Taranaki, práce a zábava

Následující tři březnové dny jsme se posouvali kupředu doslova stylem lážo plážo. Region Taranaki se nachází na výbežku západního pobřeží, které je lemováno dvouproudovkou Surf Highway. Přilehlé pláže by proto měly být ideální na surfování, ale nám zrovna nefoukal ten pravý vítr. Nicméně jsme v tak krátké době navštívili pláží jak za celou dobu na jižním ostrově.

Naši únavu z cestování, o které jsem se zmínila v minulém příspěvku, chceme zmírnit prací a krátkodobým zakotvením. Od toho je tady woofing (také nazývaný HelpX), výměnný pobyt na farmě či v rodině, kdy za pár hodin práce dostaneš najíst a střechu nad hlavou. Nabídek je hromada, Martin emailem oslovil pár zajímavých inzerátů z okolí a než se to pohlo,tak jsme si dali zase trošku do těla.   

Highlightem celé oblasti je Mt. Taranaki, vulkán dosahující 2518 mnm. Jednodenní výšlap na druhou nejvyšší horu severního ostrova jsme si nenechali ujít. Mraky se rozpuštějí a my za slunečních paprsků balíme jen do malých batožin. Z parkoviště ve výšce 950 mnm vyrážíme zvesela, po první hodině jsme nad úrovní lesa. Navazuje skalnatá část a tisíc schodů přes bortící se svah, dále kráčíme po nejvíce oblíbeném úseku - písečný svah, kdy se jde jeden krok nahoru a dva dolů. První turisti v opačném směru nás uklidňují, že ta špicka, co vidíme ještě zdaleka není konec. Po následné lehce horolezecké fázy se nejdříve objeví silný a studený vítr a pak kráter plný ledu a sněhu. Samotný vrchol je zdolán po dalších 15 minutách s celkovým časem 3 hodiny. Schováni v závětří kamene, žvýkáme tousty a kocháme se tou krásou. Nakonec se nám to nezdálo ani moc náročné, dle našeho interního hodnocení obtížnosti, dáváme 4,5 z 5.

Předpověd počasí hlásí dobré vlny, valíme na pobřeží, ale realita je zase trošku jiná. Martin tam ale stejně skáče a já vařím polévku k obědu. Na večeři už jsme hlášeni v jedné rodině nedaleko Urenui, kde budou rádi za naši výpomoc. Trochu poklidíme ten náš příbytek, sedneme do auta a ejhle..nestartuje. Nafty je dost, doufáme, že je to baterií. Naštěstí parkujeme na kopečku, takže po roztlačení to chytne. Nezastavujeme dřív než na naší nové adrese. Sympatický pár, Maria a Simon mají pozemek 4km od přímořské vesnice s krásným výhledem do přírody. Už druhým rokem makají na stavbě jejich nízkoenergetického domu. Zatím ještě musejí spát v obytném autobuse a mýt se v provizorní koupelně v boudě, ale vaření a posezení už probíhá v domě. Jejich finální zdroj energie ještě nebyl nainstalován, takže zatím používají malý naftový generátor. Původně jsme si mysleli, jak tam dobijeme celou naši aparaturu včetně autobaterie, vypereme všechno prádlo a možná se i vyvalíme u filmu na pohovce. Realita byla trochu jiná a líbila se nám.

Každý den jsme pracovali kolem pěti hodin. Martin nejdřív se Simonem přibíjel dřevěný palubkový podhled v obývacích prostorách Poté bylo třeba zhotovit přístřešek pro solární baterie s příslušenstvím. Výsledkem jejich společné práce byla konstrukce střechy 4x5m (nosníky, zavětrování, prohýbaný plech). Já jsem s kolečkem vozila nasekané dříví pod střechu a skládala to do řady a Maria pracovala na své zahrádce. K obědu nám udělala sandwich, večer teplé jídlo, složené převážně z domácích surovin a její vlasní zeleniny. Pak jsme si nad sklenkou vínečka povídali a byli rádi, že nám to zase jednou pěkně vyšlo. Dobili jsme to nejnutnější včetně autobaterie, jednou si vyprali a ještě na cestu vyfasovali domácí med,celer,česnek a jablečné pyré.

