Moving to New Zealand

19.8. Psáno v novém bydlení v Christchurch.
Přistání v Perthu bylo jak probuzení ze sna. Kontrola byla tentokráte obvzáště vypečená. Očucháni psem zda-li nevezeme kilo kokainu jsme pokračovali ke kontrole pasů, za kterou jsme byli jako přespolní automaticky posláni na imigrační kontrolu, kde se nás pětkrát ptali zda-li opravdu za pět dní opouštíme tento kontinent a nehodláme tu přežívat na černo. Pán netušil, jak bych nejradši celou Austrálii vynechal jen abych už byl na Zélandu. Ušli jsme pět metrů a už si nás další pán bral stranou jako vytipované pašeráky kořínků a jiných zakázaných importovaných plodin. Naštěstí se nad námi paní ohledávačka slitovala a rovnou nás pustila. K šedé náladě se přidalo i šedé počasí a my si to valili busem za Michalem do školy, který nám měl dát klíče od jeho bytu, kde jsme měli věci. Následoval přesun tágem s hromadou báglů k Jirkovi a Elišce, kteří nás královsky hostili po celý den. V noci nás na letiště opět vezl Honzík. Nízkonákladové aerolinky zavedly nový trend a to že příruční zavazadlo smí vážit dohromady pouze 7kg, což v praxi znamená noťas, foťák a poloprázdný batoh. Trochu jsme se toho zalekli a paní u check-innu nám velice ráda prodala za extra $50 pětikilové navýšení limitu. Stejně jsem se ale musel navléct do tří triček, kraťasů a kalhot. Také jsem se musel rozloučit s mými VANSy, které ač děravé se stále sloužily a zdolaly se mnou několik hor a navštívily několik kontinentů :-( RIP. U gejtu nás samozřejmě nikdo nevážil takže ve finále jsme ty krámy vyhazovat nemuseli...

V Sydney jsme bydleli u nového couchurfingového buddyho Lukea, který je původem z Vietnamu. Jeho životní filosofie se zaobírá minimalizováním plýtvaní, které je v západních zemích význačné. Luke je povoláním umělec/fotograf a nejradši fotí na prastarý model do kterého se kouká shora. Odpoledne nás ochotně provedl po jeho čtvrti Newtown, která je kousek od centra a sousedí s univerzitním campusem. Zašli jsme také do čínské čtvrti na nejlepší "dumplings" knedlíky ve městě. Jde o jakési nekynuté plněné knedlíky masovou směsí, které se následně máčí v sojové omáčce a octu. Za mě teda TOP.

V sobotu jsme se vydali do centra, kde jsme prošli parky, navštívili Art Museum a shlédli nejznámějsí operu světa to vše za pěkného počasí. O zábavu při svačince se nám postarali papoušci Cockatoos.

Večer jsme s Lukem šli docela kus směrem z města na Pork Roll, ale bohužel měli zavříno tak jsme nakonec skončili ve Vietnamské, kde jsme si objednali Pho Noodle Soup, což je nejznámější Vietnamská hovězí polévka s nudlemi. Nejedná se o nějakej hrníček nudličkovýho vývaru, ale o mísu plnou výborného vývaru, masa a nudlí. Je toho tolik, že většinou se pouze sní nudle s masem a zeleninou a zbytek vývaru se nechá. V noci dorazil k Lukovi na gauč Australsko/Rakouský páreček na jednu noc a vytáhli nás na pár piv do hospody což jsme uvítali.

V neděli stojí městská doprava na celý pouhé tři dolary a my toho vyžili a jeli na vyhlášenou Bondi beach, kde jsme si udělali pěkný 8km výlet po útesech. Dokonce jsme tam našli i zatoulanou českou ambasádu, kam jsme museli opět v úterý jet. Po příjezdu domů jsme byli přivítání další cestovatelkou jménem Ivone. Je to němka původem z Vietnamu, co měří asi 150cm. Je docela vtipná a živí se výukou angličtiny na prvním stupni.

