Centrální Myanmar - Mandalay

Po roce a půl jsme opět v Asii, tentoktát nezámá Burma. Jako vždycky nebyl čas a vůle plánovat cestu dopředu, takže nevíme moc co nás čeká.

Začímáme sebejistě, tak jako všude jinde - v bance si vyměníme dolary na místní kyaty (1 USD = 1350 MMK), za které si kupujeme SIM s 4G, abychom se na posléze půjčeném skútru vyznali ve spletitosti místních komunikací.
Ani jsme se moc nerozkoukali a už si to valíme bláznivou dopravou za vyhlášenými památkami města Mandalay - druhého největšího v Myanmaru. Jedná se o neskutečné množství pagod  s obřími sochami Buddhů. Na pravidla odívání v těchto chrámech jsme již zvyklí (zahalit se od kolen po ramena), co je ale pro nás novinkou je zouvání bot již před samotným komplexem. Tam podlaha v centru dění se jen blíská, zato přístupové cesty jsou čištěny spíše chodidly návštěvníků.

Dominantou města je bývalý královský palác na čtvercovém půdoryse obehnaný hradbami a vodním příkopem, vstup za 20 000 MMK/osobu nás ale nechal chladným.

Myanmar patří mezi nejchudší státy JV Asie a je to bohužel vidět a je nám z toho smutno. Jinak jsou místní ale mic milí, cizinců se nebojí a anglicky většinou neumí. Ve vzájemné komunikaci nám bohužel nepomůže ani rozlišnost v písmu.

Najíst se na ulici už je trochu problém, hned první den nechceme náš zažívací systém šokovat něčím naprosto neznámým, tak volíme vyšší standard, kde se po delší artikulaci naší objednávky - kuře plus rýže, dočkáváme skvělého výsledku.

Spánkový deficit a časový rozdíl +6,5 hod oproti ČR nás (nebo teda spíš Martina) neodradil od vstávání v 5:00 a 40-ti min jízdě na skútru ke spektakulární podívané - východu slunce na teakovém mostě U-Bein bridge.

Snídaně pak byla konečně ve stylu, který jsme hledali - v neznámé čtvrti jsme jediní turisti sdílící kávu, čas a ranní paprsky s místníma návštěvníkama.

Když už jsme tak daleko od hotelu, proč nejet ještě dál :-)  nebo spíše zpět, ale po druhé straně ohromné řeky. Tam leží Mingun a v něm spousty pagod a chrámů.

Ve  tři odpoledne končí náš dopolední program. V hostelu padáme celý rozvrklaný z motorky do postelý a dopřáváme si celou hodinu spánku, abychom se vypravili znovu na U-Bein bridge, tentokrát na západ slunce.

No a protože nemůžou být pořád jen happy endy, tak jsme to nestihli. Na trase se vyskytly problémy typu - pozdní výjezd, zácpy i špatně nastavená navigace, což vyústilo v napjatý moment, který jsme rádi spláchli místním chmelovým mokem.

Jak se ale také říká, kdo si počká..obloha se nakonec krásně zbarvila a my si přišli na svý.

Prague - Mandalay, Burma

Se slzičkama si jdeme odbavit zavazadla a sedáme na první let Praha - Moskva. Hned v letištní hale se směju doumetrovýmu lamželezu s česko-ruksými kořeny v úboru "zlatá 90". Cirkus doplňuje jeho přítelkyně z Asie s malým ADHD anglicky hovořícím klukem. Na gejtu se do party přidá slušně mluvící snědý klučina - barman co se rád porve když ho někdo provokuje. Narodil se na sedle v Mongolsku a dříve žil v jurtě. Jede domů na svátky a veze si Plejsta a herní noťas za čtyřicet tisíc. Pujčil si půl mega a hned to rozfofroval. Se splácením prý nebude problém, taťka mu poslal milion. Pastevectví je asi na vzestupu... Nevím jestli ho tu adoptovali nebo se rád seznamuje, ale hlučné pani za náma v řadě říká "ségro". Jeho sousedům na sedačkách zase říká babi a dědo. Nikomu to nevadí, je to veselá kopa. Bizár je když se rozohní, že na security checku ho připravili o dvacet tisíc. Prý o to přišel ve formě bot, sluchátek a jiného vybavení v jeho nadměrném zavazdle.

