Trio ve Vietnamu

Přesouváme se z Malajsie (KL) do středního Vietnamu. Da Nang nás vítá zataženou oblohou a přijatelným dusnem. Z letiště to bereme pěšky, rovnou za našim hostitelem a průvodcem Toanem, kterého Martin oslovil přes CS. Setkáváme se s ním v krámku, kde jeho rodina šije závěsy, polštáře a další domácí textil. Sympatický leč trochu tichý Toan nás vzal na procházku městem. Da Nang je nejvíce rozvíjející se město Vietnamu, výškové stavby rychle plní obzor a po západu slunce se všechny mosty přes řeku rozehrají krásnými barvami.

Přidávají se k nám dvě Toanovi kámošky Ann a Chau, které tráví prázdniny cejstováním po své vlasti. Komunikace občas trochu zadrhává, ale lepšího průvodce bychom těžko hledali. Jako překvapení si pro nás hostitel připravil opravdu nečekanou več - čtení z ruky od jeho otce. Musim říci, že výklad byl docela pravdivý, tak uvidime jestli se vyplni i ta budoucnost. Pak jsme ještě skočili na ledový čaj vylepšený kondenzovaným mlékem a kostkama barevného želé. Ubytovnání probíhalo odděleně, neboť v bytě u Toanových rodičů jsou tolerováni jen páry stejného pohlaví. Takže tam jsem spala já s Ivetou a Martina ubytovali u jiného kamaráda.

Druhý den je ve znamení kempování. Jako celá parta vyrážíme taxikem do nedalekých hor, kde se po neočekávaných peripetiích, devíti kilometrech chůze v děsném vedru a nemalé zátěži s proviantem, dostaneme do oázi klidu, míru a levného piva. Koupel v jezírku pod vodopádem byla slast. Smutnou informací pro nás bylo, že ani jeden z Vietnamců neuměl plavat. K obědu jsme si na klacku opekli kousky kuřete a spláchli to pivkem v plechu za 12Kč. Základna na spaní  již byla postavena, dřevěná terasa s rákovovýma rohožema nebyla nejměkčí, ale alespoň nás to dělilo od nežádoucí havěti. Večer se nesl v duchu vážného tématu - komunismus. Ukázalo se, že Toan je velice vzdělaný a zajímá se o dění ve světě. Když nám vyprávěl o historii i součastnosti Vietnamu, Anna a Chau koukali jak vyvalený, že povídá něco jiného než ony znají ze školy a odmítly to přijmout.

Ráno jsme se trošku zbitý vrátili do Da Nangu, přebalili věci a pak nás otec se synem hodili na motorkách na autobus směr Hoi An. Což je malé městečko s nádherným historickým jádrem, kde se mísí japonská a čínská kultura. Hoi An kdysi býval největším přístavem v JV Asii a díky tomu, že se koryto místní řeky zaneslo, je dnes město spíše turistickou destinací než obchodním centrem. Večer se náplavka rozehrála krásnými barvami rozsvícených lampionků a samotná řeka se pyšnila famozně nasvíceenými lekníny. Hoi An je také plný krejčovských a ševcovských dílen a to jsme neodolali. Odchytila nás náhončí a už jsme listovali katalogem a vybírali látky, takže teď s náma cestují dva namíru šité oblečky.

V hostelu jsme si bookli čtyřhodinový výlet do My Son, nábožensko - kulturního centra z konce 4. století. Z původních 70 staveb se dochovalo jen 20 a jsou zasvěceni Čamským králům. Největší hvězdou výletu byl náš vtipný průvodce se svým anglicko-vietnamským výkladem. Z neúnosného horka jsme unikli do klimatizovaného autobusu a byli ready se přesunout dále na sever. 

Exploring Asia - Sydney/Malaysia

Po úmorném posledním týdnu v Ackl jsme v 8am roztáhli křídla a vyletěli za novým dobrodružstvím. Luke, náš hostitel z předchozí návštěvy, nám držel couch v Sydney. Dostat se levně z letiště lze pouze vlakem, který jede přímo do centra. My se vydali cestou netěžší a to pěšmo jelikož byteček kde jsme spali byl pouze 5km daleko. Náhončí od autobusu se na nás koukal jak na blázny když jsem ho odmítl s vysvětlením že jdeme pěšmo. Musím uznat že na tuto variantu nejsou letiště často připravena a google maps se měly co ohánět aby nás z něj vymotaly. Bylo krásné počasí a tak jsme si vyhodili z kopýtka a oslavili náš výjezd na zahrádce jedné hospody dvěma džbány točeného. Na druhý den jsme vyzvedli můj nový pas. Česká byrokracie opět slavila úspěch, protože česká databáze nefungovala, a já jsem si mohl pro jistotu ponechat i starý pas. Po příjemném večeru s Lukem jsme ráno opustili Sydney směr Kuala Lumpur.
Nesnesitelné vedro na které jsme se celou tu dobu těšili je tu! Ubytovali jsme se v hostelu kousek od Chinatown. Úroveň ubytování klesla na klasický asijský supr-lowbudget standard. Tedy místnost do které se nevejde ani postel a pokud máte štěstí můžete rovnou z postele sednout na záchod nad kterým je upevněna sprcha. Za den a půl jsme stihli projít většinu významných míst v centru. Nejznámější Petronas Towers nás moc neohromily, ale rozhodně stojí zato vidět.