V pondělí ráno jsme se seznámili s polskou rodinkou, která cestuje po Austrálii již pátým týdnem. Dcerka Marta byla docela zcestovalá a pomáhala rodičům při překonávání jazykové bariéry. Po snídani jsme šli na Harbour Bridge, který je též ikonou města a je z něj vidět na Operu a celé centrum. Odpoledne jsme sedli na ferrynu (přívoz) a zajeli do příměstí Manly navštívit Moničinu kamarádku Kláru, která je v AU stejně dlouho jako my. Po procházce a pivíčku na promenádě jsme zamířili zpět domů, kde jsme se setkali s Katelin, osmnáctiletou Američankou, která měla velké znalosti ve všech možných směrech a moc dobře se s ní rozprávělo. V tu chvíli nás v třípokojovém bytě spalo 7 couchsurferu a Luke. V noci byl na programu dumpster diving, což je aktivita, kdy se získává jídlo a jiné suroviny z kontejnerů ležících za obchody, které byly vyhozené ten den. Luke takhle dokáže sehnat ovoce a zeleninu na celý týden. Obešli jsme takhle čtyři obchody a u každého jsme něco našli. Nakonec jsme táhli domů dvě tašky zeleniny a ovoce a tašku pečiva. Za mě teda dobrá zkušenost, jde jen o to překonat předsudky.

V úterý jsme zajeli na Bondi beach zažádat o pas, žádné fronty se nekonali, dokonce paní za přepážkou byla na české poměry velmi milá. Sbalení, rozloučení jsme nasedli do taxíku směr letiště, kde jsme podstoupili další security check tentokráte mě jako teroristu nacpali do 3D scanneru jestli někde na těle (nebo uvnitř) nevezu zbraň. Následně nás i naše věci týpek pojezdil kartáčkem citlivým na výbušniny. No srandy kopec na letišti. Po třech hodinách letu jsme o půlnoci přistáli v Christchurch, kde nás již čekal náš nový spolubydla Jirka a odvezl nás domů! Bydlí zde s přítelkou Míšou a mojí ČVUT spolužačkou Kaťou, která je teď v Praze a přenechala nám svůj pokojíček. Druhý den jsme si šli prohlédnout zdemolované centrum a tak nějak se cítili opět cítili jako doma a ne jak na cestách. Teď nás čeká klasické kolečko: mobil, banka, pracovní číslo IRD, práce a auto.

Last days in Perth

Týdny dřiny konečně za mnou, začátkem týdne jsem teda ještě maloval u jedné zákaznice, ale to už jsem mlel z posledního. Monča jela standard úklidy až do posledních dní a dokonce dostala i pár směn v Matildě. Minulou neděli jsme také uspořádali rozlučkovou party, která opět proběhla na jedničku. Pořádně jsme se na ní připravili. Monča napekla Anzac sušenky, masové pyrožky a udělala pomazánky a já jsem uplácal a upekl masové koule. Nakonce dorazili pouze Češi takže nás nezdržovaly žádné jazykové bariéry od pití. Nato doplatilo pár zúčastněných solidní opicí. Já jsem druhý den nebyl schopný dorazit na plánované natírání a musel jsem ho o den posunout.

Rozloučení s Perthem bylo krátké a bez slz. Jeli jsme okouknout architektonický skvost, kampus univerzity Edit Cowan na severu města. Další den jsme vstávali před úsvitem a jeli do South Perthu, kde je báječný výhled na centrum. Vstávání se vyplatilo a obzor se brzy začal zalévat nádhernými barvami od vycházejícího slunce. Na rozloučení s oceánem nějak v týdnu nebyl čas. Já jsem také chtěl navštívit místní vyhlášené kasíno. Jediný, kdo z našich kamarádů v pátek večer nepracoval byla korejka Jin, která přizvala další své kamarádky. Nakonec jsme šli na večeři do korejské restaurace, kde jsme si dali dohromady "pálivá" kuřecí křídla. Byl to fakt masakr, měl sem co dělat abych to do sebe nasoukal (to bylo vlastně jediné místo kde jsem za celý pobyt uronil slzu). Do kasína nás svezla jedna kamarádka. Dali jsme si jako velký páni hezky pintu pivka za deset a já rozměnil padesát těžce vydělaných dolarů a šli jsme na ruletu. S Mončou jsme se střídali v sázkách a po dramatických ztrátách jsme odcházeli v plusu sedmdesátipěti dolarů, což se ve finále rovnalo celkové útratě našeho večera.

