New Year's tramping

29.12. jsme přespali u jezera hned vedle města Cromwell ve freecampu. Další den jsme vyrazili směr Queenstown. Jedná se o turistické město, které nemá nějakou extra historii, zato se tu můžete povozit v rychlé lodi, skočit si bungee, nebo sjet kopec v kárce... bez peněz do Qstwn nelez. Prošli jsme minicentrum a ve Visitors Centre jsme si našli kemp a dvoudení hike, který jsme mohli podniknout na silvestra. Queenstown leží v horském údolí s nádherným výhledem na přilehlé jezero Waitaki. Kemp za deset dolarů/hlavu byl kousek za městem v horách (samozřejmě s vlastním jezerem). Na silvestra jsme se vypravili na McIntire (Judah) track. S přejezdem a balením jsme se vybatolili až kolem poledne směr kopec. Celý výstup se konal v rámci jednoho údolí, takže jsme mohli pozorovat horizont pohoří, na kterém se skýtá náš cíl.

Cestu nám spestřila rodinka horských koz. Druhá polovina kopce pro nás s bagáží(včetně pěti piv a kapky jegra) byla výzvou. Po čtyř-a-půl hodinovém výstupu jsme se vyhrabali do výšky 1400mnm, kde na nás čekala roztomilá chatička s Kanaďanem- hipíkem jménem Matthew, který nevlastní mobilní přístroj. Dali jsme řeč a večeři na supr verandě s výhledem do údolí. Později se k našemu překvapení objveila skupinka tří dobrodruhů z Qnstwn (UK - Ed,NE - Loes,GE - Carlo).

Postelí bylo málo a Matthew navíc vypadal, že by radši měl celou horu pro sebe a tak se radši vydal do chaty umístěné níže po cestě. K večeru jsme se rychle seznámili s ostatními a po západu slunce jsme venku rozdělali oheň. Láhev rumu dovalená našimi zachránci vzala rychle za své a Nový rok jsme slavili v dobré náladě se supr lidma!

 Ráno jsme se lehce zmrzlí a přiopilí vypravili na Black Peak ležící v téměř dvoutisícové výšce nad chatou. Bezvětrné počasí nám přálo a výstup byl dalším památníkem našeho cestování.

 Sestup přes chatu s naší bagáží a po druhém hřebeni už nebyl taková básnička. Šli jsme pouze ve dvou protože kopec byl strmý jako blázen bez pořádné cesty. Spálení, zaporášení, znavení a smradlaví jsme se po třech hodinách objevili na parkovišti, kde na nás čekal náš Shelly. Po osvěžující koupeli ve Waitaki jsme se vypravili zpět směr Roxbourgh, kde jsme již měli sjednaný začátek třešňové sezóny na sadu u Richarda Tamblyna

.

Back on the road

Na druhý svátek vánoční jsme se vypravili zpět do Dunedinu a to na přilehlý poloostrov, klikaté zatáčky podél zálivu nás dovedly na různé treky. Bohužel nedošlo na prohlídku zámecké zahrady jediného zámku na celém Zélandu jelikož se zde vybíralo vstupné. Zato jsme se dostali do Sandfly Bay což je nádherná zátoka plná písečných dun. Zde jsem zjistil, že můj supr foťák, který jsem zakoupil před odjezdem z Christchurch má z neznámých důvodů zašpiněný senzor/chip což znamená že inkriminované vlákno se propíše na většinu dalších fotek! Tučňáci byli opět na lovu a slibovaní albatrosi se proháněli v nedozírných výšinách na oplocené straně útesu. Prostě vejlet za všechny prachy. S Monikou za volantem jsme si to klikatili po silničce zpět. Touha najít spaní někde u pláže na naší cestě na jih se proměnila v dvouhodinovou estrádu lesy a loukami v děsném vedru. Nenalezený oceán jsme objevili druhý den, kde proběhla odpolední pauza. Od města Milton jsme to již šněrovali do vnitrozemí směr Alexandra. Po noci strávené na odlehlé pláži u řeky jsme se dorazili do města Roxbourgh. Zde začíná území plné ovocných sadů a táhne se přes Alexadru až do oblasti Cromwell. Zkusili jsme se proto optat na práci a v poledne jsme již byli zapsaní jako fruitpickers u jednoho farmáře za městem se začátkem po Novém roce. 


