Fiordland (a okolí) aneb táhni a srůstej

První zastávka nejvetší vesnice na jihu ostrova Invercagill, kde doplňujeme zásoby v oblíbeném Pak'n'save za $150. Večer spíme u Monkey Island a ráno se přesouváme na jihozápad ostrova kde je South coast track. Pro zahřártí volíme pouze jednodenní vycházku po pobřeží a zpět. Vůně moře, slunné počasí a vlhký prales nám zvedá cestovní náladu.

Nutno poznamenat, že se mi povedlo sedřít bok a záda dva dny před odjezdem ze sadu při sjíždění kopce na longboardu, který má momentálně nějaké ty mouchy k doladění. Proto Monika nesla ten den batožinu a já se hojil. Poprvé se zde setkáváme se vzrostlými kapradinami, které měří až 6 metrů. Po 25 km padáme do sedaček a ujíždíme k nejhlubšímu jezeru na NZ. Zde probíhá klasická mycí cachtačka a večer stravíme v nedalekém free campu. Dobré počasí ve Firodlandu a okolí není zvykem( Milford Sound je oblast s největším srážkovým úhrnem téměř na celém světě) a proto valíme na sever parku, kde máme v plánu udělat vícedenní hike. 
V kempu ještě ten večer balíme krosny a proviant na čtyři dny. Druhý den vyrážíme před osmou z parkoviště (The Divide - 550mnm). Plán zní: projít dokola stezku Greenstone-Caples za dva až tři dny a další den před návratem ještě okusit část Routeburn Great Walk. Dopoledne jsme vystoupali na nejvyšší část treku, kde jsme si v horském sedle (cca 930mnm) vychutnali sváču s úžasným výhledem. S obavami, že budeme brzo na chatě, jsme ještě odbočili a prošli si jedno zapomenuté údolí. Odpoledne už jedeme na autopilota a po dvacetisedmi kilometrech se svalíme vyřízení před MidCaples Hut. Není čas ztrácet čas a proto plánujeme projít zbytek okruhu v jeden den tedy 35+km. Nožky se do rána jen tak tak zotavily a my doufáme že nás unesou až do konce. Cesta vedoucí údolím není nikterak náročná a na oběd jsme u Greenstone Hut. Odpolední walk je téměř s aritmetickou přesností náročnější než předešlý den. Cestu navíc lemují pouze popisky vzdáleností pro druhý směr což mě značně vytáčí. Pastvy mezi hornatým terénem jsou ideální pro chov dobytka, který se pase kde může s občasným porodem bez asistence. V posledních hodinách puchýře na nohou dostávají nový význam a ubývá kůže, po které se dá ještě šlapat. Ten den nakonec nebyl náš osudný a po 11-ti hodinách ležím na zápraží McKellar Hut s hvezdičkama před očima. Jedna dáma,která to šla v druhém směru poznamenala,že mám spálená ramena. Což mě s mýma sedřenýma zádama prostřeleným bokem a nohama těsně před amputací opravdu netrápilo. Komfort chaty, očista v horském potoce s nahým zadkem a dvojitá polívka z pytlíku nás povznesla do lehce letargického však funkčního provozu. Třetí den se snažím umrtvit nohy uvázáním tkaniček kolem kotníků, ale mám je moc krátký. Ranní úsek vede díkybohu po rovince ale aby toho nebylo málo hypochondr Móňa přichází s novým handicapem vyskočeným kyčelním kloubem. Nikdo jí to nevěří a tak šlapem dál. V jedenáct jsme hodinu cesty od parkoviště, ale rozkaz zněl jasně a my hážem batoh se spacáky do škarpy a valíme dál do kopce obdivovat krásy první části Routeburn tracku byť je zamlženo a mrholí. Po cestě jsme krom zástupu uspěchaných turistů a vodopádu nic moc skrz to mlíko neviděli. Po osmi kilometrech mírního stoupání docházíme k druhé chatě a malebnému jezeru. Čínská polívka a domácí skýva chleba se zapařeným eidamem nás nabily natolik, že uděláme ještě procházku kolem jezírka před návratem na parkoviště. Počasí jak to na ostrově bývá nabralo rychlé proměny a mraky mizí. Najednou se zdá, že ten záhul navrch měl opravdu smysl a my se smějeme jak blázni a čučíme na ty neskutečný vrcholy kolem nás. U auta nás už čeká lavička a tousťák s nutelou. Na večer přejezd zpět do kempu a zasloužený spánek zase ve "svém". 

