S deštěm po West Coast

V neděli na Valentýna jsme ještě z posledních sil vytáhli kola z auta a dali si pohodových 20 km po břehu jezera Wakatipu. Prašná cyklostezka končila v malebném  Walter Peak Station, kam každé 2 hodiny přiveze parník stovky asijských turistů z protilehlého Queenstownu na jídlo či suvenýry. Ve stínu palmy jsme si vychutnali pivo točené do skla s nožičkou a relaxovali po tom našem turistickém maratonu.

Večer jsme zakempili u Lake Mavora a chilli u večeře, pivka a knihy.
Další den jsme si ještě naivně mysleli, že zmákneme 3-5ti denní Dart Rees track se strhující zastávkou u ledovce. Tak jsme valili 230km do Queenstownu, aby jsme ve Visitor Centre zjistili, že se má zkazit počasí, což v místních horských podmínkách znamená týdenní průtrž mračen. Napůl zklamáni/napůl rádi, že nemusíme zase šlapat, frčíme dál. Wanaka, jedno z nejvíce rozvíjejících se měst Zélandu, nás uhranula svou okolní krajinou víc než Queenstown. Speciálně údolí Matukituki spadající do Aspiring NP byla pastva pro oči. Bohužel jsme kvůli počasí museli vynechat další lákavý výšlap na Liverpool hut trvající dva dny. Obloha vypadala šedivě a my vyrazili alespoň na 5ti hod. výlet k Rob Roy glacier (ledovec). Do nejvyššího bodu značené stezky jsme dorazili již za mrholení, jedno rameno namodralého ledovce čnělo na skále proti nám a druhé se plazilo v údolí leč skryté oku bežného turisty. Ale protože my jsme dobrodruzi a na ledovec jsme si ještě v životě nesáhli, se po vyšláplé pěšince výdáváme blíže. Atmosféra je mystická. Přibývá deště, obloha je tmavá, okolní hory v mlze a my se škrábeme po příkrém kluzkém svahu. Po půl hodině jsme na místě a ano, je celý z ledu :-). Sestoupíme až k čelu a hrdě si před jeho tlamou uděláme selfie.

Zpět na parkoviště to bereme rychlým čvachtavým krokem, tu noc ještě kempíme načerno u řeky a další den směr West Coast.
Obloha jak z katastrofického filmu, na západní pobřeží vede z jihu jen jedna cesta a to horskou soutěskou. Zde musím pochválit hlavního řidiče našeho zájezdu, jak v klidu zvládl projet všechny serpentíny za takového nečasu, kdy ani stěrače nestíhali. Po šeti hodinách náročné jízdy zastavujeme na noc na odpočívadle. Na vaření v naší venkovní kuchyni nám naštěstí jen mrholí, ale při servírovaní už nám to zmáchá záda. Ráno máme společnost, komáři se přišli na noc ohřát a to tak v hojném počtu, že strop není skoro vidět. Náladu nám zvedá návštěva jednoho ze dvou největších klenotů daného regionu - Fox glacier. Skáčeme do pohorek i pláštěnek a jak jinak než za deště míříme za tím ledovým obrem. Stezka pro turisty je zavřená z důvodu deštěm smetené cesty, ale jak už víte, to nás neodradí. Po svižné půlhodince už si ten 12 km dlouhý (25 km2) pozůstatek doby ledové fotíme.

Nadobro opouštíme velehory, zamáčkneme slzu v oku nad krásamy, které nám propluly mezi prsty a valíme dále na sever.  
Jiskřičkou naděje na spravení chuti a lepšího počasí je Arthur's Pass NP ležící 100 km ve vnitrozemí. Za deště a za stmívaní jsme tam. Ráno moudřejší večera, utěšujeme se. Free camp, kde je přístřešek s krbem, nám seslalo samo nebe. Páreček Italů už to tam žhaví, dáme večeři a pokecáme. Počasí se ale neumoudřilo, ne-li naopak. Loučíme se s další nedobytou horou - Avalanche peak a vracíme se zpět na West coast, kde se to trošku protrhalo a my poprvé vidíme na Tasmanovo moře. Odpoledne už nás vítá Paparoa NP, vesnička Punakaiki je na to zběsilé počasí připravena a turistům nabízí hned tři krátké vycházkové trasy.  Vápencové útvary na pobřeží - Pancake Rocks, které mně hned evokovaly výborné babiččiny palačinky, Truman track - přes les na písečnou pláž a Pororari river track - hodinka deštným pralesem podél řeky lemované vápencovými útesy.

Na noc si dopřáváme kemp s teplou sprchou, wi-fi a točeným pivkem. Přes1000 km ve čtyřech dnech za námy a poslední region severního ostrova před námy.