Vancouver, British Columbia

Ani se mi tomu nechce věřit, jsme tady, 7°C a polojasno. Napětí opadá, hlásí se únava, ale my musíme jet dál. Žene nás naděje, že na konci dne si budeme moci dopřát horkou sprchu a klidný spánek.
Martin rozhodil sítě přes couchsurfing (CS) a střechu nad hlavou nám na pár dní nabídla Kanaďanka Julia, s kterou máme odpoledne sraz.
Protože už trochu víme, co obnáší začátky v nové zemi, jedeme z letiště rovnou na městský úřad, kde si zažádáme a překvapivě do hodiny obdržíme SIN (social insurance number), číslo nezbytné pro život v Kanadě. Pak si v nákupním centru koupíme místní SIM karty a už je pomalu čas na setkání s naším spásným andělem.
Julia je pohodová holka, s kterou si celkem padneme do noty. Je jí 30, vyzkoušela všechny možný zaměstnání až se našla jako učitelka cestovního ruchu na soukromé škole. Na místní poměry má krásný byt v hipsterský/lesbický čtvrti. Zrovna se jí odstěhovala spolubydlící, takže pro nás má volnou ložnici. Zůstáváme 5 dní.
Horská dráha napříč časovými pásmy měla dozvuky ještě celý týden, takže vyhrabat se z pelchu před polednem bylo velmi těžké. Nehledě na první velké zjištění, že zatímco nahoře v horách sněží, tady ve městě prší a to skoro pořád.

Odpoledne jsme trávili pochůzkama po městě a řešili další nezbytnosti, jako třeba otevření účtu v bance. CIBC nás mile překvapila za prvé tím, že pro cizince mají na rok bezplatný provoz a za druhé, že jsme po hodinové schůzce odcházeli rovnou s debitníma kartama v kapse a kreditkou na cestě. Dalším krokem bylo najít vlastní ubytování a práci. Spoustu nabídek přichází na Facebooku ve skupině Češi a Slováci ve Vancouveru nebo na inzertním portálu Craig's list.

Julia nám pomohla vytipovat, které lokality jsou pro bydlení optimální. Původní myšlena byla najit něco v severní části, kde je to blíž do hor, na sjezdovky, ale nakonec jsme díky časovému presu vzali nabídku ve východním Vancouveru. Přechodným domovem se nám tak stala dvoupodlažní starší dřevostavba, kde v přízemí obýváme vlastní jednotku. Za slušnou cenu 850 CAD měsíčně včetně energií a internetu máme minigarsonku, který jsme ale vdechli život až po hloubkovém úklidu a reorganizaci stávajícího vybavení. O zbylé prostory se pak dělí asi dalších 12 lidí z různých koutů světa. Správcem objektu je indická rodina, kterou od začátku zaměstnáváme různýma poruchama v domácnosti, nejdřív byla rozbitá baterie ve sprše, pak odešel vařič a teď zas nefunguje topení.

Pracovně se rychleji prosadil Martin, přes Facebook dostal kontakt na týpka, který dělá framing (stavění rámů pro sádrokartonové konstrukce) a do týdne už s ním makal. Lokality se střídají různě po městě i prostory se mění, knihovna, hasičárna, bazén.. Mají tým o 4 lidech a víc vám asi sdělí Martin v dalším příspěvku :-). Nejhorší je ale pracovní doba, která začíná ve vražedných 6-7 AM.

Já jsem si updatovala životopis a přizpůsobila ho místním antidiskriminačním poměrům, což znamená odstranění fotky, datumu narození i národnosti. Pak jsem si ho 20x vytiskla a dvě odpoledne strávila obcházením kaváren a takových pohostinství, kde se s večerníčekem servíruje poslední drink. Na spoustě výloh bylo přímo napsané, že nabírají, o práci tu nouze očividně není. Realita je taková, že většina podniků nabízí min.hodinovou sazbu 11.35 USD plus dýška, které jsou tu víceméně samozřejmostí. Mě pozvali ze dvou kaváren na trial shift (zkušební 4-hodinová šichta, neplacená) a následně mi nabídli místo. Vybrala jsem si Railtown café v centru, 30 min z baráku. Nejde jen o kavárnu, ale i o restauraci nebo spíš bistro, které cílí hlavně na obědové a snídaňové strávníky. První týden mi dali jen poloviční směny, abych to všechno v klidu vstřebala a od příštího už naplno.

