Kluk v servisu mi řekl, že to je easy a tak jsem zaparkoval hned vedle a jal se hledat náš filtr. Výměna se opět nesla ve stylu funění nad nesmyslně utaženými závity. Za pět babek mi pak kluci povolili jeden z nich a po hodině práce jsme s pocitem vítězství a celí smradlaví od nafty startovali auto. To se skutečně rozjelo, a na cestě do kempu za námi vesele kouřilo - bastard.

Všichni tři jsme potřebovali vypnout a tak jsme se v pátek nikam nehonili a dali si voraz v kempu. Na večer jsme si udělali oheň, opékali tousťák s klobásou a s nostalgií vzpomínali na Čechy. Sobota hlásila polojasno a tak jsme se rozjeli prozkoumat jižní část stezky kolem Tongarira. Na signálu jsme zachytili zprávu od Patricka a Caroline (Němci ze sadu), že jsou kousek v okolí. Po vřelém setkání jsme se spolu vydali na plánovaný výlet. Sopečná krajina se měla čím chlubit a každých pár kilometrů měnila svůj ráz. Za zmínku stojí, že jsme za celé tři uplynulé dny v okolí Tongarira ani jednou neviděli část jediné sopky z důvodu velké mračnosti. Na večer jsme se rozloučili a každý si valil svým tempem na sever. Mraky se po cestě rozestoupily a odhalily do ruda nasvícené pohoří. My jsme se přesouvali na východ od rozlehlého sopečného pohoří Ruapehu se třemi vrcholy Tahurangi (2,797 m), Te Heuheu (2,755 m) and Paretetaitonga (2,751 m). Postupně pak před námi vyrůstala kónická Mount Ngauruhoe (2,291 m) mezi fantasy nerdy známá jako Mt Doom. Za ní se skromně schovávala Mt Tongariro s pouhýmy 1,978 m.

Po noci na parkovišti balíme a po snídani vycházíme na náš první Great Walk. Začátek trasy jsme trochu netrefili, jelikož jsme se vydali opačným směrem, takže po návratu do vesnice konečně v 10am vycházíme. Cesta vede buší a na brzký oběd jsme u první huty. Celý okruh vede kolem Ruapehu a nabízí tedy všechny možné dramatické pohledy na tento spící vulkán. Od chaty začalo mírné stoupání pod horské sedlo spojující Mt Tongariro a Ruapehu. Zde jsme při výstupu pěkně zapotili. Počasí se bohužel zhoršilo a my přišli o výhled na východní část parku. Modrá jezírka v mlze také ztratila na romantice a až po sestupu o další stovky metrů níže se před námi objevila měsíční krajina, která se jen těžko popisuje. Prostě Mordor. Po páté odpolední jsme se dostali do našeho kempu. Po postavení stanu jsme se v dešti šli opláchnout do místní bystřiny a zbytek večera strávili zalezlí.  Ráno balíme vlhký stan a v mlze zahajujeme druhý den. Na oběd jsme u další huty, kde potkáváme Čecha Vojtu. S ním absolvujeme zbytek polojasné cesty. Moc toho k vidění není až na pár jezer a jeden vodopád. Kolem páté uzavíráme pěší okruh a mažeme dál. Vojta se s námi svezl k jeho autu, které má pro změnu problémy s chladičem a stojí kdesi na severu u Taupa lake. Večer všichni tři kempíme u jezera ve freecampu a povídáme řeči.

