Oamaru bylo naše první větší město po tom, co jsme opustili CHCH, a hned si nás získalo. Úchvatná architektura nebyla poškozena žádným zemětřesením, takže jsme se mohli kochat zachovalými budovami z konce 19. století. Město proslulo těžbou vápence, který tvoří hlavní stavební materiál a také jako jeden z hlavních přístavů, co by brána pro zlatokopce. Dnes je asi největším trhákem večerní sledování tučňáků, kteří se po celodenním lovu vracejí na pevninu, do chráněné rezervace za městem. My jsme odmítli čekat až do večera a vše sledovat organizovaně z tribuny, rozhodli jsme se jet dále po pobřeží a užít si je na jiním vyhlášeném spotu za lepších podmínek, což se nakonec nevyplatilo.
Steampunk, místní interaktivní a kulturně-technická exhibice, si získala naši pozornost. 10 babek na osobu rozhodně stálo za to vidět nápadité kompozice složené ze starých strojů, různých součástek a materiálů. Number one byly akustické varhany, kdy každá klávesa vydávala různé zvuky.
Navečer při hledání vhodného zákoutí pro kempování nám do cesty cvrnkly vyhlášené Moeraki Boulders - veliké a kulaté balvany ležící na pobřeží.
Následujícího dne jsme se přesunuli blíže do vnitrozemí, ke startovnímu bodu vyhlášené cyklotrasy. Otago Central Rail Trail je 140 km dlouhá trasa, co kopíruje původní železnici. Informační brožura doporučuje si celou trasu rozložit do 5 dnů, ale jak je našim zvykem, troufáme si to ušlápnout jen ve dnech dvou.
V malém městečku Middlemarch upevňujeme na nosiče kempingovou výbavu a za škaredého počasí razíme kupředu.
Zatím po rovině, každých 5Km je plechová bouda s dobovými fotogfafiemi železnice. Po obědě začíná mrholit a prsty lehce umrzají, na svačinu se ale kupodivu rozsvítí a mě dochází, že jsem nesbalila opalovací krém, což je v místních podmínkách fatální chyba. Ve tři odpoledne dobýváme Ranfurly, malou zlatokopeckou vesnici a prvních 60 km zapíjíme jedním točeným.
Zbylých 15 km je kritických. Protivítr, žhnoucí slunce, stoupání a únava mě zkolily. Nechávám muže prohledat širší okolí pro vhodnou lokaci na spaní, neboť v rámci šetření odmítáme platit za kemp.
Druhý den pokračuje ve stejném duchu, šlapat musíme i když jedem z kopce a barva odhalené kůže se rychle zbarvuje do ruda. Na posledních 12 km se vítr otáčí a my vjíždíme do cílové rovinky v Alexandře jako králové, litujíce všechny duše v opačném směru. Maraton ale nekončí. Sympaťák cykloshopu nám bezplatně uschovává naše bicykly a my už se zdvyženým palcem stojíme u krajnice. Musíme dostopovat zpět k autu, což se nám po dalších 4 hod podaří. Díky třem farmářům a jedné zběsilé jízdě připité řidičky nemusíme nechávat našeho knírače další noc opuštěného.
Následujícího dne jsme se přesunuli blíže do vnitrozemí, ke startovnímu bodu vyhlášené cyklotrasy. Otago Central Rail Trail je 140 km dlouhá trasa, co kopíruje původní železnici. Informační brožura doporučuje si celou trasu rozložit do 5 dnů, ale jak je našim zvykem, troufáme si to ušlápnout jen ve dnech dvou.
Zatím po rovině, každých 5Km je plechová bouda s dobovými fotogfafiemi železnice. Po obědě začíná mrholit a prsty lehce umrzají, na svačinu se ale kupodivu rozsvítí a mě dochází, že jsem nesbalila opalovací krém, což je v místních podmínkách fatální chyba. Ve tři odpoledne dobýváme Ranfurly, malou zlatokopeckou vesnici a prvních 60 km zapíjíme jedním točeným.
Mončo a Máťo, držíme vám palce a těšíme se až se vrátíte domů.
OdpovědětVymazat