Závěrem bych shrnula první dojmy a místní zvyklosti. Lidé tady ve Vancouveru jsou milí, otevření a z větší poloviny jde o přistěhovalce z Asie, Jižní Ameriky nebo Evropy. Náklady na život jsou vysoké, platy nízké a možná proto je tu spousta lidí bez domova. Ceny zboží jsou v obchodech či restauracích uváděny vždy bez daně, takže zákazník nikdy dopředu neví kolik přesně zaplatí. Alkohol se prodává výhradně v liquer shopech, jako jsme to zažili v Austrálii. Velkým překvapením pro nás bylo zjištění, že marihuana je legálně dostupná ve speciálních podnicích, kde si ji lidé kupují za "lékařským" účelem. Hulit se pak dá v pohodě kdekoliv. V některých věcech jsou tady naopak trochu staromodní, jako třeba vyplácení mzdy šekem.

Když náhodou neprší a mraky ustoupí těm fascinujícím horám okolo, víme proč jsme sem přijeli a těšíme se co nás čeká.

Putování do Kanady

Je 8/1 čtyři ráno a jedna z nejnáročnějších cest co jsme kdy absolvovali je před námi. Jako ortodoxní skeptik počítám v každé fázi s nějakým problém což se mi nakonec mnohdy vyplnilo.
První část cesty z Dawei se odehrává na kolech. Tentokrát máme štěstí, které nám nadělí zkušeného řidiče s volantem na správné straně vozidla. Za sedm hodin s pár přestávkami vyskakujeme v Mawlamyine kde se nás ujímá driver a jeho rozsypaná Toyota s volantem vpravo. Všecho štěstí jsme si pravděpodobně vybrali v předchozí jízdě a tak skáčeme po hlavní dopravní tepně k hranicím s Thajskem rychlostí velbloudí. Napětí přidává fakt, že hraniční přechod se zavírá v osm večer a jehož dosažení je při naší plynulosti jízdy po rozpadlé asfaltce úkol téměř nadlidský. Bohové se nad námi nakonec slitovali a posledních 80km se pod námi rozvine nádherný koberec sponzorovaný pravděpodobně bohatým sousedem Myanmaru. Za soumraku se po 27 dnech loučíme kontroverzním Myanmarem a ocitáme se v Thajském pohraničním Mae Sot. Rozdíly kultur jsou vidět po celém městě. Čtvrti jsou modernější, čistší a místo motorky s korbou vzadu tu jezdí motorky s vozíkem místo předního kola. Po 14hodinách na cestě padáme vítáme sprchu v našem guesthousu.
8:00 (GMT +7hrs)
Další den je tu infarktové Úterý, které začíná poměrně klidně. Čeká nás přelet z Mae Sot do Bangkoku a po tříhodinové přestávce let směr Hong Kong. Směnit si pár Bahtů a vytisknout něco z pdfka nám zabere neuvěřitelné tři hodiny. Na pokoji podezřívavě studuji booknuté lety a zanedlouho na mapě Bangkoku nacházím druhé letiště ze kterého máme odlet z Thajska. Přejezd mezi letištěma by měl trvat hodinu, což by, pokud nenastanou žádné další komplikace, neměl být zásadní problém.
15:00 (GMT +7hrs)
Nikam nespěcháme a odpoledne si ještě dopřáváme pivko na rozloučenou s Mae Sot. Vrtuláček nás svižně přenese do Bangkoku. Na letišti Don Mueang se nachází, mimo haly pro odlety a přílety, ještě plnější hala s čekací frontou na taxi. Plán B zahrnuje využití místní WiFi a bookingu taxi přes Uber. To se nám po pár minutách daří. O kafíčko později se vezeme odpolední zácpou směr Suvarnabhumi Airport kam se nám povede dojet dvě hodiny před startem letadla.
18:00 (GMT +7hrs) - 10 hodin na cestě
Stojíme před pultem na odbavení našich zavazadel. Slečna si po deseti minutách skenování pasů a víz do Kanady zve kolegyni na konzultaci. Následně přichází otázka jestli jsme zažádali o ETA number? Jde o elektronickou cestovní registraci pro vstup do Kanady. Průser dne je tu, konečně si můžu oddechnout nad jeho objevením.
Běžíme do internet café. V klasickém infarktu bleskově vyplňuji čísla narození, pasů, bot a jiné iniciále. Na závěr přihlášku slavnostně potvrzuji číslem kreditky za $7. ETA number přichází obratem na mail. Máme hodinu na přesun ke gate, místo poklidné večeře čekáme fronty na imigračním a security checkpointu. Tříhodinový let do Hong Kongu proběhne bez komplikací. Přilétáme o půlnoci místního času, navazující spoj však odlétá až o půl jedné odpoledne.
00:00 (GMT +8hrs), 15 hodin na cestě
Rádi bychom si zdřímli ale nízká teplota v terminálu nám to nedovolí. Místo spánku si krátíme čas procházkou terminálem a tipováním, která restaurace má levnější menu. Doba ledová končí kolem sedmé ráno kdy se hala začne plnit dalšími turisty-zdroji tepla.
12:00 (GMT +8hrs), 27 hodin na cestě
Po 33hodinách na cestě nás čeká poslední let. Díky časovým posunům už si nejsem jistý zda-li máme den či noc. Vtipné však bylo to, že jsme odlétali v úterý 12:20 a ve Vancouveru jsme přistáli po jedenácti hodinách v úterý v 8 ráno.
8:00 (GMT -8hrs), 37 hodin na cestě 
Ušetřili jsme si celý den! Vstup na zemi javorového sirupu nám teď už může překazit pouze imigrační. Tam však vše proběhne až na zbytečné průtahy vše hladce a my s pocitem svobody kráčíme z příletové haly.

