Napříč Britskou Kolumbií

Ze západu na východ je BC rozdělena podél hranice s USA na čtyři regiony. Ty dva západní jsou již za námi (Vancouver Island a Lower Mainland - Vancouver city). Přes zbývající Okanagan a Kootney míříme do provincie Alberta, kde leží Canadian Rocky Mountains.
Nejedeme střemhlav nejrychlejší cestou, ale volíme pozvolné poznávací tempo. Přes malý region Okanagan jedeme střídavě v řízení celý den. Podnebí a terén tu vyhovuje hlavně farmářům, kteří tady ve velkém vybudovali ovocné sady a vinice. SezOna třešní právě začíná, ale nám tentokrát na letní brigádu čas nezbývá.

Region Kootney dobýváme 27. června a odpolední návštěvou městečka Nelson zahajujeme jeho zevrubnější průzkum. Kootney jakožto předhůří Skalnatatých velikánů disponuje šlušným outdoor hřištěm (jezera, hory,..).
Počasí na následující dny je nejisté. Probouzíme se do deště a ještě ve spacákách plánujeme návštěvu knihovny a komerčních horkých pramenů. U snídaně ale déšť ustává a my se rozhodneme nejdřív mrknout jak vypadá začátek trailu v Kokanee Glacier Provincial Park. Nahoře zrovna vychází jedna rodinka s dětma, jejichž cílem je horská chata. To nám dodádvá kuráž a už se balíme na dva dny. Plány se nám mění z hodiny na hodinu. Aby to nebylo divoké jen na trase, tak na tamním parkovišti straší v noci dikobrazi a ožírají vše gumové na vozidlech. Dle sousedního vozu obtáčíme spodek auta pletivem a upevňujeme klackama. Jen co se vyškrábeme k horskému plesu objevuje se sníh a přichází déšť. Zpět se nám už nechce. Komu toto počasí rozhodně nevadí, jsou svišti. Leží vyvalení na špičkách balvanů, koukají do údolí a občas si i pískou. V kluzkém sněžném svahu nad jezerem předbíháme rodinku. Jsme celí promočení. Nemáme pláštěnky, sněžnice ani návleky, ale když to zvládnou oni my fňukat nemůžeme. Vstupujeme do bílého údolí, značení žádné. S každým druhým krokem se boříme hluboko a občas se propadneme až do potoka. Po čtyřech kilometrech Martin hlásí konec trápení, chata na obzoru. A ne jen tak ledajaká. Jsme jako v Jiříkově vidění. Vstupní chodba vyhřátá, kancelář rangera prázdná (je na obchlzce) a pak to přijde. Veliká kuchyň s veškerým vybavením včetně elektrospotřebičů, jídelna a obývák s gaučem. My co si na zádech táhneme vlastní plynovou bombu s rendlíkem jsme takový komfort opravdu nečekali. Později dochází rodinka i správce objektu. Při rychlém mítinku platíme 25 na hlavu a dozvídáme se, že v potoce pod jezerem je turbína a elektřiny je teď nadbytek a že horká sprcha není problém. Po partičce skreblu a piva co jsme si dotáhli ssebou spíme jako beránci. Druhý den si v suchém dopoledni ještě vyšlápneme nkousek dál na původní horskou chatu z roku 1896 Slocan Cabin, která slouží jako muzeum. Po polévce spěcháme zpět dolů. S prvními kroky se vrací i deštivé přeháňky. Cesta zpět je rychlejší protože teď už víme i kudy vede. Auto nedotčeno, můžeme jet zaslouženě do hotsprings.

