Taranaki, práce a zábava

Následující tři březnové dny jsme se posouvali kupředu doslova stylem lážo plážo. Region Taranaki se nachází na výbežku západního pobřeží, které je lemováno dvouproudovkou Surf Highway. Přilehlé pláže by proto měly být ideální na surfování, ale nám zrovna nefoukal ten pravý vítr. Nicméně jsme v tak krátké době navštívili pláží jak za celou dobu na jižním ostrově.

Naši únavu z cestování, o které jsem se zmínila v minulém příspěvku, chceme zmírnit prací a krátkodobým zakotvením. Od toho je tady woofing (také nazývaný HelpX), výměnný pobyt na farmě či v rodině, kdy za pár hodin práce dostaneš najíst a střechu nad hlavou. Nabídek je hromada, Martin emailem oslovil pár zajímavých inzerátů z okolí a než se to pohlo,tak jsme si dali zase trošku do těla.   

Highlightem celé oblasti je Mt. Taranaki, vulkán dosahující 2518 mnm. Jednodenní výšlap na druhou nejvyšší horu severního ostrova jsme si nenechali ujít. Mraky se rozpuštějí a my za slunečních paprsků balíme jen do malých batožin. Z parkoviště ve výšce 950 mnm vyrážíme zvesela, po první hodině jsme nad úrovní lesa. Navazuje skalnatá část a tisíc schodů přes bortící se svah, dále kráčíme po nejvíce oblíbeném úseku - písečný svah, kdy se jde jeden krok nahoru a dva dolů. První turisti v opačném směru nás uklidňují, že ta špicka, co vidíme ještě zdaleka není konec. Po následné lehce horolezecké fázy se nejdříve objeví silný a studený vítr a pak kráter plný ledu a sněhu. Samotný vrchol je zdolán po dalších 15 minutách s celkovým časem 3 hodiny. Schováni v závětří kamene, žvýkáme tousty a kocháme se tou krásou. Nakonec se nám to nezdálo ani moc náročné, dle našeho interního hodnocení obtížnosti, dáváme 4,5 z 5.

Předpověd počasí hlásí dobré vlny, valíme na pobřeží, ale realita je zase trošku jiná. Martin tam ale stejně skáče a já vařím polévku k obědu. Na večeři už jsme hlášeni v jedné rodině nedaleko Urenui, kde budou rádi za naši výpomoc. Trochu poklidíme ten náš příbytek, sedneme do auta a ejhle..nestartuje. Nafty je dost, doufáme, že je to baterií. Naštěstí parkujeme na kopečku, takže po roztlačení to chytne. Nezastavujeme dřív než na naší nové adrese. Sympatický pár, Maria a Simon mají pozemek 4km od přímořské vesnice s krásným výhledem do přírody. Už druhým rokem makají na stavbě jejich nízkoenergetického domu. Zatím ještě musejí spát v obytném autobuse a mýt se v provizorní koupelně v boudě, ale vaření a posezení už probíhá v domě. Jejich finální zdroj energie ještě nebyl nainstalován, takže zatím používají malý naftový generátor. Původně jsme si mysleli, jak tam dobijeme celou naši aparaturu včetně autobaterie, vypereme všechno prádlo a možná se i vyvalíme u filmu na pohovce. Realita byla trochu jiná a líbila se nám.

Každý den jsme pracovali kolem pěti hodin. Martin nejdřív se Simonem přibíjel dřevěný palubkový podhled v obývacích prostorách Poté bylo třeba zhotovit přístřešek pro solární baterie s příslušenstvím. Výsledkem jejich společné práce byla konstrukce střechy 4x5m (nosníky, zavětrování, prohýbaný plech). Já jsem s kolečkem vozila nasekané dříví pod střechu a skládala to do řady a Maria pracovala na své zahrádce. K obědu nám udělala sandwich, večer teplé jídlo, složené převážně z domácích surovin a její vlasní zeleniny. Pak jsme si nad sklenkou vínečka povídali a byli rádi, že nám to zase jednou pěkně vyšlo. Dobili jsme to nejnutnější včetně autobaterie, jednou si vyprali a ještě na cestu vyfasovali domácí med,celer,česnek a jablečné pyré.

Závada na voze zůstala prozatím záhadou, neboť po vložení nabité baterie, motor nenaskočil. Na radu Simona jsme ještě našli a vyčistili vzduchový filtr, který vypadal jak nikdy neměněný pytel od vysavače, ale stále nic. Po několika hodinách to Martin zkusil znova a najednou to chytlo. Naivně jsme doufali, že z toho nic nebude, ale to jsme se těžce mýlili.

Jsme zpět na cestách a na programu je cyklovýlet po Forgotten World Highway (zapomenutá silnice), na které leží spousta vesnic se zašlou slávou. Za bláznivého počasí, obklopeni kopcovitou krajinou, ovcema, krávama a další chovnou zvěří jsme našlapali pěkných 90km. Terén nebyl náročný, ale když jsme večer myli zablácená kola a pak i sebe v potoce, patřičnou únavu jsme cítili.