S dobrou náladou jsme dorazili do Alex, vyzvedli kola(pan majitel dostal vzorek Mončiných rohlíčků) a dali dobíjecí session v místní knihovně kde se wifi váží zlatem (dva dolce za sto mega). Na odpolední otázku: "Kde se dnes bude spát?" jsme našli odpověď na mapě, která ukazovala jezero Poolburn kde se natáčel Pán Prstenů. Vzdálenost byla nejasná a můj slepý odhad ohledně našeho dojezdu s poloprázdnou nádrží slibovali pěkný zážitek (ano mohli jsme natankovat ve měste, ale kdo by se s tím zatěžoval při výjezdu kamsi do skalistých hor...). Hned za městen jsme najeli na štěrkovku a prášili jsme si to do zlatokopecké prérie. Asi po 45min jsem začal nervózně sledovat ukazatel nádrže stále slibující tak 80km dojezd. Zbytek cesty se zdál nekonečný za každým horizontem se objevoval další výhled na skalnaté útvary. 

Z udržované štěrkovky se stala neudržovaná což nás uklidnilo jelikož cedule slibovala poslední 12km úsek k jezeru a skákali jsme si to vesele dál. Už mi praskali nervy, kdy jsme konečně zahlédli jezero. Tahle jízda stála zato. Turisti už vypadli, pár chatek co se zde nacházeli, bylo víceméně prázdných a my registrovali dva karavany kde v dáli. Připadal jsem si jako v pohádce a nedokázal jsem se nabažit v ten klidný večer výhledu na rozlehlé jezero s členitým pobřežím, měsíční krajinou, ostrůvky, na horizontu nádherně vystínovaným pohořím a tichem. Druhý den jsme po procházce vyjeli směr Queenstown kde jsme hodlali oslavit Nový rok!

Merry Christmas

Sportovní výkon za námy a my frčíme do Dunedinu, 2. největšího města jižního ostrova. První zastávka vede hned do bazénu, jelikož naše týden nemytá a slušně namožená těla už jsou k nesnesení. Díky bohu tu mají sprchy v uzavíratelných kójích, takže nemusím nikoho děsit svým opičím zjevem. Ani jsi nepamatuji, kdy naposledy jsem si tak náruživě užívala plavání a relax ve vodě.
Zastávka číslo dvě se poté odehrává v místní knihovně, čtyři volné zásuvky už se na nás zdálky smějí. Do zavíračky máme času dost na to dobýt si celý náš arzenál a zkouknout nezbytné na netu. V blízkém okolí žádný free camp není, jedem na sever do kopců a večeři si nakonec kuchtíme nad zálivem a s ovcema v sousedství. Je 23.12., jako praví turisti okoukneme památky, muzeum a zajdem na pivko. A jako backpackeři vypereme 14 dní staré prádlo, doplníme vodu i palivo a na závěr berem útokem supermarket, stejně jako většina obyvatel předvánočního Dunedinu.

Valíme na jih, počítáme s kempováním na černo, ale nakonec pokoušíme štěstí v Brightonu, kde jsou 4 parkovací místa pro kemování. Náš van je ale již 5. v pořadí a další ještě přijíždějí, někteří jsou vyhrocení a my jdem spát. Naštěstí se neprobouzíme na Štědrý den s pokutou za stěračem :-). Ostatní auta rano mizí a náš knírač zabírá privilegované místo, pohoda den může začít.
Než se roztrhají mraky, koukáme v pelechu na Tři oříšky a pak se se snídaní a poprvé i s knihama se vyvalíme na trávě. Následuje vyrábění vánočního stromku s doplňující dekorací a balení dárků. Jo a do toho si vyhráváme české koledy, což nás alespoň částečně vrací domů. K obědu čočková polévka a siesta na pláži, ti odvážnější dokonce pokoušejí i místní vlny. No a je čas na přípravu večeře. Bereme to tradičně a děláme salát s rybou, akorát místo kapra Martin porcuje Pink Snapper.

Kouzlo města Oamaru a Otago Central Rail Trail

Oamaru bylo naše první větší město po tom, co jsme opustili CHCH, a hned si nás získalo. Úchvatná architektura nebyla poškozena žádným zemětřesením, takže jsme se mohli kochat zachovalými budovami z konce 19. století. Město proslulo těžbou vápence, který tvoří hlavní stavební materiál  a  také jako jeden z hlavních přístavů, co by brána pro zlatokopce. Dnes je asi největším trhákem večerní sledování tučňáků, kteří se po celodenním lovu vracejí na pevninu, do chráněné rezervace za městem. My jsme odmítli čekat až do večera a vše sledovat organizovaně z tribuny, rozhodli jsme se jet dále po pobřeží a užít si je na jiním vyhlášeném spotu za lepších podmínek, což se nakonec nevyplatilo.

Steampunk, místní interaktivní a kulturně-technická exhibice, si získala naši pozornost. 10 babek na osobu rozhodně stálo za to vidět nápadité kompozice složené ze starých strojů, různých součástek a materiálů. Number one byly akustické varhany, kdy každá klávesa vydávala různé zvuky. 