K druhému většímu výšlapu jsme se nejprve převezli trajektem přes jezero a pak stokilometrovou zktratkou po offroad cestě do městečka Kimberley. Ve visitor centre jsme narazili na super týpka co nám toho spoustu poradil. Na jeho doporučení jsme také zakoupili sprej na medvědy, což je ultrasilný pepřák, který máš v případě útoku nastříkat zvířeti do očí. Všichni ho tu nosí, nikdo ale nikoho kdo by ho už použil. Počasí je stále nejisté takže následující den, což zrovna vychází na státní svátek Kanadad day bude výšlap k přírodním horkým pramenům. Ještě večer se autem přiblížíme 40km k začátku trailu v Purcevell conservacy provintial park a vítá nás déšť a komáři.
Ráno je jen pod mrakem a my optimisticky vyrážíme směr horké proudy. Střídají se pásy lesa a luk. V lese je to trochu opičí dráha protože po zimě leží v cestě spousty popadaných stromů a lesní služba to ještě nestihla na sezonu prořezat. Louky jsou pro nás ale horší. Vegetace je vysoká, mokrá a trčí do stezky. Za pár minut jsme nacucaní tak, že kaluže už nemá cenu přeskakovat a potoky bereme napřímo. V poledne přicházíme do oázy par a horkých pramenů. Vana už je napuštěná, jen trochu zregulovat teplotu kamenou hrází a pohoda může začít. Víno, sendvič, déšt a po hodině jsme zahřátí ažaž. Návrat berem pěkně z ostra, abychom moc nevychladli a neprochladli. Další velké dobrodružství na nás čeká v nedalekých Rockies.

Sunshine Coast

Ostrov opouštíme jinou cestou než jsme sem přijeli. Trasa vede přes dva rozvětvené poloostrovy severně nad Vancouverem. Místo jednoho trajektu musíme ale chytit hned tři. Tato výletní oblast obydlená milionáři se nazývá Sunshine coast.

V pozdním odpoledni jsme se vylodili v městečku Powell River, kde nabíráme potřebné informace, potraviny a vodu. Jediný zbývající  úkol dne je najít místo na spaní. Brouzdáme takhle po štěrkových cestách necestách a zkoušíme kam až vyjedeme. Jsme najednou na konci úzké polňačky. Pro překonání výškového rozdílu na vedlejší komunikaci je potřeba vyjet rozježděný svah od čtyřkolek. Nevzdáváme to a jedem vpřed. Podloží je ale sypké. Vůz se nebezpěčně naklání. Kola hrabou. Moc nechybělo a autíčko se i s Martinem málem otočilo na střechu. Se staženým ocasem couváme autodromem zpět a kotvíme v nejbližší díře v lese. Příště budeme ostražitější!

Následné dva dny trávíme na výškapu kolem horského jezera. Ochutnáváme alespoň velmi malou část ze slavného několikadenního Sunshine Coast Trail. Tato stezka je celkem dlouhá 180km a průměrný turista jí zmákne do dvanácti dnů. O trasu se stará místní dobrovolnický klub, díky čemuž je všech 14 chat zadarmo.

Předpověď počasí je nemilá. Mrholí a my balíme krosny. Do chaty tři hodiny stoupání lesem. Jen co se pořádně rozprší šplháme po poslední skále a už jsme na zápraží malebného přístřešku, který podle šumu hlásí bohatou společnost. Šest různých odvážlivců zdolává celou délku trailu. Zatímco venku padají trakaře, kamna na peletky pomalu začínají pracovat. V osumnáctistech metrech žádného pramenu není a proto je každý rád za nachytanou vodu ze střechy. Jediné co by mohlo narušit idylku je naše čerstvé jídlo oproti jejich sušeninám. Zahlédnout z chaty do údolí s jezerem se nám nepodaří ani ráno, kdy pro zajímavost déšť střídají kroupy. Pak teda trochu ustává a my sbíháme 9km dolu k autu. Bonusem je skupina elků (místní jeleni) shlížejících na nás z mýtiny.

Na druhý poloostrov už nám nezbývá tolik času. Z nabízejících se aktivit volíme Skoomchuck. Jedná se o přírodní úkaz v mořské zátoce, kdy při odlivu a přílivu vznikají nezvyklé vodní proudy.

Přesně po dvou týdnech se vracíme do Vancouveru. Čeká nás servisní den - vyzvednout poslední výplaty, nakoupit, osprchnout Ferdu (náš Ford Escape) a včas před dopravní špičkou metropoli opustit. Příští zastávka východní region Britské Kolumbie - Kootney.