Přistání na letišti v Moskvě je oznámeno nadšený potleskem z řad cestujících. Něco takového jsem zažil naposled když jsme leteli s Polákama z Wroclawi. Je vidět že Zeman má naty volby slušně našlápnuto. Azbuku už naši soudruzi asi zapomněli a tak si to Český fanklub valí na imigrační v rámci vnitrostátních letů. Za tohle si odpovědnost vzít nechci a tak tápající spoluletce navádím správným směrem, tedy s námi na let Moskva - Bankok... a stejně bysme na ně museli čekat.
Na 8,5 hod let nám byl přiřazen letoun odpovídající velikosti. Pracovně bych to nazýval Airbus. Tyhle dálkový cesty jsou supr jelikož člověka napojí, nakrmí a ještě stihne sjet nejnovější blockbustery. Filmový maraton nám nedá spát a ve tři ráno našeho času se snášíme na letiště v Bangkoku. Zase potlesk?

Pro zavazadla a čekačka na náš poslední let. Únava se hromadí, ulehčujeme tělu mikrospánkem na lavičce. V letadle menší velikosti se už tolik snědých tváří neměstná a po hodině a půl člověk neslyší ani ten potlesk. Welcome to Myanmar. Při sestupu jsem si stihnul prohlédnout místní savanu a tajgu. Zdá se že jsme skutečně v divočině.

Rozpačitým dojmem působí blikající plastový stromek v hale. Pán na imigračním se na nás vůbec neusmál ani nepodíval. Svádím to na svůj americký úsměv, který je až moc americký. Taxi, taxi? Na nás pokřikuje chlapec od pultíku. Volíme variantu bus, bus. Za tři dolce na hlavu je to stejně drahý, ale taxík se nedá srovnat s kolorytem místních vyšperkovaných vozítek improvizované hromadné dopravy. Letisko je hodinu vzdálené od města. Asi místní rado pro plánování a územní rozvoj počítá s prudkým rozkvětem města v blízkých padesáti až sto letech. Jezdí se tu vpravo. Pokud má silnice více jak dva pruhy, rychlejším pruhem se stává ten, který vás více baví. Někde se dá jet osmdesát někde to víc jak pade fyzicky nejde. Až ulice města na nás působí čilým dojmem. S tím auto\moto chaosem co se odehrává v jiných Asijských zemích se to nedá srovnat. Po dvaceti hodinách dobrodružství vyskakujem před hostelem. Za 15USD dostaneme cimru s klimou a oknem! Do výbavy je nutno započítat minibar(bez alkoholu), telku které nerozumíme a celou záchodo-sprchu. Pro neznalé Asijské architektury se jedná o místnost s WC na jejíž protilehlé stěně je připevněna sprchová hadice, Studená sprcha a spánek je to naco jsme se těšili nejvíc. Tady jsou čtyři odpo. Dáme spánek a pak nějaký dlabanec. Zítra už nás čeká průzkum města.

Intermezzo

Lépe než začít od začátku je začít od konce. Zde je náš poslední příspěvek z návratu domů z Asie 2016 co Moni zapomněla postnout. Žádný mail jak sme teda dopadli mi nepřišel a tak to beru že vás to stejnak nezajímalo.

"Náš 11-ti hodinový, v pořadí už šestý, let do Londýna mi doslova nedal spát. Nervy i fantazie o tom, jaké to po těch dvou letech asi doma bude mě zaměstnaly na celou noc. 

Čerstvě "svobodná " Anglie nás v pondělním ránu přivítala svým typickým počasím. Déšť nás ostřílené pláštěnkáře nezarazil, ale ty teploty jsme nemohli dlouhou chvíli rozdýchat.