Závada na voze zůstala prozatím záhadou, neboť po vložení nabité baterie, motor nenaskočil. Na radu Simona jsme ještě našli a vyčistili vzduchový filtr, který vypadal jak nikdy neměněný pytel od vysavače, ale stále nic. Po několika hodinách to Martin zkusil znova a najednou to chytlo. Naivně jsme doufali, že z toho nic nebude, ale to jsme se těžce mýlili.

Jsme zpět na cestách a na programu je cyklovýlet po Forgotten World Highway (zapomenutá silnice), na které leží spousta vesnic se zašlou slávou. Za bláznivého počasí, obklopeni kopcovitou krajinou, ovcema, krávama a další chovnou zvěří jsme našlapali pěkných 90km. Terén nebyl náročný, ale když jsme večer myli zablácená kola a pak i sebe v potoce, patřičnou únavu jsme cítili.

   

Loučení s jihem, vítání severáku

Z hor do přímořského městečka Motueka se dostáváme za krásného letního počasí. Za vidění stojí zrezivělý vrak skotské lodi z r. 1893 a dále už nás čeká klasické servisní dopoledne - zastávka v prádelně, supermarketu, benzínce, info centru a oběd v parku.

Valíme do Takaky na SZ, hledat zašité místo na pláži, kde nebudem s našim Shellym na obtíž. Štěstí se nás drží :-) Odpolední zábava začíná vytahováním Frantíků resp. jejich zapadlého vanu z písečné pláže. Navečer se k nám připojují Pepina s Emilem (naši kamarádi ze sadu), kteří momentálně čekají než jim začne další sběr jablek tady na severu. Druhý den společně vyrážíme nejdříve navštívit největší zélandský pramen s vodou tak čistou, že se z ní nemůžeš ani napít, aby jsi ji neznečistil dlaněma při nabírání. Poté jsme okusili kousek vyhlášeného easy walku v Abel Tasman NP. Tropické počasí si jen volalo o koupání, neuvěříte, ale byla to má slaná premiéra. Modrá voda, zlatý písek a mraky zeleně na pevnině, malý kousek ráje.

Večer jsme společně pojedli, popili a rano pokračoval každý svou cestou. My jeli na Emilovo doporučení zkouknout Harwoods Hole - 176m hlubokou díru v zemi, na jejíž dno jsme ale kvůli skalnatému přístupu nedohlédli. Bonusem byl fakt, že se v dané lokalitě natáčel Pán Prstenů i Hobit. Večer jsme netradičně zakempili na parkovišti u pláže v Motuece, kde byla kromě nezbytných záchodků i studená sprcha zadarmo. Ó jaká příjemná změna oproti říčním ledovým lázním. Po české večeři- bramborové knedlíky plněné slaninou následoval celovečerní film - tisíc barev zapadajícího slunce.
Poslední výlet na jižním ostrově proběhl ze sedel horských kol. Queen Charlote track je běžný spíše pro pěšáky, 60km po úzké kamenité stezce up and down nám dalo zabrat tak, že jsme ani nedojeli do předem určeného cíle. Odměnou bylo pár vyhlídek na klikaté pobřeží a kemp se studenou sprchou.