 
Další den se vydáváme na misi s cílem definitivně opravit Shellyho. Objíždíme Taupo - největší jezero Australasie a asi díky pošmournému počasí a nefunkčnímu autíčku mu vůbec nevěnujeme pozornost. Jsme v oblasti s geothermální aktiviou, doprovázenou horkými prameny či výpary s nelichotivou vůní.  Ve městě Taupo jsme odpoledne po objednání uvítáni v servise. Situace mi značně připomíná návštěvu lékaře v roli rodiče s choravou ratolestí. Zatímco se na našeho broučka dívá nerudný pán s totální absencí empatie, my jsme uvedeni do čekárny, kde nám je vyplněna karta. Nekonečné čekání ulehčené horkou čokoládou je doprovázeno myšlenkami: "Kolik to asi bude stát?" a "Vždyť je to jedno, hlavně ať už to máme za sebou." Nakonec se lékař aut zjeví s výrazem ve tváři asi takhle :-/... "Turbo je v háji. Nové asi couple of tousands(pár tisíc)". To nebyla zrovna odpověď, kterou chceme slyšet. Lehčí o dvacet dolarů, s nefunkčním turbem a tentokrát už i bolavou hlavou sedáme do auta. Večer volám kámošovi Lancovi. Prý na vrakáči turbo za pár stovek a výměna taky za pár. No uvidíme. Den si ještě zpříjemníme v hot springs za městem, které jsou nečekaně zadarmo. Horká koupel po dvou týdnech byla balzám pro tělo i pro duši.

Po noci ve freecampu v Taupu pokračujeme na sever do města Rotorua, s uspokojujícím množstvím vrakovišť. Po cestě je zastávka u výtoku z jezera - Huka falls.  Roklí se valí tisíce hektolitrů modravé vody za vteřinu. Zážitek nám kazí jen podzimní deštík.

V cestě máme další free hot springs kdesi v lese. Zde nás uvítá zemitý zápach linoucí se z lesního potoka. Ze zakalené vody lezeme se smíšenými pocity. Ve městě máme štěstí již při druhé návštěvě vrakáče, turbo z čerstvě dovezené zdechliny za pouhých $300(stejně si myslim, že nás pěkně obrali). Najít místo na přespání je s pohybem na sever těžší a těžší, nakonec však kempíme s nádherným výhledem na jezero u černé skládky bioodpadu. Už sem se bál že po všech těch muškách, komárech, vosách, čmelácích přijdeme o nějaký druh hmyzu, co nám ještě nevlez do auta. Motto večera: "Moucha přítel člověka."
Velikonoční pátek začal kontaktem na Kylea, který nám vyměnil turbo za $150. Trvalo to téměř celý den, ale nakonec sedáme do funkčního autíčka a vyzubení jedeme k oceánu. 

Taranaki, práce a zábava

Následující tři březnové dny jsme se posouvali kupředu doslova stylem lážo plážo. Region Taranaki se nachází na výbežku západního pobřeží, které je lemováno dvouproudovkou Surf Highway. Přilehlé pláže by proto měly být ideální na surfování, ale nám zrovna nefoukal ten pravý vítr. Nicméně jsme v tak krátké době navštívili pláží jak za celou dobu na jižním ostrově.

Naši únavu z cestování, o které jsem se zmínila v minulém příspěvku, chceme zmírnit prací a krátkodobým zakotvením. Od toho je tady woofing (také nazývaný HelpX), výměnný pobyt na farmě či v rodině, kdy za pár hodin práce dostaneš najíst a střechu nad hlavou. Nabídek je hromada, Martin emailem oslovil pár zajímavých inzerátů z okolí a než se to pohlo,tak jsme si dali zase trošku do těla.   

Highlightem celé oblasti je Mt. Taranaki, vulkán dosahující 2518 mnm. Jednodenní výšlap na druhou nejvyšší horu severního ostrova jsme si nenechali ujít. Mraky se rozpuštějí a my za slunečních paprsků balíme jen do malých batožin. Z parkoviště ve výšce 950 mnm vyrážíme zvesela, po první hodině jsme nad úrovní lesa. Navazuje skalnatá část a tisíc schodů přes bortící se svah, dále kráčíme po nejvíce oblíbeném úseku - písečný svah, kdy se jde jeden krok nahoru a dva dolů. První turisti v opačném směru nás uklidňují, že ta špicka, co vidíme ještě zdaleka není konec. Po následné lehce horolezecké fázy se nejdříve objeví silný a studený vítr a pak kráter plný ledu a sněhu. Samotný vrchol je zdolán po dalších 15 minutách s celkovým časem 3 hodiny. Schováni v závětří kamene, žvýkáme tousty a kocháme se tou krásou. Nakonec se nám to nezdálo ani moc náročné, dle našeho interního hodnocení obtížnosti, dáváme 4,5 z 5.