Ráno odpočinkového dne trávíme propichováním puchýřů a praním ponožek. Auto jsem díky střešní nástavbě lehce přestavěl na sušárnu. Odpoledneme balíme a jedeme směr Milford Sound, což je údolí s největší hustotou turistů na metr čtvereční ve Fiordlandu. Scenérie prostě nemají obdoby aspoň tedy pro motorizované cestovatele. Na konci tohoto fjordu (fjord tedy údolí vytvořené ledovcem což je jedna velká chyba v názvu jelikož Sound znamená údolí vytvořené řekou) zábava pro majetné teprve začíná a je možné se zde svézt vyhlídkovou lodí až k Tasmánskému moři popř se proletět letadlem či vrtulníkem.

Okounění z pevniny však nezabere déle než tři hodiny. Večer už se krámujem v jiném kempu odkud se další den vydáváme na dvoudenní průzkum Holyford tracku tam a stejnou cestou zpět. Jinak se dá jí až k moři a pak se svézt zpět lodí či vrtulníkem. Největším lákadlem na cestě jsou dvě jezera, vidět obě však znamená ujít v jeden den 30km a ty my přece hravě zvládáme, ne snad :-) ? 

Dopoledne je pohodová procházka po rovince s nádhernou zastávkou u zrcadlově klidného lake Alabaster. Odpoledne, jak už to bývá zvykem jsme po překročení kouzelného mostu transformování do džungle plné kamení, bahenních jezírek a temperamentního terénu. Cikády nám hrají do kroku a my si připadáme jak v tropickém pavilonu Pražské Zoo. Po třech hodinách jsme u cíle. Jezero se táhne od jernoho úpatí hory k druhému a výhled nám kazí pouze silný vítr. V malé postarší chatce se standardním vybabením se po naší instantní večeři rovnou šoupem do spacáků.

Ráno ještě fresh fotíme klidné jezero a letíme do džungle, kterou proběhneme v rekordním čase. Cestu zvládáme poměrně rychle takže se po cachtačce v řeve ještě stíháme přesunout do Te Anau a vyvalit se na pláži. Jako třešničku na dortu na závěr plánujeme okusit alespoň část Kepler Great Walk,která byla plně zabookovaná. 
Brzy ráno se přesunujeme na start a s lekým batohem se pouštíme na stezku jejíž první kilometry vedou podél jezera Te Anau. Bílá poklice na nebi ukrajuje z výhledu, ale my to nevzdáváme a lezeme do kopce. Na výškové úrovni kde končí les z mlhy začíná vykukovat sluníčko. Po pár minutách jsme nad mraky a jako vždy ten výhled  opravdu stojí zato. Slunce praží a my ještě plní elánu docházíme k horské chatě, od ní je to zpět 14km. V dáli na nás pomrkává Mt Luxmore na neníž 1472m vysoký vrchol to je pouze 1,5hod. Ani se proto nezastavujeme a stoupáme dál k nebesům. Mezitím se pod námi trhají mraky a odhalují jezera kolem nás. Na pozdní oběd jsme na vrcholu, podává se salát s kuskusem do es-šálku.

Stezka dále pokračuje po horském hřebeni což vypadá naprosto geniálně(žkoda jen že sem neviděl nějakou tu srážku dvou protichůdných turistů). My však otáčíme zpět odkud jsme přišli. Při sestupu se už dostavuje stará dobrá vyčerpanost... ještě že je to z kopce. Poslední dvě hodiny podél jezera už nevedem žádnou konverzaci ani co dobrého bysme si zpátky doma dali. Po 37km se hroutíme do auta. 
Bez medailí ale zato s pocitem, že jsme viděli co se za tak krátký čas vidět dalo(přes 210km za devět dní) jedeme dál. Příští zastávka Mavora Lakes.