Druhého března po poledni jsme se nalodili na trajekt do Wellingtonu, což nás i se Shellym vyšlo na $230. Z horní vyhlídkové paluby nás silný vítr zahnal do restauračních prostor, kde jsme si za poslechu živé hudby neodpustili jedno točené. Prohlídku hlavního města jsme si schovali až na druhý den, neboť jsme potřebovali vyřešit otázku nocování. Původně jsme dostali pozvánku na krátkodobé ubytko od jednoho Martinova známého, který tam už pár let žije, ale hostitel byl zrovna v daném termínu mimo město. Po prostudování mapy předměstských částí a všech slepých cest  ústících do zeleně, jsme v jedné takové našli bezpečné útočiště. Ráno návrat do centra a tour de Wellington začína v Te Papa Museum. Pět pater pěkně připravených expozic a ještě zabalených do moderního kabátu je choubou celého města. Následuje promenáda po pobřeží s vyhlídkou na přístaviště a pak vnitřní okruh po význymných budovách jako parlament, starý a nový kostel sv. Pavla, nádražní budova,..

Na závěr jsme se vyškrábali do Victoria parku nad městem, udělali panoramatické foto a pak už frčeli zas dál na sever po západním pobřeží. Cestou jsme prošvihli rekordně levný diesel za $0,65/l, který normálně tankujeme za dolar. 
Další měsíc na cestách je zase za námi a dostavuje se jistá únava, kdy radost z nových míst není taková jako by měla být. Zkoušíme to ještě přebít dvoudenním výšlapem do Tararua Forest Park, což se neukázalo jako vhodná volba. Po pěti hodinách úmorného stoupání lesem přichází chladné mraky, které přikryjí i to málo, co je k vidění. Mizerné značení tracku a skutečnost, že jsem na parkovišti nevyfotila mapu, tak jak mi bylo přikázáno, panující atmosféře moc nepomáhá. Naštěstí docházíme ještě za světla do velké staré chaty, kterou máme, asi díky oblíbenosti turistů, celou pro sebe. Druhý den cesta dolů z prudkého kluzkého kopce a ještě za slabého deště není zrovna ideál, ale naštěstí žádné podklouznutí neskončilo zlomenou nohou. 

Nelson Lakes, Mt owen

Opouštíme westcoast a já upadám do mírné letargie zda-li ještě na Jižním ostrově uvidím nějaké ty horské krásy. Průvodce mlčí a tak jedeme naslepo k Nelson lakes, kde se v topomapě ukazují vrcholky s výškou osumnáctset a výš. Po návštěvě visitor centre máme jasno, druhý den se jde na 25km dlouhý okruh, který si neobvykle dělíme do dvou dnů. Večer kempíme u jezera Rotoiti a ráno vyjíždíme do carparku u začátku stezky, který je ve výšce 800mnm,za což se trochu stydím. Někteří odborníci totiž vycházejí na stezku přímo od jezera. Počasí se netváří moc přívětivě, ale s přibývajícími metry se mlha kolem nás rozpouští. Nad úrovní lesa nás už vítá sluníčko a modrá obloha.

Stezka vede přímo po hřebeni, na jedné straně horizont tvoří seskupení hor St Arnaud a na západní straně svah sbíhá strmým sklonem dolů, kde se vlní řeky a pastviny. Na konci téhle pohádky se před námi rozprostřelo horské jezero u kterého stojí chata Angelus.

Kemp byl již plně zabookován a my se proto po obědě pouštíme podél bystřiny z kopce dolů. Stezka-neposeda skáče z jedné strany potoka na druhou a my ji jak oslíci poslušně následujeme. Po dvou hodinách toho máme dost. Naštěstí však brzy vidíme Speargrass Hut. Koupel a polévka z pytlíku poslouží jako dostatečná odměna. Třešničkou na dortu jsou staré vydání National Geographic z 1987 a 1988, které tu někdo nechal, což nám zpestří večerní čtení. Jako první vyrážíme z chaty a procházíme ještě oroseným údolím. Po třech hodinách jsme zpátky na parkovišti u Shellyho, Monča sedá za volant a po obědě u jezera opuštíme Nelson Lakes.
Dalším nedobitým vrcholem na naší mapě po cestě do Abel Tasman je Mt Owen. Průvodce nás láká nádhernou fotkou skalních seskupení a dokonce se tu natáčel i Pán Prstenů. Sice náš záložní řidič po cestě neztratil žádný podšálek, ale stejně mě nenechal odpočinout a já chvíli co chvíli koukal do škarpy jak ji pěkně vymetáme. Naštěstí jsme zdraví a téměř bez škrábnutí projeli 20km štěrkovky, na jejímž konci jsme s muškama, přiblbýma čmelákama, a tentokrát i rojem vos, přečkali noc. Po osmé ranní jsme na cestě vzhůru (300mnm). Jdeme nejkratší cestou, tedy po hřebeni, takové stoupáníčko tu ještě nebylo a naše trička se po půl hodině dají ždímat. Rozcestník hlásí, že na 10km k chatě budeme potřebovat 6-7hodin a to máme v plánu jít ještě dál. Po dvou hodinách stoupání se stezka prudce stáčí zpět do údolí. Po procházce vyschlým korytem, které vede nádherným údolím obklopeným masivním pohořím, dorážíme k chatě.