...do kopce

Flower ridge (1220mnm)
Po noci strávené v kempovišti balíme a jako výšlap dne volíme Flower ridge na doporučení správce kempu. Sluníčko svítí a my se svižně škrábeme lesem do strmého kopce. Propocené tílko v pravidelných intervalech otáčím mokrýma zádama na břuch a suším kdykoliv je to možné. Po necelých třech hodinách už koukáme přes špičky stromů do údolí. Sněhové jazyky na cestě příjemně ochlazují vzduch. Cesta po hřebeni dál je stále pod sněhem a tak se raději otáčíme a šupitáme dolů k vodě. Osvěžující ledová koupel u ústí horské řeky do jezera je jako dar z nebes.
Odbočujeme autem ze silnice na šotolinu do rokle odkud přitéká ona ledová řeka. Celou cestu škrtím plyn jelikož jsme u poslední čtvrtiny nádrže a zítra nás čeká cesta zpět podél jezera zpět a pak ještě další hodinu do civilizace. Nekonečné stoupání je završeno šplhem v autě do prudkého kopce kdy si opět můžeme vychvalovat naše autíčko. Cesta končí u jezera s přehradou vklíněného mezi dvě horská tělesa. Zde proběhne již klasické odpolední válendo, všemi oblíbená příprava večeře a pozorování západu slunce za vršky hor.

Bedwell lakes (970mnm)
Ráno sešplháme autíčkem pár kilometrů zpět na začátek Bedwell lake trailu. O něco lépe udržovaná trasa nás uvítá příjemným sklonem stoupání a několika mosty (včetně zavěšeného) přes horské bystřiny plné síly po konci zimy. Na vrcholu opět nalézáme kouzelné jezírko Baby Bedwe ll zapuštěné jako diamant do skalnatého masivu. Jsou zde připravené podlážky pro jednotlivé stany propojené cestičkami mezi bouldery čímž celý campground dohromady působí jako perfektního místo na přenocování. Z ptačí perspektivy pomocí drona působí celé místo ještě více fantasticky. O něco níže se na druhé straně totiž nachází náš cíl Bedwell lake. Jezero je několikrát větší avšak opět je to jakýsi modrý ostrov v oblacích mezi horskými obry. Z vyhlídky o něco později si můžmeme na vlastní oči vychutnat ten pohled. Bohužel nemámme času nazbyt abychom zde přečkali noc a ještě ten den opouštíme Buttle lake a celý Strathcona NP.

Elk river trail
Po noci strávené kdesi pod kopcem u řeky přijíždíme do vesničky Gold river. Visitor centre má otevřeno jen víkendy, miniknihovna je též zavřená a signál tu není k zastižení. Sedáme do kavárny s muffinem a kafíčkem a u wifiny dumáme co dál. Poslední prosluněný den nakonec trávíme na cestě k Landslide lake. Jde o dvoudenní výšlap údolím podél řeky Elk river s následným stoupáním k tábořišti. Po cestě překonáváme několik potoků a dokonce míjíme dva malé vodopády.

Před týdnem tu byla spozorována puma a medvěd dnes máme "štěstí" a nevidíme ani veveřičku. Ráno se škrábeme z vlhkého stanu do mlhavého počasí. Po snídani nastává hodinový výstup do 1000mnm kde je schované Landslide lake, nad kterým se vypíná stále zasněžená hora.

Monika zde vmžiku nalézá kozí stezku kolem jezera, která by nás měla dovést k ledovcovému jezeru pod horou. O dalších čtyřicet minut později stojíme před ledy pokrytým jezírkem s blankitně modrou vodou.

Zbytek dne už pouze klesáme a ve tři odpoledne sedíme utrmácení v autě.
Další den nám na cestě zpět do civilizace k přívozu svítí slunce. Další zastávka Sunshine coast.

Volný rozjezd...