Předpověd počasí hlásí dobré vlny, valíme na pobřeží, ale realita je zase trošku jiná. Martin tam ale stejně skáče a já vařím polévku k obědu. Na večeři už jsme hlášeni v jedné rodině nedaleko Urenui, kde budou rádi za naši výpomoc. Trochu poklidíme ten náš příbytek, sedneme do auta a ejhle..nestartuje. Nafty je dost, doufáme, že je to baterií. Naštěstí parkujeme na kopečku, takže po roztlačení to chytne. Nezastavujeme dřív než na naší nové adrese. Sympatický pár, Maria a Simon mají pozemek 4km od přímořské vesnice s krásným výhledem do přírody. Už druhým rokem makají na stavbě jejich nízkoenergetického domu. Zatím ještě musejí spát v obytném autobuse a mýt se v provizorní koupelně v boudě, ale vaření a posezení už probíhá v domě. Jejich finální zdroj energie ještě nebyl nainstalován, takže zatím používají malý naftový generátor. Původně jsme si mysleli, jak tam dobijeme celou naši aparaturu včetně autobaterie, vypereme všechno prádlo a možná se i vyvalíme u filmu na pohovce. Realita byla trochu jiná a líbila se nám.

Každý den jsme pracovali kolem pěti hodin. Martin nejdřív se Simonem přibíjel dřevěný palubkový podhled v obývacích prostorách Poté bylo třeba zhotovit přístřešek pro solární baterie s příslušenstvím. Výsledkem jejich společné práce byla konstrukce střechy 4x5m (nosníky, zavětrování, prohýbaný plech). Já jsem s kolečkem vozila nasekané dříví pod střechu a skládala to do řady a Maria pracovala na své zahrádce. K obědu nám udělala sandwich, večer teplé jídlo, složené převážně z domácích surovin a její vlasní zeleniny. Pak jsme si nad sklenkou vínečka povídali a byli rádi, že nám to zase jednou pěkně vyšlo. Dobili jsme to nejnutnější včetně autobaterie, jednou si vyprali a ještě na cestu vyfasovali domácí med,celer,česnek a jablečné pyré.

Závada na voze zůstala prozatím záhadou, neboť po vložení nabité baterie, motor nenaskočil. Na radu Simona jsme ještě našli a vyčistili vzduchový filtr, který vypadal jak nikdy neměněný pytel od vysavače, ale stále nic. Po několika hodinách to Martin zkusil znova a najednou to chytlo. Naivně jsme doufali, že z toho nic nebude, ale to jsme se těžce mýlili.

Jsme zpět na cestách a na programu je cyklovýlet po Forgotten World Highway (zapomenutá silnice), na které leží spousta vesnic se zašlou slávou. Za bláznivého počasí, obklopeni kopcovitou krajinou, ovcema, krávama a další chovnou zvěří jsme našlapali pěkných 90km. Terén nebyl náročný, ale když jsme večer myli zablácená kola a pak i sebe v potoce, patřičnou únavu jsme cítili.

   

Loučení s jihem, vítání severáku

Z hor do přímořského městečka Motueka se dostáváme za krásného letního počasí. Za vidění stojí zrezivělý vrak skotské lodi z r. 1893 a dále už nás čeká klasické servisní dopoledne - zastávka v prádelně, supermarketu, benzínce, info centru a oběd v parku.

Valíme do Takaky na SZ, hledat zašité místo na pláži, kde nebudem s našim Shellym na obtíž. Štěstí se nás drží :-) Odpolední zábava začíná vytahováním Frantíků resp. jejich zapadlého vanu z písečné pláže. Navečer se k nám připojují Pepina s Emilem (naši kamarádi ze sadu), kteří momentálně čekají než jim začne další sběr jablek tady na severu. Druhý den společně vyrážíme nejdříve navštívit největší zélandský pramen s vodou tak čistou, že se z ní nemůžeš ani napít, aby jsi ji neznečistil dlaněma při nabírání. Poté jsme okusili kousek vyhlášeného easy walku v Abel Tasman NP. Tropické počasí si jen volalo o koupání, neuvěříte, ale byla to má slaná premiéra. Modrá voda, zlatý písek a mraky zeleně na pevnině, malý kousek ráje.