Ještě ani není čas oběda a my s úsměvem lezeme dál. Připadám si jako uprostřed výstavy vápencových sousoší, která jsou úhledně s mistrovským smyslem pro vkus usazena do travnatých trsů. Na oběd jsme dosáhli base camp, což je poslední rovné návrší s horskými jezírky. Skalnatá pevnost Mt Owen před námi, nikde nikdo, ticho, 360°panoramatické porno. Cítím jakoby nám Jižní Ostrov poodhalil svoji pravou tvář před tím než ho opustíme. Na výstup bereme pár nezbytností a stoupáme do opuštěného vápencového města. Jsem v pasti, uzávěrka kamery cvaká o stošest. Výstup jedna velká hopsačka po kamenných výrůstkách. Po cestě potkáváme jeden pár, který je v této oblasti na více dnů. Docela jim závidím. Po hodince jsme na vrcholu (1875mnm), který je dost rozlehlý. Ze všech krajů se nám naskýtá nádherný výhled. Plně nabaženi se po hodině kutálíme zpět dolů.

Při posledním sluníčku stavíme stan, vaříme a odpočíváme. Večer bude zima, příprava probíhá vyprázdněním batožin a obléknutím všech svršků co máme. Zakuklení v šustipytlech ještě z nouze strkáme nohy do našich krosen. Nezmrzli jsme a před rozbřeskem už probíhá rozcvička u stanu. Nemám dost a proto iniciuji výlet na skalnaté návrší pod Mt Owen. Cestu si hledáme sami. Akupunkturu zajišťuje kaktus maskovaný za trávu, který dokáže bodnou až do krve. Na cestě zpět jsem ještě zvládl protáhnout Moniku po všech čertech za což jsem dostal patřičně vyhubováno. Balíme stan a vracíme se. Na chatě pod base campem dáváme oběd a po dalších třech hodinách, notně strhaní, jsme u autíčka. Příští zastávka přírodní rezervace Abel Tasman.

S deštěm po West Coast

V neděli na Valentýna jsme ještě z posledních sil vytáhli kola z auta a dali si pohodových 20 km po břehu jezera Wakatipu. Prašná cyklostezka končila v malebném  Walter Peak Station, kam každé 2 hodiny přiveze parník stovky asijských turistů z protilehlého Queenstownu na jídlo či suvenýry. Ve stínu palmy jsme si vychutnali pivo točené do skla s nožičkou a relaxovali po tom našem turistickém maratonu.