Balení je děsná činnost kór když člověk dělí věci do balíku směr Čechy, batohu směr Indonésie a zbytek do krosny, která tu na nás pár týdnů počká.

/uploadováno ne letišti fotky budou později./

Studijní kapitola uzavřena

Omlouváme se všem věrným čtenářům za naši dlouhou odmlku, popravdě nebyl moc čas a ani se nic extra nedělo. Začátkem týdne jsme měli závěrečné zkoušky v rámci našeho posledního kurzu FCE a CAE. Zdálo se nám to docela těžké, ale snad na těch minimálních 60% dosáhneme. Na výsledky si ale musíme počkat 2 měsíce.. Jsme rádi, že už tu každodenní rutinu máme za sebou, bylo to docela vyčerpávající, ale stálo to za to. S tím se pojí rozmanité oslavy od řádného točeného pivka v hospodě, přes kolu s rumem v parku, brazilskou párty v klubu až po exkurzi místním pivovarem včetně free tastingu.

Teď máme měsíc prázdnin a můžeme makat full time. Martin sehnal práci na stavbě, demolice celého patra v kancelářské budově, je to na dva týdny v kuse včetně víkendů, dřina, ale alespoň za dobré peníze. (je to v prvním patře takže někdy se občas nachodím, hrubým odhadem jsem za den vyšlapal na nejvyšší budovu světa a s kusem sádroše zase slezl dolů -pozn. nevolníka). Mě dali v Matyldě košem, jak je tu zima, tak nemají žádné akce, takže jsem odkázaná jen na uklízení. 

Náš odjezd se kvapem blíží, 5.července nám končí víza a letíme na měsíc do Indonésie, za teplem a exotikou. 13. srpna se sem vrátíme pro zbytek věcí a frčíme na 4 dny do Sydney, vyfotit se s operou a zažádat Martinovi o nový pas. No a na ten náš vysněný Nový Zéland, konkrétně do Christchurchu přicestujeme 18. srpna. Teď řešíme spoustu věcí jako víza, očkování, cestovní pojištění, ubytování, vrácení daní, rozprodávání našich krámů a v neposlední řadě suvenýry pro naši rodinu a kamarády :-)

Taky se nám tu pěkně ochladilo, přeci jenom 1. června začala kalendářně zima, ale vypadá to spíš jako podzim, všude samé listí. Už jsme tu zažili v noci i 3°C, to pak byla ta ranní jízda do školy docela mrazivá. Přes poledne se to ještě vyšplhá na 20°C, ale večery jsou studený. Párkrát už jsme poseděli u venkovního krbu, ale na častější pálení musíme pořešit dřevo.

Trip to Margaret River

Dva týdny zpátky si Austrálie připomínala první velké vojenské tažení v rámci I.SV - Anzac Day a s tím je spojen státní svátek. Ten připadl zrovna na sobotu, což znamená, že volný den se tady příjemně přesouvá na pondělí. My jsme prodloužený víkend s vidinou pěkného počasí využili pro výlet do oblíbené destinace 270km jižně od Perthu - Margaret River.

Vyrazili jsme v pětičlenné sestavě, 4 češi a Korejka, takže jsme mohli pěkně procvičovat angličtinu a porovnávat národní zvyklosti. První zastávka proběhla v Busseltonu, jehož molo je prý nejdelší dřevěná konstrukce na jižní polokouli (1841m). Pro lenochy tam jezdí dokonce vláček, my jsme se v rámci šetření času a peněz, jelikož to bylo placené i pro pěšáky, nezúčastnili. 