Po výstupu na mt. Arrowsmith vyhledáme ledovou sprchu v nedaleké horské bystřině a o kus dále dokonce i náš nocovací spot s dokonalým výhledem do údolí na vnitrozemní městečko Port Alberni. Silný vítr a temnota na konci údolí značí přicházejjící přívalák. Začíná boj s časem zda-li bude naše večeře na stole dřív než průtrž mračen na našich hlavách. Vše stihneme spolknout a zuby vyčistit než začne pršet a tak z pohodlí vozidla v lůžkové úpravě pozorujeme jak se okolí balí do oparu mlhy. Západ slunce dodá dodá celé situaci na dramatičnosti a naše okolí se postupně kompletně zbarví do žluta a já ani nedutám (Monika spokojeně spí).
Cílem  dalšího dne je Pacific Rim NP. Tento poloostrov plný pláží leží opět na západě ve střední části ostrova kam se jede po jedné silničce s výhledy na okolní hory s vrcholky stále ještě pod sněhem. Pauzu na oběd příjemně strávíme opalovačkou na kamenné pláži s výhledem na vodopád do horské rokle.

Tohle ideální místo na kempování ještě později využijeme k přespání. Příjezd na poloostrov začíná zběžnou prohlídkou přímořské vesničky Ucluelet kde jsme chtěli ověřit možnost projížďky kajakem v souostroví plném vodních krás, ale vysoká cena nás odradí. Bez signálu a wifi připojení objíždíme různé kempy u páží, které jsou plně zarezervované až do konce léta. Nakonec máme štěstí v surfkempu Wia point kde za dvacku můžeme složit obě naše hlavy i s vozidlem. Na západ slunce jdeme relaxovat na Long beach, nádhernou někiolikakilometrovou písečnou pláž kde si každý najde svůj plac mezi spoustou naplavených klád.

Počasí se na nás usmálo a na další dny rosnička hlásá teploty pod třicet stupňů. Máme v plánu další přesun večer a tak balíme auto, doplňujeme vodu a přemisťujeme se na vycházkový trail kolem majáku. Po skvělém obědě a točeném pivu v hospodě objíždíme zbylé pláže, kde se sluní pupkáči z Vancouveru s jejich paničkama a děti se seznamují se základy surfingu v klidném moři. Na severu poloostrova leží druhá vesnička - Tofino, o něco větší než Ucluelet avšak stejně plný galerií a nabídek na různé rekreace. Jako suvenýr kupujeme zdravotně nezávadné bio levandulové mýdlo a opouštíme místo klidu tolik oblíbené mezi Kanaďany.
Chce-li odsud řidič pokračovat dále na sever musí opět přejet do civilizace na východní pobřeží kde vede dálnice spojující sever s jihem. My stále plní neutuchajícího optimismu a nadšení zkoušíme cestu vnitrozemím. Po padesáti kilometrech zajížděk v lese se smutní vracíme zpět na silnici. Problémem ostrova je soukromé vlastnictví místních lesů těžařskými firmami, které aktivně kácí v oblasti a dělají vše aby se jim zvědavý turista nepletl do cesty, byť to znamená strhnout funkční most.
Máme aspoň štěstí a v jednom z Visitor center dostáváme užitečné informace o Strathcona NP kam míříme a navrch zmrzlinu z automatu. Po dlouhé dni parkujeme na konci 40km dlouhého jezera Buttle lake v malém kempovišti kde strávíme příjemný večer.

První zastávka - Vancouver Island

Počasí v posledních týdnech nebylo nejteplejší a podobné jsou i výhledy na začátek. Na pobřeží BC leží největší ostrov celé západní Ameriky, je zhruba poloviční rozlohy ČR. Většina turistů sem míří do hlavního města Victoria což nás dva nechává chladnými protože my jedem objevovat přírodní krásy ostrova.

Trajekt nás za dvě hodiny a sto dolarů převezl do deštivého přístavu Nanaimo, kde vyhledáme visitor centre v naivním domnění že naberem většinu potřebných map a informací. Bohužel je to začátek našeho poznání, že co si sám nevyhledáš na internetu nemáš. Vzhledem k chladnému počasí volíme nejprve okruh po jižní části ostrova, která je více osídlena a chlubí se pěknýma plážema. První noc kotvíme v zapadlém kempu u jezera. Sotva stačíme opláchnout nádobí po dovezeném buřtguláši už se k nám žene déšť. Nosnost postele i prostorové požadavky kufru v zátěžové zkoušce obstáli. Druhý den dopoledne přijíždíme k západnímu pobřeží ostrova, městečka Renfrew, kde bychom rádi okusili část divokého a populárního treku Juan de Fuca. Ani jsme se nestačili pořádně navyknout oceánského vzduchu a už si to proti nám mašíroval medvěd. Prvnotní šok a obavy vystřídal zájem o malého černého chlupáče.

