Nelson Lakes, Mt owen

Opouštíme westcoast a já upadám do mírné letargie zda-li ještě na Jižním ostrově uvidím nějaké ty horské krásy. Průvodce mlčí a tak jedeme naslepo k Nelson lakes, kde se v topomapě ukazují vrcholky s výškou osumnáctset a výš. Po návštěvě visitor centre máme jasno, druhý den se jde na 25km dlouhý okruh, který si neobvykle dělíme do dvou dnů. Večer kempíme u jezera Rotoiti a ráno vyjíždíme do carparku u začátku stezky, který je ve výšce 800mnm,za což se trochu stydím. Někteří odborníci totiž vycházejí na stezku přímo od jezera. Počasí se netváří moc přívětivě, ale s přibývajícími metry se mlha kolem nás rozpouští. Nad úrovní lesa nás už vítá sluníčko a modrá obloha.

Stezka vede přímo po hřebeni, na jedné straně horizont tvoří seskupení hor St Arnaud a na západní straně svah sbíhá strmým sklonem dolů, kde se vlní řeky a pastviny. Na konci téhle pohádky se před námi rozprostřelo horské jezero u kterého stojí chata Angelus.

Kemp byl již plně zabookován a my se proto po obědě pouštíme podél bystřiny z kopce dolů. Stezka-neposeda skáče z jedné strany potoka na druhou a my ji jak oslíci poslušně následujeme. Po dvou hodinách toho máme dost. Naštěstí však brzy vidíme Speargrass Hut. Koupel a polévka z pytlíku poslouží jako dostatečná odměna. Třešničkou na dortu jsou staré vydání National Geographic z 1987 a 1988, které tu někdo nechal, což nám zpestří večerní čtení. Jako první vyrážíme z chaty a procházíme ještě oroseným údolím. Po třech hodinách jsme zpátky na parkovišti u Shellyho, Monča sedá za volant a po obědě u jezera opuštíme Nelson Lakes.
Dalším nedobitým vrcholem na naší mapě po cestě do Abel Tasman je Mt Owen. Průvodce nás láká nádhernou fotkou skalních seskupení a dokonce se tu natáčel i Pán Prstenů. Sice náš záložní řidič po cestě neztratil žádný podšálek, ale stejně mě nenechal odpočinout a já chvíli co chvíli koukal do škarpy jak ji pěkně vymetáme. Naštěstí jsme zdraví a téměř bez škrábnutí projeli 20km štěrkovky, na jejímž konci jsme s muškama, přiblbýma čmelákama, a tentokrát i rojem vos, přečkali noc. Po osmé ranní jsme na cestě vzhůru (300mnm). Jdeme nejkratší cestou, tedy po hřebeni, takové stoupáníčko tu ještě nebylo a naše trička se po půl hodině dají ždímat. Rozcestník hlásí, že na 10km k chatě budeme potřebovat 6-7hodin a to máme v plánu jít ještě dál. Po dvou hodinách stoupání se stezka prudce stáčí zpět do údolí. Po procházce vyschlým korytem, které vede nádherným údolím obklopeným masivním pohořím, dorážíme k chatě.

Ještě ani není čas oběda a my s úsměvem lezeme dál. Připadám si jako uprostřed výstavy vápencových sousoší, která jsou úhledně s mistrovským smyslem pro vkus usazena do travnatých trsů. Na oběd jsme dosáhli base camp, což je poslední rovné návrší s horskými jezírky. Skalnatá pevnost Mt Owen před námi, nikde nikdo, ticho, 360°panoramatické porno. Cítím jakoby nám Jižní Ostrov poodhalil svoji pravou tvář před tím než ho opustíme. Na výstup bereme pár nezbytností a stoupáme do opuštěného vápencového města. Jsem v pasti, uzávěrka kamery cvaká o stošest. Výstup jedna velká hopsačka po kamenných výrůstkách. Po cestě potkáváme jeden pár, který je v této oblasti na více dnů. Docela jim závidím. Po hodince jsme na vrcholu (1875mnm), který je dost rozlehlý. Ze všech krajů se nám naskýtá nádherný výhled. Plně nabaženi se po hodině kutálíme zpět dolů.

Při posledním sluníčku stavíme stan, vaříme a odpočíváme. Večer bude zima, příprava probíhá vyprázdněním batožin a obléknutím všech svršků co máme. Zakuklení v šustipytlech ještě z nouze strkáme nohy do našich krosen. Nezmrzli jsme a před rozbřeskem už probíhá rozcvička u stanu. Nemám dost a proto iniciuji výlet na skalnaté návrší pod Mt Owen. Cestu si hledáme sami. Akupunkturu zajišťuje kaktus maskovaný za trávu, který dokáže bodnou až do krve. Na cestě zpět jsem ještě zvládl protáhnout Moniku po všech čertech za což jsem dostal patřičně vyhubováno. Balíme stan a vracíme se. Na chatě pod base campem dáváme oběd a po dalších třech hodinách, notně strhaní, jsme u autíčka. Příští zastávka přírodní rezervace Abel Tasman.