Hned po ubytování v hostelu jsme se vydali řešit důvody naší návštěvy na ostrovech. Což bylo jednání s bankami, kde máme účty z dob našeho pobytu v Anglii (2013/14). Po počátečních peripetiích jsme ale vše vyřešili k naší maximální spokojenosti. A to si zasluhovalo oslavu! V nedalekém Lidlu jsme si za pár liber koupili koblihy, salát coleslaw a šli posnídat do parku.

Zbytek dne jsme strávili brouzdáním v centru a nasávali atmosféru z historických objektů, které jsme u protinožců postrádali. Fish and chips s pintou piva završil náš večer a pak jsme se šťastně odebrali na vrzající palandy o pár parter výš. Pro mých probdělých 37 hodinách jsem pak spala jako miminko. 

Úterý začalo slunečně, naplánovali jsme velkou procházku z Waterloo, podél řeky do Tate Modern, kolem nové zástavby u City Hall, přes Tower Bridge a pěšky až k St. Paul's Cathedral. Byla to krása pohledět :-) Ve finále jsme skočili na metro a nechali se vyplavit v Camden Town, kde začalo pršet a tak jsme si v tržnici dali rychlé občerstvení a ukončili turistický den.

Den "D" - 29.6.2016, po 22 měsících se vracíme domů. Let měl zpoždění, kufry si dávají na čas a od našich rodin nás odděluje už jen stěna příletové haly. Jsme napnutí, je to tady. Už nás vítají, mají transparenty, květiny..všichni se objímáme, tréma upadá, slzy se nekonají. Opravdu jsme byli pryč tak dlouho?"

Po návratu jsme se radovali z rodné hroudy. Léto bylo divoké, plné těch věcí co jsme nemohli jinde jen tak provádět. Mezi takové disciplíny patřil například sjezd divoké řeky, nezřízené pití alkoholu na veřejných místech a jiné radovánky. Moni po dlouhém hledání našla práci (částečně asi i vysněnou) v Centru bytovýc změn pro jednoho developera. Já se vrátil ke kyblíku a lopatičce (aka projektant pozemních staveb).
Na podzim jsme zažádali o Víza do Kanady. Stálo nás to hodně času, úsilí a ve finále docela balík (výpis z trestního rejstříku ze všech zemí kde jsme poslední dva roky strávili déle jak 6měsíců tedy Austrálie, Zéland, CZ, překlad CZ výpisu do AJ a samotná žádost něco stály).

Jelikož jsem uzavíral jednu kapitolu života, rozhodl jsem se ještě na stará kolena vypravit na zimní sezonu do Pece v Krkonoších. Přes protesty v obou spřátelených klanech jsem se vydal okusit prach zasněžených kopců a musím říct že to byl nejhezčí čas mého života hned po cestování s Mončou.
Do toho se nám naskytla možnost prvního společného bydlení podle našich představ. Za ohromné pomoci mojí Mamky jsme zrekonstruovali rodinný byt ve Vršovicích. Mít ten byt dveře, parapety, skříně, sedačku, všechny světla a obklad kuchyňské linky, mohl bych ho s přehledem prohlásit za dokončený. To zatím však nemohu říci.
V lednu přišla radostná zpráva z imigračního že se teda mužem na rok stavit. Kvůli pracovnímu nasazení jsme to nechali až na začátek roku 2018. No a když už jedem pryč proč si nezkrášlit sváteční advent cestováním po Azii? Byl to tedy spíš můj šílený nápad, ale tak Barmu člověk vidí jednou za život a když ne teď tak až v 50 až to děcko bude mít zuby, bude chodit a uvaří si doma samo.
Rok 2017 utekl jako voda a my první týden v prosinci zahájili akci"jak narvat do jedné krosny oblečení na zimu a léto. Nechci se do toho moc zabrušovat, a tak 12. 12. nás vezou rodiče na letiště a já si konečně začínám uvědomovat co nás všechno čeká.