Večer jsme společně pojedli, popili a rano pokračoval každý svou cestou. My jeli na Emilovo doporučení zkouknout Harwoods Hole - 176m hlubokou díru v zemi, na jejíž dno jsme ale kvůli skalnatému přístupu nedohlédli. Bonusem byl fakt, že se v dané lokalitě natáčel Pán Prstenů i Hobit. Večer jsme netradičně zakempili na parkovišti u pláže v Motuece, kde byla kromě nezbytných záchodků i studená sprcha zadarmo. Ó jaká příjemná změna oproti říčním ledovým lázním. Po české večeři- bramborové knedlíky plněné slaninou následoval celovečerní film - tisíc barev zapadajícího slunce.
Poslední výlet na jižním ostrově proběhl ze sedel horských kol. Queen Charlote track je běžný spíše pro pěšáky, 60km po úzké kamenité stezce up and down nám dalo zabrat tak, že jsme ani nedojeli do předem určeného cíle. Odměnou bylo pár vyhlídek na klikaté pobřeží a kemp se studenou sprchou.

Druhého března po poledni jsme se nalodili na trajekt do Wellingtonu, což nás i se Shellym vyšlo na $230. Z horní vyhlídkové paluby nás silný vítr zahnal do restauračních prostor, kde jsme si za poslechu živé hudby neodpustili jedno točené. Prohlídku hlavního města jsme si schovali až na druhý den, neboť jsme potřebovali vyřešit otázku nocování. Původně jsme dostali pozvánku na krátkodobé ubytko od jednoho Martinova známého, který tam už pár let žije, ale hostitel byl zrovna v daném termínu mimo město. Po prostudování mapy předměstských částí a všech slepých cest  ústících do zeleně, jsme v jedné takové našli bezpečné útočiště. Ráno návrat do centra a tour de Wellington začína v Te Papa Museum. Pět pater pěkně připravených expozic a ještě zabalených do moderního kabátu je choubou celého města. Následuje promenáda po pobřeží s vyhlídkou na přístaviště a pak vnitřní okruh po význymných budovách jako parlament, starý a nový kostel sv. Pavla, nádražní budova,..

Na závěr jsme se vyškrábali do Victoria parku nad městem, udělali panoramatické foto a pak už frčeli zas dál na sever po západním pobřeží. Cestou jsme prošvihli rekordně levný diesel za $0,65/l, který normálně tankujeme za dolar. 
Další měsíc na cestách je zase za námi a dostavuje se jistá únava, kdy radost z nových míst není taková jako by měla být. Zkoušíme to ještě přebít dvoudenním výšlapem do Tararua Forest Park, což se neukázalo jako vhodná volba. Po pěti hodinách úmorného stoupání lesem přichází chladné mraky, které přikryjí i to málo, co je k vidění. Mizerné značení tracku a skutečnost, že jsem na parkovišti nevyfotila mapu, tak jak mi bylo přikázáno, panující atmosféře moc nepomáhá. Naštěstí docházíme ještě za světla do velké staré chaty, kterou máme, asi díky oblíbenosti turistů, celou pro sebe. Druhý den cesta dolů z prudkého kluzkého kopce a ještě za slabého deště není zrovna ideál, ale naštěstí žádné podklouznutí neskončilo zlomenou nohou. 

Nelson Lakes, Mt owen

Opouštíme westcoast a já upadám do mírné letargie zda-li ještě na Jižním ostrově uvidím nějaké ty horské krásy. Průvodce mlčí a tak jedeme naslepo k Nelson lakes, kde se v topomapě ukazují vrcholky s výškou osumnáctset a výš. Po návštěvě visitor centre máme jasno, druhý den se jde na 25km dlouhý okruh, který si neobvykle dělíme do dvou dnů. Večer kempíme u jezera Rotoiti a ráno vyjíždíme do carparku u začátku stezky, který je ve výšce 800mnm,za což se trochu stydím. Někteří odborníci totiž vycházejí na stezku přímo od jezera. Počasí se netváří moc přívětivě, ale s přibývajícími metry se mlha kolem nás rozpouští. Nad úrovní lesa nás už vítá sluníčko a modrá obloha.