Poloostrov Dawei

Po 20-ti dobrodružných dnech ve vnitrozemí a nocování v 10-ti různých ubikacích se blíží (snad) klidný a stabilní závěr u moře.
První den v novém roce musíme ještě skousnout útrpný přesun do Dawei. Asi jsme si doposud moc stěžovali na rychlou a zběsilou jízdu, že nám je dopřáno také pravého opaku. Řidič za celou dobu nepřekračujte rychlost 60km/h a pro jistotu troubí kdykoliv se k jeho vozu něco přiblíží, což na je na jediné komunikaci směr jih poměrně často.
Přímořské městečko Dawei leží zhruba v polovině jihovýchodního cípu Myanmaru u Andamanova moře. Všechny pláže jsou na přilehlém poloostrově. S ubytováním už je to tam ale horší. Všeho všudy jen 3 podniky vlastní licenci pro zahraniční klientelu. Martin na poslední chvíli bookuje poslední volný pokoj v bungalovu - Coconut Guesthouse, což se ukazuje jako ideální.
Check in na recepci a ejhle, co to neslyšíme, rodný jazyk se line z chill out zóny. To tu ještě nebylo. Odkládáme krosny a jdeme si s našincema dát pivko, vyměnit si dojmy a zážitky. Pak už hurá na pláž. Nejbližší Maungmakan beach je vzdálená jen 10min pěšky, asi by se nedostala na top 10, ale pro nás je dobrá a navíc je poseta mušlema, které ve své sbírce ještě nemám. Západ slunce, grilovaná ryba, pivo..

Druhý den půjčujeme skútr a jedem omrknout dvě pláže jižně od nás. Na první (San Maria) se zrovna těží písek na probíhající stavbu okolních silnic. Naštěstí je pláž natolik dlouhá, že si každý přijde na své. V tomto regionu jsou turisti obzvlášť nabádáni, aby dodržovali společenský dekor, na ulicích se řádně zabalili (kolena, ramena) a na plážích poodešli stranou od místních, který na tu naši sodomu a gomoru nejsou zvyklí a sami se koupou plně oděni.
Následující pláž Pa Nyit se nachází jen za malým horským výčnělkem, kolem kterého vede pekelná cesta. Prašná červenozem plná balvanů prudce stoupá a klesá. Pravděpodobnost krvavé odřeniny se rychle zvyšuje. Po prvním smyku přecházíme na styl "přerušovaná jízda", kdy spolujezdec včas seskočí, krizový úsek přejde po svých a zkušený řidič to nějak vybalancuje sám. Odměnou nám je krásná prázdná pláž.