Navečer při hledání vhodného zákoutí pro kempování nám do cesty cvrnkly vyhlášené Moeraki Boulders -  veliké a kulaté balvany ležící na pobřeží.
Následujícího dne jsme se přesunuli blíže do vnitrozemí, ke startovnímu bodu vyhlášené cyklotrasy. Otago Central Rail Trail je 140 km dlouhá trasa, co kopíruje původní železnici. Informační brožura doporučuje si celou trasu rozložit do 5 dnů, ale jak je našim zvykem, troufáme si to ušlápnout jen ve dnech dvou.

V malém městečku Middlemarch upevňujeme na nosiče kempingovou výbavu a za škaredého počasí razíme kupředu.
Zatím po rovině, každých 5Km je plechová bouda s dobovými fotogfafiemi železnice. Po obědě začíná mrholit a prsty lehce umrzají, na svačinu se ale kupodivu rozsvítí a mě dochází, že jsem nesbalila opalovací krém, což je v místních podmínkách fatální chyba. Ve tři odpoledne dobýváme Ranfurly, malou zlatokopeckou vesnici a prvních 60 km zapíjíme jedním točeným.

Zbylých 15 km je kritických. Protivítr, žhnoucí slunce, stoupání a únava mě zkolily. Nechávám muže prohledat širší okolí pro vhodnou lokaci na spaní, neboť v rámci šetření odmítáme platit za kemp.

Druhý den pokračuje ve stejném duchu, šlapat musíme i když jedem z kopce a barva odhalené kůže se rychle zbarvuje do ruda. Na posledních 12 km se vítr otáčí a my vjíždíme do cílové rovinky v Alexandře jako králové, litujíce všechny duše v opačném směru. Maraton ale nekončí. Sympaťák cykloshopu nám bezplatně uschovává naše bicykly a my už se zdvyženým palcem stojíme u krajnice. Musíme dostopovat zpět k autu, což se nám po dalších 4 hod podaří. Díky třem farmářům a jedné zběsilé jízdě připité řidičky nemusíme nechávat našeho knírače další noc opuštěného.

Mt Cook na dohled a na dvou kolech krajinou

15.12.2015

V úterý ráno jsme se po snídani sbalili a razili směr sever Aoraki/ Mount Cook National Park, kde leží nejvyšší hora Nového Zélandu Mt. Cook 3754 mnm. 

Po cestě jsme navštívili náš oblíbený Twizell, kde jsme vyzvedli Nicka. Počasí bylo dosti zamračené a nevlídné. Místní pohoří se vtipně pnou z plochých plání,

takže jsme nemuseli téměř vůbec stoupat, aby jsme se dostali na dohled masivní základny celého ledovcového pohoří.

V našem plánu bylo, pokud počasí dovolí, druhý den vylézt na jeden z vrcholů, kde leží populární Mueller Hutt ve výšce cca 1800mnm. Paní na info centru nás moc nepotěšila 

se zprávami, že potřebujeme mačky pro tento výstup, jelikož je to nahoře namrzlé. Navíc druhý den mělo opět sněžit. Neztráceje čas jsme jeli prozkoumávat méně náročnejěí trasy v okolních údolí.

Skoukli jsme ledovcové jezero pod Tasman Glacier, které se rok od roku zvětšuje o 450metrů. Ledovec za jezerem téměř nebyl vidět jak byl trapně zasypanej nánosy štěrku... Druhý výlet k Hooker Glacieru byl též spíš pouze tříhodinová procházka než  pozorování ledovců, navíc s mrazivým deštíkem. Po výletu jsme se utábořili v místním DOC kempu za $10 na hlavu, zatímco Nick odjel stopem do Wanaky.

Druhý den náš plánovaný cyklovýlet blíže k jednomu z ledovců zkazily mrazivé přeháňky. Záložní plán počínal úprkem z NP do nížin se započetím jedné části cyklotrasy ALPS TO OCEAN, která vede z Aoraki village 300km až k moři.

Po cestě jsme ještě popovezli jednu stopařku z Ameriky, se kterou jsme dali příjemnou řeč. Opět jsme projeli Twizellem směr jih do města Otemata, kde jsme udělali 40km okruh kolem jedné z nádrží na řece Waitaki a večer zakempili severně na značeném Free Campu u města Omaramy. Ve čtvrtek jsme udělali další kolečko, které větší části leželo na zmiňované Alps to Ocean trase. 70-ti km výlet nás protáhl kolem, nám již známého, Ohau jezera a pak do výšky 900mnm se super sjezdem až téměř k našemu kempu.

Navečer následovalo hledání místa na spaní nedaleko vesnice Duntroon, která leží dále po řece. Poprvé načerno a prošlo to. Namožené zadnice a stehna nás odradily od šlapání dále po trase. Radši jsme se jak kočovní cigání (v minulém století)

vyvalili u řeky a po čtyřech dnech bez sprchy jsme si dali pořádnou přírodní koupel  provázenou praním fuseklí. Po této očistě jsme jeli, již pouze autem, obdivovat krásy kamenných útvarů Elephant Rocks, zasazených do pastvin okupovaných všudypřítomhými ovcemi. Další zastávkou bylo kulturní Oamaru...