Thajsko - týdenní rozlučka s Asií

Máme přesně jeden týden do odletu z Asie.  Západní Kambodža už nám nemá moc co nabídnout, zbývající energii tedy investujeme do poznání Thajského království. Ze Siem Reapu bereme bus do Bangkoku. Vzdálenost 400 km překonáváme v rekordním čase 12-ti hodin. Náš první pozemní přechod asijských hranic je silné kafe. Autobusák nám na Kambodžských hranicích rozdal barevné rozlišováky a se slovy "Na druhé straně vás vyzvedne kolega" nás vypustil z vozu. Na ulici chaoz, nikde žádná info cedule, občas se objeví úředník a ukáže směr. Pásmo nikoho je nechutná skládka odpadů, nedýchatelných výparů a husté dopravy. Po uspěšném průchodu dvěmi pasovými kontrolami a žádné prohlídce zavazadel se po hodině dostáváme na Thajskou půdu, kde jsme podle plánu odchyceni kolegou.

První dojem z Bangkoku byla absence levného točeného piva a výskyt modernější variace tuk tuku. Po procestovaném dni jsme si dali večeři v pouličním stánku a hupsli na double vestavěnou palandu v prosklené buňce našeho netradičně komponovaného hostelu. Čekalo nás jedno z nejlepších spaní za celé dva měsíce.  Nabytou energii a skvělou náladu jsme vložili do třídenního výletu mimo Bangkok. Pláže jsme z důvodu dešťů i masové návštěvnosti vypustili a vydali se do Kanchanaburi, vstupního města do Národního parku Erawan.  Navečer jsme šli na obhlídku města. Stánky s jídlem se zrovna otevíraly a tak jsme po troškách ochutnávali místní dobroty povětšinou smažené a servírované v pytlíku polité omáčkou. U řeky kotvila celá řada prázdných plovoucích restaurací s krásným výhledem na nedaleké vršky národního parku.

Druhý den vyrážíme hustým pochromovaným autobusem s vytaženýma oknama a stropníma větrákama na reklamované vodopády.  V NP Erawan se nachází 7 výškově rozdělených vodopádů, bohužel období dešťů je teprve v počátku, takže vodní podívaná nebyla tak strhující.  Hlavní atrakci zde tentokrát zajišuje fauna - malé až středně velké ryby, které jsou celé natěšené okusovat turistům starou kůži na nohou. Povím vám, není to nic pro lochtivé povahy. Na Martinovi si obzvlášť pochutnávaly, v jednu chvíli měl celý povrch kůže od kotníku dolů pokryt přisátými rybkami. Po koupeli jsme se autobusem dopravili zpět do Kanchanaburi, ale nechali se speciálně vysadit na kraji města, protože jsem trvala na zhlédnutí slavného mostu přes řeku Kwai. Do toho se tradičně přihnala šílená bouře, zkušeně jsme nahodili pláštěnky, tenisky vyměnili za žabky a brodíc se vodou po kotníky jsme dosáhli cíle. Genius loci se ale jaksi vypařil a tak nám zbyla jen ponurá 5-ti kilometrová procházka mezi kapkami deště.

Druhá destinace před návratem do Bangkoku je historické město Ayuthaya. Na velkém říčním ostrově stálo ve 14.-18. století hlavní město Siamského království, jehož pozůstatky budhistických chrámů jsme s Martinem objeli na pronajatém skútru. Místo západu slunce jsme pak ale sledovali jen přicházející bouři. Zbytek večera probíhal relaxačně v hostelu, tentokrát stylově v dřevěném provedení a atmosférou jako v chrámu. Nevýhodou se ukázala jen akustika, neboť všechny k ránu probudily jisté thajské služby.

Celé dva dny nám zbývají na objevování krás hlavního města. V okruhu do 4 km od našeho ubytování se nachází většina významných budhistických chrámů. Nejvíc lidí se štosovalo před královským palácem, kam byl vstup 500 bathů (350Kč) a za zdmi se tyčily ohromné zlaté věže ve tvaru zvonu. My jsme dali přednost komornějšímu Wat Thu Thasana za pouhých 20 bathů a tím jsme kapitolu chrámy uzavřeli. Za ty dva měsíce v Asii už jsme asi duchovními památkami plně nasyceni. Večer jsme si pak v čínsko-thajské restauraci slepě objednali kachnu, konkrétně teda duck web, z čehož se vyhlubaly kachní blány. Přirovnali bychom to ke žvejkavé chrupavce s nemilou vůní. V sobotu byla v plánu návštěva víkendového tržiště Chatuchak, kde jsme neplánovaně rozšířili náš šatník a tím utratili skoro všechny peníze. Naštěstí druhý den už byla neděle, náš odletový den. Čeká nás přestup v Kuala Lumpur a dlouhý let do Londýna, kde máme ještě nějaké zařizování.