Je čtvrtek 4.1. - státní svátek, výroční nezávislosti nad Britama získané v r. 1948. Náš cíl je dojet až na samotný jih poloostrova, cca 2,5h svižné jízdy. V každé vesnici se slaví. Hrají se turnaje ve volejbale a "nohejbale" (chinlon), který je tady velmi oblíbený. Ratanový míček s 13-ti cm v průměru si kluci přihrávají bez odrazu země buď jen tak v kroužku nebo pak na hřišti přes síť. Další hry slavnostního dne pak
jsou přetahování o lano nebo šplhání na mastnou bambusový tyč. Všichni jsou pospolu a veselí se, my už tušíme, že dnes asi na pláži nebudeme sami. Už na odbočce k pobřeží se dostáváme do kolony a při prvním průzoru na plnou pláž si klademe otázku zda se vůbec vykoupeme.
První zkouška nastává, když cestou na hlavní pláž musíme přebrodit slepé rameno. Vody je ani ne do pasu, ve velkém davu jsme zas jediní bílí, já si přesto drze sundavám kraťasy, které si nechci namočit a klopýtám rychle pryč. Naštěstí byl slyšet spíš smích než bučení. Na druhém konci téhle opravdu nádherné pláže se schováváme mezi stromy a podaří se nám i nepohoršující přesun do vody. Pozdější relax už je ale narušen kroužením plážových motorkářů. Azyl nalézáme v nejbližším bambusovém stánku, kde si místo piva (jeho prodej je tam zakázaný) dáváme kokos a skvělé jídlo za super cenu.

Do Guesthouse přijíždíme docela KO, po celkem 200km v sedle, sluncem smažení a smogem uzení.
Zbylé dva dny se dobrovolně dopékáme na plážích severně od nás a program máme hodně volný. 2017 a následná rešerše na netu přišli s informací, že na těchto hranicích neakceptují naše e-visa. Přešli jsme na složitější plán B, který zahrnuje 12-ti hod jízdu na sever k hraničním přechodu, kde naše visa nejsou problém a pak 1,5h let do Bangkoku. Vše zajištěno, letenky zaplaceny a pak přijde ta milá zpráva. E-visa jsou na tom bližším přechodu akceptovány!

Můj původní plán byl opustit Myanmar po zemi a to přechodem vzdáleným 5h jízdy a pak pokračovat do nedalekého Bangkoku. Bohužel náš Lonely Planet 

z roku 2017 a následná rešerše na netu přišli s informací, že na těchto hranicích neakceptují naše e-visa. Přešli jsme na složitější plán B, který zahrnuje 12-ti hod jízdu na sever k hraničním přechodu, kde naše visa nejsou problém a pak 1,5h let do Bangkoku. Vše zajištěno, letenky zaplaceny a pak přijde ta milá zpráva. E-visa jsou na tom bližším přechodu akceptovány!

Cestování na jih Myanmaru

Ve čtyři ráno vysedáme z autobusu kde na náš čeká dohodnuté taxi směr Bago. Máme štěstí a slečna na recepci nás rovnou pustí do našeho pokoje. Po krátkém spánku v čisté posteli si k snídani dopřejeme banány a mandarinky. Na obhlídku města objednáváme na recepci skůtr. Doveze nám ho vedoucí cestovního ruchu v Baganu. Rovnou bookujeme sedadla v buse na další den a vyjíždíme směr centrum.
Bago je bývalé hlavní město jižní části Myanmaru. Zašlou slávu zde připomíná pár rozlehlých templů a Shwemawdaw Paya což je 110m vysoká stupa zdobená zlatem.

Ostatní části města připomínají spíše skládku nebo přímo skládkou jsou. Za jednou z nich nalézáme Hadí kláštěr. Jak už název napovídá v jednm přístavku se válí 8m hroznýš, který je dle legendy reinkarnací mnicha.

Naše cesta směr jižní cíp Myanmaru má několik zastávek. První z nich je mt Kyaiktiyo. Toto posvátné poutní místo je význačné ohromným pozlaceným balvanem balancujícím na vrcholu samotné skály. Pro přepravu stovek věřících a místních co si chtějí udělat piknik na místě s výhledem jsou použity dodávky s lavicemi na korbě. Za 2000K jsme si užili adrenalinovou jízdu jak z lunaparku. Vrchol hory je betonová cesta lemovaná hotely a restauracemi končící na dlážděném prostranství kde místní vesele stanují a pojídají různé dobroty. Platíme desetitisícovou taxu z bílé kůže a snažíme se v té mase lidí si alespoň trochu vychutnat kouzelnou atmosféru místa. Zachytíme pár momentek, dáme banán a jdeme zpět na překladiště. Za další dva tisíce si užijeme tu nejlepší horskou dráhu na západ od Thajska tentokrát ale směrem z kopce. Kvalitu atrakce potvrzuje schoulená slečna vedle nás v první řadě když začne zvracet za kabinu řidiče.