Do Conto´s campside jsme dozazili ve 3h odpoledne a pak už to nepokračovalo tak hladce jako na našem předchozím výletě. Nejdřív jsme při couvání přehlídli nízký kůl a promáčkli nárazník a pak jsme nemohli najít cestu k moři a dlouho jsme se prodírali roštím přes duny. Nicméně to stálo za to, krásné výhledy, západ slunce, pohoda...

Večer jsme poprvé grilovali steaky z klokana, chutná to jako hovězí, ale musí se víc žvýkat. Hawon připravila tradiční korejské jídlo Bulgogi, naložené hovězí maso v sojovce, sezamovém oleji s cibulí, jablkama a hruškama a bylo moc dobrý. Po západu slunce byla docela kosa, ale naštěstí jsme si mohli udělat oheň a přežít v poklidu večer.

Druhý den po snídani jsme si to namířili na vyhlášený surfařský spot, kde ještě před pár dny probíhaly závody na čtyřmetrových vlnách. My jsme zažili už menší vlny, ale zavíraly se dokonale, první pořádný který jsem kdy viděla. Martin si možnost zajezdit na profi vlnách v ledový vodě nenechal ujít, ale na stupně vítězů musí ještě trochu potrénovat. 

Sváteční oběd proběhl v parku vedle Margaret River, pro změnu jsme grilovali párky s bramborama a s plnýma pupkama jsme se pak vydali na procházku proti proudu řeky.

Z únavné a dlouhé zpáteční jízdy do Perthu nás nečekaně vytrhl policista měřící rychlost, zrovna když jsme předpisově nejeli a aby toho nebylo málo, tak tady se o státních svátkách davají double pokuty. Dozvuky výletu jsou tedy v podobě obesílání vrakovišť kvůli nárazníku a checkování schránky kvůli tučné pokutě.

Easter in Perth

Velikonoce v Austrálii nemají takový význam jako pro nás evropany, ale stejně jsme si tu mohli vychutnat příjemné čtyři dny volna. Čtvrteční večer po škole jsme strávili na školní party, která probíhala stejně jako minule v baru Mustang.

 Tentokrát jsme se zkušeně v půlce večera přesunuli do The Game baru, který nabízí levnější pivo a více zábavy. Paradoxně, protože byl svátek bar zavíral již o půlnoci takže jsme se opět přesunuli do Biliard klubu, jednoho z mála volných barů kde jsme se dorazili.
V pátek jsme vystřízlivěli a na sobotní večer jsme se s českým kamarádem Michalem ze školy vydali na elektro do Metro City klubu. Bylo to TOP. Domů jsme se dostali kolem čtvrté a já v osm vstával do nové práce.

Štěstíčko mi přálo a dostal jsem se do Delaware North Company. Jde o cateringovou společnost, která zajišťuje provoz sportovního stadionu v Subiacu (kousek od nás). Hned mi nabídli dvě směny, jelikož se tam každý víkend teď hraje rugby. V deliriu jsem se vydal na kole směr stadion kde jsem obdržel firemní tričko a jelikož moje černý plátěnky nejsou akceptovatelný tak jsem musel podlepit moje jako kožený botky ještě z Anglie, který jsem si tu již prošoupal. Z food runnera (jak jsem se mylně domníval) se stala stock runner. Tedy místo nošení jídla zákazníkům jsem doplňoval drinky do lednic u barů, který se vyprazdňovaly neuvěřitelně rychle při přestávkách. Byla to dřina, ale zase žádnej stres. Nakonec jsem tam strávil 12 hodin bez pauzy. Jediný co mě hřálo na srdci a v žaludky byla vidina prachů  za tu směnu jelikož neděle jsou double pay (dvojitá mzda). Totálně vyždímanej sem dojel dom.