Večer jsme zakempili u Lake Mavora a chilli u večeře, pivka a knihy.
Další den jsme si ještě naivně mysleli, že zmákneme 3-5ti denní Dart Rees track se strhující zastávkou u ledovce. Tak jsme valili 230km do Queenstownu, aby jsme ve Visitor Centre zjistili, že se má zkazit počasí, což v místních horských podmínkách znamená týdenní průtrž mračen. Napůl zklamáni/napůl rádi, že nemusíme zase šlapat, frčíme dál. Wanaka, jedno z nejvíce rozvíjejících se měst Zélandu, nás uhranula svou okolní krajinou víc než Queenstown. Speciálně údolí Matukituki spadající do Aspiring NP byla pastva pro oči. Bohužel jsme kvůli počasí museli vynechat další lákavý výšlap na Liverpool hut trvající dva dny. Obloha vypadala šedivě a my vyrazili alespoň na 5ti hod. výlet k Rob Roy glacier (ledovec). Do nejvyššího bodu značené stezky jsme dorazili již za mrholení, jedno rameno namodralého ledovce čnělo na skále proti nám a druhé se plazilo v údolí leč skryté oku bežného turisty. Ale protože my jsme dobrodruzi a na ledovec jsme si ještě v životě nesáhli, se po vyšláplé pěšince výdáváme blíže. Atmosféra je mystická. Přibývá deště, obloha je tmavá, okolní hory v mlze a my se škrábeme po příkrém kluzkém svahu. Po půl hodině jsme na místě a ano, je celý z ledu :-). Sestoupíme až k čelu a hrdě si před jeho tlamou uděláme selfie.

Zpět na parkoviště to bereme rychlým čvachtavým krokem, tu noc ještě kempíme načerno u řeky a další den směr West Coast.
Obloha jak z katastrofického filmu, na západní pobřeží vede z jihu jen jedna cesta a to horskou soutěskou. Zde musím pochválit hlavního řidiče našeho zájezdu, jak v klidu zvládl projet všechny serpentíny za takového nečasu, kdy ani stěrače nestíhali. Po šeti hodinách náročné jízdy zastavujeme na noc na odpočívadle. Na vaření v naší venkovní kuchyni nám naštěstí jen mrholí, ale při servírovaní už nám to zmáchá záda. Ráno máme společnost, komáři se přišli na noc ohřát a to tak v hojném počtu, že strop není skoro vidět. Náladu nám zvedá návštěva jednoho ze dvou největších klenotů daného regionu - Fox glacier. Skáčeme do pohorek i pláštěnek a jak jinak než za deště míříme za tím ledovým obrem. Stezka pro turisty je zavřená z důvodu deštěm smetené cesty, ale jak už víte, to nás neodradí. Po svižné půlhodince už si ten 12 km dlouhý (25 km2) pozůstatek doby ledové fotíme.

Nadobro opouštíme velehory, zamáčkneme slzu v oku nad krásamy, které nám propluly mezi prsty a valíme dále na sever.  
Jiskřičkou naděje na spravení chuti a lepšího počasí je Arthur's Pass NP ležící 100 km ve vnitrozemí. Za deště a za stmívaní jsme tam. Ráno moudřejší večera, utěšujeme se. Free camp, kde je přístřešek s krbem, nám seslalo samo nebe. Páreček Italů už to tam žhaví, dáme večeři a pokecáme. Počasí se ale neumoudřilo, ne-li naopak. Loučíme se s další nedobytou horou - Avalanche peak a vracíme se zpět na West coast, kde se to trošku protrhalo a my poprvé vidíme na Tasmanovo moře. Odpoledne už nás vítá Paparoa NP, vesnička Punakaiki je na to zběsilé počasí připravena a turistům nabízí hned tři krátké vycházkové trasy.  Vápencové útvary na pobřeží - Pancake Rocks, které mně hned evokovaly výborné babiččiny palačinky, Truman track - přes les na písečnou pláž a Pororari river track - hodinka deštným pralesem podél řeky lemované vápencovými útesy.

Na noc si dopřáváme kemp s teplou sprchou, wi-fi a točeným pivkem. Přes1000 km ve čtyřech dnech za námy a poslední region severního ostrova před námy.

Fiordland (a okolí) aneb táhni a srůstej

První zastávka nejvetší vesnice na jihu ostrova Invercagill, kde doplňujeme zásoby v oblíbeném Pak'n'save za $150. Večer spíme u Monkey Island a ráno se přesouváme na jihozápad ostrova kde je South coast track. Pro zahřártí volíme pouze jednodenní vycházku po pobřeží a zpět. Vůně moře, slunné počasí a vlhký prales nám zvedá cestovní náladu.