Ještě ten den chceme dojet do města Hpa An, které je vzdálené další tři hodiny cesty autobusem. Stažené žaludky po příhodě v Loikaw plníme zásaditým pivem, které neškodí v jakémkoliv množství a pytlíkem brambůrků. Čekání na autobus se protáhne o dvě hodiny. Po celodenní cestě se nakonec dostáváme do našeho hotýlku.
Hpa An by se dalo přirovnat k Ninh Binh ve Vietnamu což je město umístěné v nádherné krajině mezi rýžovými poli, ze kterých vystupují vápencové skály. Cítíme se jako ryby ve vodě a se skůtrem jedem objevovat okolí. Nejprve navštěvujeme zapocenou jeskyni Kaw Ka Thawng cave se stovkama budhů na stěnách.

Další jeskyně je o něco zajímavější. Saddan Cave je průchozí rozlehlá jeskyně po patnácti minutách jsme na jejím konci odkud se lze loďkou nechat dopravit zpět na parkoviště. O kousek dál je však druhá jeskyně kam nikdo nechodí. Jdeme dovnitř. Nad hlavama nám kvičí netopýři a na samém konci jeskyně nalézáme oltář s budhou osvícený pár světýlky. Obě tyto jeskyně se nachází pod nádherným pohořím s nejvyšší horou Mt Zwegabin (723 mnm).

Po obědě plném chilli jedeme ke kruhovému jezírku s ostrůvkem uprostřed, ze kterého vyrůstá špičatá skála Kyauk Kalap s pagodou na vrcholu. Za malý příspěvek se dá dostat na vyšší terasu s výhledem (zalaminovaná kýč fotka jezírka, formát A4, v ceně). U stánkaře bereme zásoby na večerní západ slunce a pokračujeme v jízdě.

Přes řeku od města se nachází Mt Hpan Pu, na kterou lezeme po strmých schodech. Pod vrcholem stojí bambusová rozhledna, která nabízí skoro kompletní rozhled do všech světových stran. Mračna dnes slibují bouřlivou podívanou. Za necelou hodinu se celá kompozice několikrát změní, až se nakonec směrem k nám začne blížit dešťová clona. Na poslední chvíli lezeme dolů a mezi kapkami deště sprintujeme k motorce.

Čtvrtý den našich přesunů (Silvestr) je tu a s ním přejezd do Mawlamyine. Města jsou od sebe vzdálena pouze hodinu cesty což nám umožňuje popojet s místňákama za pouhých 1000K. Mawlamyine je historické hlavní město britské kolonie, což podtrhuje místní architektura. Na vrcholu kopce stojí ohromná pagoda Kyaikthanlan odkud se nabízí široký výhled do okolí. Pomocí pantomimy a lámané angličtiny objednáváme tuk-tuk a vyjíždíme z města. Za odpoledne stihneme vše co jsme chtěli. Win Sein Taw Ya je 170m dlouhá socha ležícího Budhy. Jedná se o směsici železobetonu místy obloženého obklady jinde potaženého plechy na ocelové konstrukci.
Nedaleko je možné najít sousoší mnichů lemujících kopce. Tyto železobetonové figury nadlidské velikosti stojí v zástupu, který se táhne kamsi do zarostlé džungle. Hadi nehadi lezeme do zarostlého terénu najít ideální místo na fotku. Šplháme do víc a víc zarostlého kopce kde pořídím pár publikovatelných fotek. Otáčíme tuk-tuk zpět k městu a po pěti minutách stojíme před Kyauktalon Taung, další vyvřelinou s pagodou na vrcholu. Deset minut stoupání nakonec opět odhalí výhled na vzdálený horizont. Na závěr naší tour vjíždíme do kláštera Pa-Auk-Taw-Ya v lesích, kde se učí umění meditace. Tento obří komplex je takový letní tábor s chatičkama plnýma mnichů. Úplně vzadu se nachází rozlehlá budova s obří modlitebnou, kde ještě zastihneme pár opozdilců. Ticho a klid.
Večeři zpět ve městě řešíme na ulici, kde postupně s částečným úspěchem vyzkoušíme pár stánků. Nový rok dle lunárního kalendáře je někdy v Dubnu, ale to místní omladině nebrání dělat brajgl do noci. Naproti našemu hotelu chlapci vytáhli repráky na ulici a celý večer tam skákali do rytmů místního Barm-elektra. Jinak tu chcíp pes. Možná kdybysme byli ubytovaní jinde užijeme si Silvestra více. Atmosféru zachraňuje domácí slivovice a hojný počet plechovek piva. U půlnoci se nakonec kroutíme před hotelem do podivného rytmu linoucího se z reproduktorů. Po miniohňostroji jdeme na kutě. Zítra jedeme zase o dům dál...