V pondělí jsme pro změnu pořádali BBQ party u nás. pomlázka ani vajíčka se tento rok nekonali. Počasí se zhoršilo, ochladilo se a trochu sprchlo. Nás to ale nezastavilo. Pár přátel dorazilo a já jsem ugriloval špízy pro všechny, které Monča den předem připravila. Padla trocha piv a vínko. Úspěšně jsme otestovali hru, kterou jsme dostali k Vánocům v balíku z Čech od mojí rodinky (ano balík dorazil asi po čtyřech měsících, příště prosím leteckou poštou jinak už by nás tu balík nemusel zastihnout :-) ).

SW Camptrip_05 - Windy Harbour, Tree Top Walk, Diamond Tree

Den 9. - Walpole NP

Rybaření na Parry beach bylo jedno z nejplodnějších. Na pravé rybí návnady brali jak divý, ale jen malý kousky, takže jsme je po identifikaci a vyfocení pustili na svobodu. Ještě, že jsme nic velkýho nechytli, protože by stejně nikdo neměl sílu a znalost jak to krásný zvíře zabít a vykuchat. 

Balíme a jedem do Valley of the Giants, na stezku v korunách stromů - Tree Top Walk, vstupné $15 na osobu. Délka trasy je jen 600m a v nejvyššm bodě dosahuje výšky 40m. My si užíváme pobyt v pořádném lese, protože většina NP disponuje jen nízkým porostem a suchým křovím. Gigantama se tu rozumí Tingle trees - eukaliptusy, nejvyšší stromy ve WA, dosahují až 30m, v obvodu až 22m a některý jsou starý i 400 let.

 
Jejich výhodou je, že vydrží i lehké požáry o čemž jsme se přesvědčujeme na vlastní oči. Projíždíme lesem, kde ještě před deseti dny hořelo. Na netu píší o spálených 25 000 ha lesa, občas je vidět ještě doutnání. Měli jsme štěstí, že to nevzalo i  náš poslední camp - Windy Harbour. Zde si paradoxně rozděláváme první legální oheň  a za lehkého deštíku si užíváme večer.

Den 10. - zpět do reality

Zde je vidět záběr celé cesty (pouze * na východ od aktuální trasy)

Počasí se zkazilo, celou noc prší, takže v 6am už pakujeme. Do Perthu to je 370 km. V nejbližším městečku si dáváme kávu s dortíkem a jedem prozkoumat místní vinařství. Jako dárek za půjčené auto kupujeme Polákovi nejlepší Pinot Noir ze sadu Salitage ( $40) a sami se necháváme pozvat na free tasting dalších odrud.

Hladinu adrenalinu si nenecháme klidnou ani poslední den. V ceste nám stojí vyhlídkový eukaliptus Diamond Tree, na který se dá vyšplhat do výšky 52m po ocelových příčkách. Tyto pozorovatelny byly zřízeny v minulosti pro pozorování bush fires. Na to, že v AU jsou na všechno děsně opatrný, tady s jištěním celkem šetřili. Utáhnout boty a vzůru, v polovině mi to zpěvu vůbec nebylo, ale pak se to zlepšilo. Další poklona patří Mirkovy, který netrhal partu, zaťal pěsti a vyšplhal až nahoru. 

Poslední zastávku před Perthem děláme v Bunbury, kde mám typ na pozorování delfínů. Posilněni nevýrazným fish and chips dojedem na nejzazší výběžek u přístavu a už z auta vidíme spousty ploutviček. Bohužel po celou dobu pozorovní zůstává jen u ploutví, celí se nám neukáží ani ve skoku ani blízko mola. 

Za mě tedy musím říct, že mě tenhle výlet nabil pozitivní energií. Poznal jsem, že WA není jen život v kleci jednoho velkoměsta bez stromů a zvířat, kde se člověk pořád musí ohánět aby měl práci nebo aby se soustředil ve škole... Bylo to jen devět dní, ale viděli jsme tolik věcí na který vždy budu rád vzpomínat s úsměvem na tváři. Teď to jsou dva týdny od našeho výletu a už jediný na co myslím je kdy vypadneme z Perthu a jestli to rovnou bude na náš vysněný Zéland (-: -Martin