Na místní food courty jsme se těšili nejvíc. Strava je podobná té indonéské - rýže/nudle ne-/smažené většinou s kousky masa v soy sauce, zeleninou a hromadou koření. Asi kvůli turistům to není nijak pálivé což mi chybí. Na další dny jsme si zaplatili výlet do "nejstaršího" pralesa světa (130mil let). Po pětihodinovém tripu do centra Malajsie jsme se s dalšími 10 turisty ubytovali v mrtvém komplexu, který čeká na sezonu.  Volný večer jsme využili k procházce do plovoucí restaurace. Je období sucha a tak ne všechny resty plavaly. My se usadili do té plovoucí, objednali džus a sledovali prales za řekou na jehož kraji je postaven jeden mastný rezort. Na večer jsme se s průvodcem přeplavili do onoho rezortu kde začínal náš noční trek za poznáním. Slon ani tygr se neukázal(naposled tomu tak bylo před pěti lety) zato jsme viděli pár brouků, pavouka, lenochoda, jakousi kočko-lyšku, spící ptáky a hřeb večera černého škorpióna. Na dřuhý den jsme se vypravili do pralesa na 4km procházku zahrnující 300m provazových mostů v korunách stromů. Před obědem nás klučána ještě povozil v loďce se kterou byl schopný vyjet kdejakou peřej.

Odpooedne jsme zamířili na obhlídku domorodé vesnice. Offroad nás dopravil k bambusovým chatrčím v hlouby pralesa u řeky. Zde nás guide seznámil se životem této uzavřené komunity. Zajímavostí je, že domorodci používají pro lov flusačky ze speciálního dutého bambusu. Otrávenou šipkou jsou schopni skolit zvíře na 50m.

Slušně nabitý den jsme uzavřeli konverzací s místním mladíkem turistou jménem Yoown nad 16% pívem z plechu. Celkem nás výlet vyšel na 150NZD což vyvolává otázku zda to zato stálo. Já bych řek žejo.
Na blog zatím neuniklo že za námi letí Moniky sestra Iveta. Před jejím příletem jsme měli ještě celý volný den. Z Taman Negara jsme proto přejeli do Cameron Highlands - horské oblasti plné čajových a jahodových plantáží. Středu jsme využili k prozkoumání okolí na motorce. Navštívili jsme farmu BOH, která zde má 600 hektarů vysázených keříků.

Výroba čaje je docela jednoduchá. Po ruční sklizni se lístky pomalu strojově rozlámou, fermentují za přísunu kyslíku kde získají výslednou barvu a následně suší a třídí. V prodejně čajů Cameron Valley s nádhernou vyhlídkou jsme si dali Cardamon tea. Odpoledne jsme ještě stihli vyjet do 2000mnm na místní kopec, kde jsme kromě opic skrz mlhu nic neviděli. Večer již návrat lůžkovým busem do KL. Poučení dne zní: Ne všechny busy jedou do centra. Večer jsme si tudíž zpříjemnili hodinovým přejezdem z nádraží do hotelu, naštěstí zalevno.
Je to tu poslední den v KL. Jedem za město kouknout na Batu Caves. Jedná se o chrám zasazený do skály. Plný turistů, hlavně okounějících Indů. Jeskyně je však ohromná a její návštěva stojí zato.

Vedro nás totálně vysálo a tak jsme přez poledne chcíplí v hosteluma čekáme na Ivet, která už se dávno měla objevit. Monča vyráží do ulic zatímco já čekám na Yoowna. Sestřičky se nakonec štastně shledaly a celá grupa tudíž mohla vyrazit do ulic. Yoown nás vzal do části Jalan Alor která je proslulá svými stánky s jídlem. Ochutnali jsme spoustu neznámého ovoce a grilovaného rejnoka. Rozloučili jsme se jak jinak než nad pivkem. Druhý den nás čekal přelet do Asie, zase o něco blíže domovu.

,

Good bye New Zealand

A je to tady. Dvanáct hodin před odletem, unaveni po zařizování všeho potřebného k opuštění země, relaxujeme v backpackeru (hostelu). Začnu tim nejpodstatnějším, co se událo v posledních dnech. Prodali jsme auto! 