Neštěstí pro něj byla důležitější pastva než my. Abychom ale našeho čtenáře poučili tak prvděpodobnost útoku medvěda je jednu ku dvěma milionům. Následný den trávíme na již zmíněném pobřežním treku kde se naopak dozvídáme, že podél trati se pohybuje zvědavá puma tak ať jsme ostražití. Útoky na člověka jsou opět vzácné a když, tak na hlavně mazlíčky nebo turisty samotáře. To stejně mé moc neuleví a tak se aspoň snažím aby konverzace nestála a Martin byl nablízku. Když se cesta začala měnit v lezeckou stěnu kořenobahnitého typu byl pravý čas se otočit. Klobou dolů všem kdo v těchto podmínkách trasu dokončí. Zbytek dne strávíme v autě pod mým řidičským vedením. Rychle míjíme všechny přímořská sídla včetně tohoh hlavního a navigátor už mě žene do hornatého vnitrozemí. Pokus o hledání správné cesty k jezeru kde bychom mohli přespat končí poznáním: Vyzkoušej všechny offline mapy hned ne až když jsi v koncích, a pohon na všechny čtyři je super věc.

Místo jezera jsme nakonec skončili u řeky a ještě pěkně s prvním večerním ohněm.
Počasí se pomalu lepší už neprší je jenom oblačno. Vyrážíme na náš první výšlap, který Martin objevil již dříve. Mt Arrowsmith dosahuje do výšky 1819mnm. Autem vyjedeme až do příjemných 900mnm a mezi mraky vydíme skalnatý zub se zasněženým okolím. Vesele do toho šlápneme a docela rychle stoupáme. Oči a uši máme na šťopkách. Na treku jsme sami. Jakožto zelenáči si občas zatleskáme nebo zapískáme abychom o sobě dali alespoň trochu vědět. Před obědem už jsme v sedle a brodíme se sněhem k lépe přístupným vrškům.

Posledních dvěstě výškových metrů je výzva - plazíme se po skále sněhovém splazu s velkým bílým mrakem v zádech. Nahoře je ale nádhera. Odpoledne jsme pak rádi, že už máme vše za sebou, že nás nic nesežralo, ale zároveň je nám trošku líto že jsme alespoň něco z té drobné fauny neviděli.

Finally our roadtrip is here

Počátek našeho dobrodružného roadtripu je konečně tady - to je hlavní důvod proč jsme v Kanadě. Osmého května naposledy do práce, poslední navrtaný strop v 36. patře a poslední servírovaný oběd. V pátek náš odjezd zapíjíme s kolegy z práce. U mě v kavárně nakonec vznikla fajn parta, která mě tu bude postrádat. U Martina je to loučení o něco méně dramatické. V sobotu je pak mejdan u nás na baráku. Dvě češky ze shora také vyráží do divočiny tak pořádáme party společně. Vzhledem k naší připravenosti a neprosto všech našich hektických stěhováních v předchozích zemích den D posouváme na úterý ráno. Díky mé šikovné polovičce je náš SUV vůz značky Ford Escape doplněn o dřevěnou konstrukci, která slouží jako rozkládací postel s úložným prostorem vespod. Na samotné balní spadá jeden celý den. Pořízené krabice a plastové kontejnery postupně dostávají specifikaci svého obsahu i vhodného místo v prostoru celého auta. Bereme s sebou vše až na zimní výbavu zaslanou do čr. Sedáky necháváme pod postelí v naší minigarsomce, kterou po nás přebírá náš kamarád Kuba. Vancouvere nashledanou za osm týdnů.