Angkor Wat aneb od úsvitu do soumraku

Je poledne a my po třech hodinách vysedáme ve městě Siem Reap což je brána do Angkor Archaelogical park, kde se soustředí nesmírné množství chrámů. Angkor v překladu znamená Posvátné město. To se zde nacházelo v době vrcholu Khmerské říše, tedy 9-12st.n.l. a jeho populace dosahovala 1milionu lidí.
Odpoledne se nikam neženeme a večer trávíme hledáním dobré restaurace a probíráním se veteší. Ve 4:30 ráno jsme již před hotelem, čekáme na domluvený tuktuk, který nás veze na východ slunce před chrám Angkor Wat. S nákupem vstupenek se to všechno protáhne a tak přijíždíme již za rozednění. Přesto je to pěkná podívaná, navíc se mezi prvními dostáváme do chrámu. Jedná se o tzv chrámovou horu, tedy jakousi třiposchoďovou pyramidu postavenou ve dvanáctém století pro uctívání hinduistických bohů. Chrám leží na ploše 1km čtverečního, je docela zachovalý a na většině stěn jsou patrné původní reliéfy. Komplex má rozměry 1500x1300m a je obehnán vodním příkopem širokým 60m.

Na návštěvu Angkoru je potřeba si vyhradit aspoň dva dny. Třetí den je perfektní vužít pro průzkum širokého okolí. Ostatně lístek lze koupit na 1/3/7 dní. Dvoudenní exkurze se pak jednodušše rozdělí na malý a velký okruch, což jsou dvě hlavní cesty vinoucí se džunglí osázenou těmito skvosty. Cena za tuktuk je mezi $12-20, podle lidí a delky programu. Pro dobrodružný pár se naskýtá výhodná možnost zapújčení skůtru za $10, usmlouvat se dá na $7. Někteří okruh jedou na kole.
Razíme na malý okruh proti směru hodinových ručiček slibujíc si od toho menší davy turistů. Jako první temple tedy navštšvujeme Prasat Kravan. Máme průvodce o Angkoru, s jehož nákupem můžete počkat až do chrámů. Všude ho lze zakoupit (pravděpodobně kopii) za dolar. Monča nám jako vzorný guide předčítá historii a architekturu jednotlivých prvků chrámu. Postupně se dovídáme, co je to gopúra (chrámový pavilon na ohradní zdi), prasat (pyramidový chrám), apsara (božská tanečnice), stúpa (náhrobek-mohyla postavená nad hrobem budhy)... U všech vstupů jsou prodejci všeho druhu. Stačí jeden neopatrný pohled s náznakem zájmu a už jste zavaleni nabídkami na cenu a její potenciální slevu. Postupně tak zaplňujeme tuktuk našimi suvenýry. Na focení není ideální počasí, slunce za mrakem nedává vyniknout hře stínů na jednotlivých detailech chrámů. Za půl dne jsme navštívili 7 chrámů a máme dost. Společně jsme se však shodli, že chrámy ve větší fázi rozkladu zahalené do zeleně, opásané nekompromisními stromy, působí více romanticky než mohutné pyramidy alá Angkor Wat. Odpoledne umíráme na lůžku v hotelu. Naštěstí jsme brzy plní sil obrazit parádní a přijetelně drahé restaurace s čepovaným pivkem.