Nutno poznamenat, že se mi povedlo sedřít bok a záda dva dny před odjezdem ze sadu při sjíždění kopce na longboardu, který má momentálně nějaké ty mouchy k doladění. Proto Monika nesla ten den batožinu a já se hojil. Poprvé se zde setkáváme se vzrostlými kapradinami, které měří až 6 metrů. Po 25 km padáme do sedaček a ujíždíme k nejhlubšímu jezeru na NZ. Zde probíhá klasická mycí cachtačka a večer stravíme v nedalekém free campu. Dobré počasí ve Firodlandu a okolí není zvykem( Milford Sound je oblast s největším srážkovým úhrnem téměř na celém světě) a proto valíme na sever parku, kde máme v plánu udělat vícedenní hike. 
V kempu ještě ten večer balíme krosny a proviant na čtyři dny. Druhý den vyrážíme před osmou z parkoviště (The Divide - 550mnm). Plán zní: projít dokola stezku Greenstone-Caples za dva až tři dny a další den před návratem ještě okusit část Routeburn Great Walk. Dopoledne jsme vystoupali na nejvyšší část treku, kde jsme si v horském sedle (cca 930mnm) vychutnali sváču s úžasným výhledem. S obavami, že budeme brzo na chatě, jsme ještě odbočili a prošli si jedno zapomenuté údolí. Odpoledne už jedeme na autopilota a po dvacetisedmi kilometrech se svalíme vyřízení před MidCaples Hut. Není čas ztrácet čas a proto plánujeme projít zbytek okruhu v jeden den tedy 35+km. Nožky se do rána jen tak tak zotavily a my doufáme že nás unesou až do konce. Cesta vedoucí údolím není nikterak náročná a na oběd jsme u Greenstone Hut. Odpolední walk je téměř s aritmetickou přesností náročnější než předešlý den. Cestu navíc lemují pouze popisky vzdáleností pro druhý směr což mě značně vytáčí. Pastvy mezi hornatým terénem jsou ideální pro chov dobytka, který se pase kde může s občasným porodem bez asistence. V posledních hodinách puchýře na nohou dostávají nový význam a ubývá kůže, po které se dá ještě šlapat. Ten den nakonec nebyl náš osudný a po 11-ti hodinách ležím na zápraží McKellar Hut s hvezdičkama před očima. Jedna dáma,která to šla v druhém směru poznamenala,že mám spálená ramena. Což mě s mýma sedřenýma zádama prostřeleným bokem a nohama těsně před amputací opravdu netrápilo. Komfort chaty, očista v horském potoce s nahým zadkem a dvojitá polívka z pytlíku nás povznesla do lehce letargického však funkčního provozu. Třetí den se snažím umrtvit nohy uvázáním tkaniček kolem kotníků, ale mám je moc krátký. Ranní úsek vede díkybohu po rovince ale aby toho nebylo málo hypochondr Móňa přichází s novým handicapem vyskočeným kyčelním kloubem. Nikdo jí to nevěří a tak šlapem dál. V jedenáct jsme hodinu cesty od parkoviště, ale rozkaz zněl jasně a my hážem batoh se spacáky do škarpy a valíme dál do kopce obdivovat krásy první části Routeburn tracku byť je zamlženo a mrholí. Po cestě jsme krom zástupu uspěchaných turistů a vodopádu nic moc skrz to mlíko neviděli. Po osmi kilometrech mírního stoupání docházíme k druhé chatě a malebnému jezeru. Čínská polívka a domácí skýva chleba se zapařeným eidamem nás nabily natolik, že uděláme ještě procházku kolem jezírka před návratem na parkoviště. Počasí jak to na ostrově bývá nabralo rychlé proměny a mraky mizí. Najednou se zdá, že ten záhul navrch měl opravdu smysl a my se smějeme jak blázni a čučíme na ty neskutečný vrcholy kolem nás. U auta nás už čeká lavička a tousťák s nutelou. Na večer přejezd zpět do kempu a zasloužený spánek zase ve "svém". 

