Loučení s jihem, vítání severáku

Z hor do přímořského městečka Motueka se dostáváme za krásného letního počasí. Za vidění stojí zrezivělý vrak skotské lodi z r. 1893 a dále už nás čeká klasické servisní dopoledne - zastávka v prádelně, supermarketu, benzínce, info centru a oběd v parku.

Valíme do Takaky na SZ, hledat zašité místo na pláži, kde nebudem s našim Shellym na obtíž. Štěstí se nás drží :-) Odpolední zábava začíná vytahováním Frantíků resp. jejich zapadlého vanu z písečné pláže. Navečer se k nám připojují Pepina s Emilem (naši kamarádi ze sadu), kteří momentálně čekají než jim začne další sběr jablek tady na severu. Druhý den společně vyrážíme nejdříve navštívit největší zélandský pramen s vodou tak čistou, že se z ní nemůžeš ani napít, aby jsi ji neznečistil dlaněma při nabírání. Poté jsme okusili kousek vyhlášeného easy walku v Abel Tasman NP. Tropické počasí si jen volalo o koupání, neuvěříte, ale byla to má slaná premiéra. Modrá voda, zlatý písek a mraky zeleně na pevnině, malý kousek ráje.

Večer jsme společně pojedli, popili a rano pokračoval každý svou cestou. My jeli na Emilovo doporučení zkouknout Harwoods Hole - 176m hlubokou díru v zemi, na jejíž dno jsme ale kvůli skalnatému přístupu nedohlédli. Bonusem byl fakt, že se v dané lokalitě natáčel Pán Prstenů i Hobit. Večer jsme netradičně zakempili na parkovišti u pláže v Motuece, kde byla kromě nezbytných záchodků i studená sprcha zadarmo. Ó jaká příjemná změna oproti říčním ledovým lázním. Po české večeři- bramborové knedlíky plněné slaninou následoval celovečerní film - tisíc barev zapadajícího slunce.
Poslední výlet na jižním ostrově proběhl ze sedel horských kol. Queen Charlote track je běžný spíše pro pěšáky, 60km po úzké kamenité stezce up and down nám dalo zabrat tak, že jsme ani nedojeli do předem určeného cíle. Odměnou bylo pár vyhlídek na klikaté pobřeží a kemp se studenou sprchou.

Druhého března po poledni jsme se nalodili na trajekt do Wellingtonu, což nás i se Shellym vyšlo na $230. Z horní vyhlídkové paluby nás silný vítr zahnal do restauračních prostor, kde jsme si za poslechu živé hudby neodpustili jedno točené. Prohlídku hlavního města jsme si schovali až na druhý den, neboť jsme potřebovali vyřešit otázku nocování. Původně jsme dostali pozvánku na krátkodobé ubytko od jednoho Martinova známého, který tam už pár let žije, ale hostitel byl zrovna v daném termínu mimo město. Po prostudování mapy předměstských částí a všech slepých cest  ústících do zeleně, jsme v jedné takové našli bezpečné útočiště. Ráno návrat do centra a tour de Wellington začína v Te Papa Museum. Pět pater pěkně připravených expozic a ještě zabalených do moderního kabátu je choubou celého města. Následuje promenáda po pobřeží s vyhlídkou na přístaviště a pak vnitřní okruh po význymných budovách jako parlament, starý a nový kostel sv. Pavla, nádražní budova,..

Na závěr jsme se vyškrábali do Victoria parku nad městem, udělali panoramatické foto a pak už frčeli zas dál na sever po západním pobřeží. Cestou jsme prošvihli rekordně levný diesel za $0,65/l, který normálně tankujeme za dolar. 
Další měsíc na cestách je zase za námi a dostavuje se jistá únava, kdy radost z nových míst není taková jako by měla být. Zkoušíme to ještě přebít dvoudenním výšlapem do Tararua Forest Park, což se neukázalo jako vhodná volba. Po pěti hodinách úmorného stoupání lesem přichází chladné mraky, které přikryjí i to málo, co je k vidění. Mizerné značení tracku a skutečnost, že jsem na parkovišti nevyfotila mapu, tak jak mi bylo přikázáno, panující atmosféře moc nepomáhá. Naštěstí docházíme ještě za světla do velké staré chaty, kterou máme, asi díky oblíbenosti turistů, celou pro sebe. Druhý den cesta dolů z prudkého kluzkého kopce a ještě za slabého deště není zrovna ideál, ale naštěstí žádné podklouznutí neskončilo zlomenou nohou.