Den Dva: máme v plánu objet velký okruh a shlédnout západ slunce z chrámu na kopci Phnom Bakheng. Tour je snad ještě lepší než předchozí den. Obří komplex Preah Khan nás uchvátil svým propojením s přírodou a labirintem chodeb mezi ruinami. Zde bych zmínil, že některá posvátná místa nejsou přístupná v oděvu s odhalenými rameny a koleny na což jsme párkrát doplatili. Již ve čtyři jsme se štosovali pod kopcem, kde mělo dojít ke shlédnutí západu slunce. Zde nás též zastavila módni policie a tak jsme se za hudebního doprovodu rozvrzané žebrácké kapely nastrojili do všeho co bylo po ruce. Ivet asi nejvíc ve stylu vyhrála, zato já jakožto latexový mužík v pláštěnce, byť bylo přez třicet stupňů, skončil na druhém místě následován šášulou Monikou, která na tuto událost musela zakoupit vzorované tříčtvrteční kalhotky. Nicméně s pocitem vítězů jsme se hrabali do kopce. Nahoře se žádná fronta neformovala, jelikož bylo brzo a z černoty kolem nás bylo jasné že se něco žene. S černou oblohou nad hlavou se mi skvěle fotilo až do doby, kdy nad námi vybuchl ohňostroj nevýdaných rozměrů. Následně přišel nechutný přívalák, který nás zatlačil do jednoho vchodu svatině. V pláštěnkách jsme tedy otevřeli slavnostní pivko a čekali na zlepšení situace. Po hodině čekání jsme to vzdali a jako zmoklé slepice se vrátili dolů.

Třetí den brzy ráno sedáme s Moni na skútr a jedem podruhé na úsvit v Angkoru. Tentokráte akorát na čas, než otevřou bránu do paláce. Kráčíme mezi prvními a já mám úsměv od ucha k uchu. Sedáme před nádrž u chrámu a užíváme hodinovou hru barev a stínů na obloze. Pak honem domu dospat a hurá na poslední snídani s Ivetou, která v poledne odlítá do Indonesie. Po vlhkém loučení vyrážíme ven z města. Třicet kilometrů na sever se nachází Bantean Srey temple s nádhernými freskami.

Chrám sám o sobě není nijak extra zajímavý, ale je zde pěkná výstava věnovaná Khmerské historii a architektuře. Dál už se nám nechce a tak valíme zpět. Po cestě se zastavujeme v Landmine Museum, věnovanému problematice zaminovaných regionů. Za posledních třicet let zde proběhlo několik válek a tak se v celé zemi nacházejí miny položené nebo shozené hned několika státy. Jistý dobrodinec jménem Akira, který od mala bojoval po boku Rudých Khmérů, Vietnamců a Kambodžské armády, začal postupně odminovávat jednotlivé regiony a zřídil sirotčinec pro oběti války. Stát zde nikomu nepomůže a tak si místní musejí pomáhat sami mezi sebou nebo spoléhat na dary ostatních zemí... V děsném vedru jedem zpět na Pnom Bakheng sledovat západ slunce. Bohůžel pozdě a tak se pod vrcholem otáčíme před nehoráznou frontou lidí. Nakonec najdeme klidné místo u vodního kanálu před Angkor Wat a můžeme rozjímat nad uplynulými dny.

Poslední dvě noci trávíme v levném,  ale luxusně vybaveném hostýlku. Dokomce máme i rychlovarnou konvici na pokoji! Čtvrtý den jdeme na exkurzi do workshopu, kde je možné shlédnout hned několik tradičních řemesel výroby keramiky, dřevěných, bronzových a kamenných sošek a tvorbu obrazů. Odpoledne jedeme za město na exkurzi farmy, kde se vyrábí hedvábí. Proces je to velmi zdlouhavý, snad bych jen podotknul,že z jednoho kokonu bource mourušového lze odvinout až 900m vlákna. Samotné hedvábí se vyrábí spojením vláken z několika kokonů, které se vaří v lázni na 80°c. Po odvinutí zde zbyde uvařená larva, kterou jsme měli tu čest ochutnat. Prší víc a víc a tak jsme nejprve uvězněni v obchodu s potravinami a večer trávíme na pokoji u filmu. Zítra Bangkok.