Tekapo and Ohau Lakes

Posouváme se dále na jih, dopoledne nás čeká jen kulturně-přírodní  zajížďka do vnitrozemí, kde se točily scény z Pána prstenů. V rozlehlém údolí se vznešeně tyčila Mt. Sunday (Edoras), 100m vysoká skála , obtékaná z obou stran širokou řekou.  Mělo to tam uplně magicou atmosféru, strašně ale foukalo, tak jsme samotný výšlap vzdali.

První z celé kaskády jezer nás svou nádherně tyrkysovou barvou  přivítalo Lake Tekapo. Přojíždíme zrovna v sezoně, kdy tu kvetou vlčí boby (lupins) a to pak ta souhra barev stojí za to.  Je pozdní odpoledne, takže po návštěvě infocentra míříme rovnou do nejlevnějšího campu v okolí. Za $5 na hlavu nám nabídli pouze suchý záchod  bez jakékoliv tekoucí vody na mytí a tříděný odpad. Ale ta noční obloha byla k nezaplacení, ve dvě ráno jsme se s úžasem kochali tou spoustou hvězd a jasnou mléčnou dráhou.  Ráno jsme se sbalili a odjeli do centra turistické vesničky, kde jsme smontovali naše sportovní parťáky a trochu se povozili v místním lesoparku. 

 Díky silnému větru jsme upustili od původního plánu a autem valili k dalšímu jezeru - Pukaki.  To se může vytahovat stejně krásnou barvou, ale navrch má ještě v pozadí výhled na Mt. Cook.

 Při focení  na vyhlídce jsme podruhé narazili na stejného stopaře, kterého jsme popovezli u Kaikoury.  Angličana Nicka jsme hodili do jeho hostelu v nedalekém městě Twizel, kam jsme stejně mířili. Za to nám nabídl, že si můžeme u něj dát sprchu, což jsme po týdnu sporé hygieny mile přivítali. Následovalo společné vaření večeře v kuchyni hostelu, kde jsme byli záhy, jakožto černí pasažéři, vyhoštěni z celého  areálu.  Ale jako už vykoupaní a vyvonění jsme byli nad věcí.

Vodu jsme nabrali z pítka u veřejných záchodků a vyrazili směr Lake Ohau, kde jsme v pěkném  free campu s úžasnou vyhlídkou zakotvili na dvě noci. Následující den jsme pojali pracovně a dodělali na autě vše potřebné. Já jsem natřela na bílo co se dalo, od lavičky až po zahrádku a Martin upravil podpalubí, aby se tam  věci lépe skládaly.  Jo a také jsme trochu vylepšili design našeho čumáku :-). Až na ty otravné mouchy to byl povedený den.

Tentokrát naostro

Nejdřív všechno ven, chytře přeskládat a pak i s kolama a surfem  navíc zase dovnitř. Máme vše, vešli jsme se :-) Poslední noc travíme s Čechama v našem bývalém sharehousu, kam jsme se sami drze pozvali. Snídani si extrémě užíváme a loučíme se s luxusem ála rychlovarná konev a touster.
Slunečné počasí jen podpořilo náš plán na dvoudenní výšlap. Trampy oblíbený Mt Sommers leží 2 hod. jízdy JZ od Chch a vyjímečně se jedná o okružní track s dvěma chatama na přespání. Jelikož my jsme plni energie dorazili do podhůří až později odpoledne, vyškrtla se možnost rozdělit si 15hod. trasu pěkně napůl. Dle rozložení chat jsme zvolili variantu: otestuj své kapacity, tedy první den 3km a druhý ten zbytek.

Pinnacles hut byla první horská chata, kde se nás sešlo více nocležníků, páreček z Belgie a pět horolezců z USA. Vošplouchli jsme se v bystřině a nad teplou večeří sledovali nádhernou vyhlídku. Druhý den to byl docela masakr, pro jistotu jsme nasadili rychlejší tempo a sladký doping. Příroda kolem ale byla naprosto úžasná. Počasí začalo žhnoucím slunkem, pak silným větrem a nakonec spadlo i pár kapek. K našemu překvapení jsme zpět na parkoviště dorazili už ve 4 odpoledne. Večer jsme se konečně,a to doslova na vlastní kůži, seznámili s postrahem Zélandu- sand flies. Tato mrňavá stvoření se vyrojila v hojném počtu a drze si nárokovala každý každý centimetr odhaleného těla. Nepodařilo se nám je vykouřit ani vonnou tyčinkou, ani výfukovými zplodinamy.