Ráno odpočinkového dne trávíme propichováním puchýřů a praním ponožek. Auto jsem díky střešní nástavbě lehce přestavěl na sušárnu. Odpoledneme balíme a jedeme směr Milford Sound, což je údolí s největší hustotou turistů na metr čtvereční ve Fiordlandu. Scenérie prostě nemají obdoby aspoň tedy pro motorizované cestovatele. Na konci tohoto fjordu (fjord tedy údolí vytvořené ledovcem což je jedna velká chyba v názvu jelikož Sound znamená údolí vytvořené řekou) zábava pro majetné teprve začíná a je možné se zde svézt vyhlídkovou lodí až k Tasmánskému moři popř se proletět letadlem či vrtulníkem.

Okounění z pevniny však nezabere déle než tři hodiny. Večer už se krámujem v jiném kempu odkud se další den vydáváme na dvoudenní průzkum Holyford tracku tam a stejnou cestou zpět. Jinak se dá jí až k moři a pak se svézt zpět lodí či vrtulníkem. Největším lákadlem na cestě jsou dvě jezera, vidět obě však znamená ujít v jeden den 30km a ty my přece hravě zvládáme, ne snad :-) ? 

Dopoledne je pohodová procházka po rovince s nádhernou zastávkou u zrcadlově klidného lake Alabaster. Odpoledne, jak už to bývá zvykem jsme po překročení kouzelného mostu transformování do džungle plné kamení, bahenních jezírek a temperamentního terénu. Cikády nám hrají do kroku a my si připadáme jak v tropickém pavilonu Pražské Zoo. Po třech hodinách jsme u cíle. Jezero se táhne od jernoho úpatí hory k druhému a výhled nám kazí pouze silný vítr. V malé postarší chatce se standardním vybabením se po naší instantní večeři rovnou šoupem do spacáků.

Ráno ještě fresh fotíme klidné jezero a letíme do džungle, kterou proběhneme v rekordním čase. Cestu zvládáme poměrně rychle takže se po cachtačce v řeve ještě stíháme přesunout do Te Anau a vyvalit se na pláži. Jako třešničku na dortu na závěr plánujeme okusit alespoň část Kepler Great Walk,která byla plně zabookovaná. 
Brzy ráno se přesunujeme na start a s lekým batohem se pouštíme na stezku jejíž první kilometry vedou podél jezera Te Anau. Bílá poklice na nebi ukrajuje z výhledu, ale my to nevzdáváme a lezeme do kopce. Na výškové úrovni kde končí les z mlhy začíná vykukovat sluníčko. Po pár minutách jsme nad mraky a jako vždy ten výhled  opravdu stojí zato. Slunce praží a my ještě plní elánu docházíme k horské chatě, od ní je to zpět 14km. V dáli na nás pomrkává Mt Luxmore na neníž 1472m vysoký vrchol to je pouze 1,5hod. Ani se proto nezastavujeme a stoupáme dál k nebesům. Mezitím se pod námi trhají mraky a odhalují jezera kolem nás. Na pozdní oběd jsme na vrcholu, podává se salát s kuskusem do es-šálku.

Stezka dále pokračuje po horském hřebeni což vypadá naprosto geniálně(žkoda jen že sem neviděl nějakou tu srážku dvou protichůdných turistů). My však otáčíme zpět odkud jsme přišli. Při sestupu se už dostavuje stará dobrá vyčerpanost... ještě že je to z kopce. Poslední dvě hodiny podél jezera už nevedem žádnou konverzaci ani co dobrého bysme si zpátky doma dali. Po 37km se hroutíme do auta. 
Bez medailí ale zato s pocitem, že jsme viděli co se za tak krátký čas vidět dalo(přes 210km za devět dní) jedeme dál. Příští zastávka Mavora Lakes.