Stezka vede přímo po hřebeni, na jedné straně horizont tvoří seskupení hor St Arnaud a na západní straně svah sbíhá strmým sklonem dolů, kde se vlní řeky a pastviny. Na konci téhle pohádky se před námi rozprostřelo horské jezero u kterého stojí chata Angelus.

Kemp byl již plně zabookován a my se proto po obědě pouštíme podél bystřiny z kopce dolů. Stezka-neposeda skáče z jedné strany potoka na druhou a my ji jak oslíci poslušně následujeme. Po dvou hodinách toho máme dost. Naštěstí však brzy vidíme Speargrass Hut. Koupel a polévka z pytlíku poslouží jako dostatečná odměna. Třešničkou na dortu jsou staré vydání National Geographic z 1987 a 1988, které tu někdo nechal, což nám zpestří večerní čtení. Jako první vyrážíme z chaty a procházíme ještě oroseným údolím. Po třech hodinách jsme zpátky na parkovišti u Shellyho, Monča sedá za volant a po obědě u jezera opuštíme Nelson Lakes.
Dalším nedobitým vrcholem na naší mapě po cestě do Abel Tasman je Mt Owen. Průvodce nás láká nádhernou fotkou skalních seskupení a dokonce se tu natáčel i Pán Prstenů. Sice náš záložní řidič po cestě neztratil žádný podšálek, ale stejně mě nenechal odpočinout a já chvíli co chvíli koukal do škarpy jak ji pěkně vymetáme. Naštěstí jsme zdraví a téměř bez škrábnutí projeli 20km štěrkovky, na jejímž konci jsme s muškama, přiblbýma čmelákama, a tentokrát i rojem vos, přečkali noc. Po osmé ranní jsme na cestě vzhůru (300mnm). Jdeme nejkratší cestou, tedy po hřebeni, takové stoupáníčko tu ještě nebylo a naše trička se po půl hodině dají ždímat. Rozcestník hlásí, že na 10km k chatě budeme potřebovat 6-7hodin a to máme v plánu jít ještě dál. Po dvou hodinách stoupání se stezka prudce stáčí zpět do údolí. Po procházce vyschlým korytem, které vede nádherným údolím obklopeným masivním pohořím, dorážíme k chatě.

Ještě ani není čas oběda a my s úsměvem lezeme dál. Připadám si jako uprostřed výstavy vápencových sousoší, která jsou úhledně s mistrovským smyslem pro vkus usazena do travnatých trsů. Na oběd jsme dosáhli base camp, což je poslední rovné návrší s horskými jezírky. Skalnatá pevnost Mt Owen před námi, nikde nikdo, ticho, 360°panoramatické porno. Cítím jakoby nám Jižní Ostrov poodhalil svoji pravou tvář před tím než ho opustíme. Na výstup bereme pár nezbytností a stoupáme do opuštěného vápencového města. Jsem v pasti, uzávěrka kamery cvaká o stošest. Výstup jedna velká hopsačka po kamenných výrůstkách. Po cestě potkáváme jeden pár, který je v této oblasti na více dnů. Docela jim závidím. Po hodince jsme na vrcholu (1875mnm), který je dost rozlehlý. Ze všech krajů se nám naskýtá nádherný výhled. Plně nabaženi se po hodině kutálíme zpět dolů.

Při posledním sluníčku stavíme stan, vaříme a odpočíváme. Večer bude zima, příprava probíhá vyprázdněním batožin a obléknutím všech svršků co máme. Zakuklení v šustipytlech ještě z nouze strkáme nohy do našich krosen. Nezmrzli jsme a před rozbřeskem už probíhá rozcvička u stanu. Nemám dost a proto iniciuji výlet na skalnaté návrší pod Mt Owen. Cestu si hledáme sami. Akupunkturu zajišťuje kaktus maskovaný za trávu, který dokáže bodnou až do krve. Na cestě zpět jsem ještě zvládl protáhnout Moniku po všech čertech za což jsem dostal patřičně vyhubováno. Balíme stan a vracíme se. Na chatě pod base campem dáváme oběd a po dalších třech hodinách, notně strhaní, jsme u autíčka. Příští zastávka přírodní rezervace Abel Tasman.