Po měsíci inzerování na cestovatelských webech a osobního prezentace na car marketu jsme žádného vážného zájemce neulovili. Teď je totiž na prodej nejhorší čas, všichni backpackeři odjíždí a své příbytky prodávají. Martin to tedy hodil na týden do internetové aukce s vyvolávací cenou $1 a včera se o to dva favoriti poprali. Závěrečná hodinka nám pěkně zvedla adrenalin. Vyšplhalo se to na $1800 a pak to nadlouho zamrzlo. Začali jsme smutnit z myšlenky na takovou částku. V posledních deseti minutách se ale odehrála krásná výměna s uspokojivým závěrem $3560. Já jsem z toho měla málem infarkt. Nicméně jsme to oslavili nad pár pivama a toustama s burákovým máslem.

Ten den se odehrála ještě jedna emoční situace, a to když jsme posílali balíkem domů 45 kilo (po dvou letech nastřádaných a pro nás hodnotných) věcí, což nám trochu provětralo peněženku. 

Posledních deset dní jsme strávili woofováním v jedné rodině na feijoa farmě. Sezona v plném proudu. Mladí rodiče byly busy se svou vlastní prací, děti (10,12) měly dva týdny prázdniny, ale s ničím nepomohly, takže nejvíc jsme to tam odmakali my s Martinem a jejich děda, co přiletěl na pomoc z Austrálie. Feijoa je sladké ovoce původem z Jižní Ameriky trochu podobné guávě. Zvenku vypadá jako avokádo, dužinu má jako banán, střed připomíná angrešt, voní po jahodách a chutná jako umělé sladidlo. My jsme si mlaskaly. Naše práce spočívala ve sbírání spadlého ovoce ze země do přepravek a převoz trakturkem do stodoly, kde už to přebíral děda a třídil. Sad skýtal 140 stromů, což nám zabralo tak akorát ty 4 hodiny plazení se pod větvema. Občas se dělal i sběr rovnou ze stromů, ale na to už často neměli žádné volné nádoby. Feijoas se pak prodávaly ve stánku u silnice nebo na večerním marketu ve městě. Druhá jakost šla na džus a zbytek prasatům. 

My jsme měli k dispozici útulný karavan, který jsme modifikovali na kancelář M&M a v odpoledních hodinách vyřizovali letenky, víza, daně a jiné. V šest jsme nastoupili v kuchyni a podle toho jestli jela paní domu s ovocem na trh jsme vařili pro celou rodinu s ní nebo sami. 

Po krátkodobém soužití s předešlou rodinou a v podstatě celém našem nízkorozpočtovém cestování byl pro nás šok, jak tady plýtvali jídlem a nevážili si toho, co jim roste na zahrádce. Tim jak byla celá domácnost v časovém presu a hlavní dění se točilo kolem dětí, nezbyl čas na typické večerní rozpravy.

Woofing v Totara North

Naše cestování nabírá nový směr. Spací pytel jsme vyměnili za opravdovou peřinu, čaj si vaříme pouhým zmáčknutím knoflíku a myjeme se každý den.

Změnu odstartovala návštěva Nici, kterou známe z kurzu vaření v Indonésii. Tenkrát nám nabídla, že až jednou budeme cestovat po severu NZ, máme se zastavit. Nici bydlí s manželem v Kerikeri, kde mají ovocný sad citronů a kiwi. Poskytli nám pokoj s opravdovou postelí, na kterou jsme po čtyřech měsících koukali dost ohromeně. Večer jsme pak vedli řeči nad jehněčí pečínkou a sklenkou vínečka. Druhý den byla řada s vařením na nás. Knedlo vepřo zelo by se vyvedlo na jedničku, jen kdyby se na poslední chvíli nezjistilo, že není semolina (krupice) do knedlíků. A jelikož tu neznají hrubou mouku, tak si asi umíte představit jak to dopadlo. Naštěstí byli hrozně v pohodě. Na cestu nás vybavili plnou taškou golden kiwi a pro nás nově objeveného ovoce feijoa.

  Zbývající čas jsme se rozhodli strávit woofováním (cca 4h práce výměnou za stravu a ubytování). Martin kontaktoval pár farmářů z okolí Kerikeri, co sháněli pracanty a štěstíčko se na nás zase usmálo. Chytli jsme úžasnou rodinu v Totara North a na 10 dní jsme se stali její součástí. Annie a Doug, oba čerství šedesátníci, se živí především rybařením a v sezoně provozují charterové plavby na jejich jachtě. Na velkém pozemku pěstují zeleninu, chovají dobytek, ovce, slepice, dvě kočky, psa a ještě s nimi žije 85-ti letá vtipná babča. Co se práce týče, vyzkoušeli jsme si od každého něco. Začali jsme zaplétáním rybářských sítí, sázením jahod včetně sbírání čerstvých kravinců jako hnojivo. Pak následovalo prosekávání roští kolem el.ohradníku, vaření pickles (čalamáda z cukety) a příprava piva.. ANO čtete dobře, dělají si vlastní pivo. Takže večery se nesly v duchu popíjení tohoto lahodného moku, hraní ping pongu, kulečníku nebo jen gaučového klábosení.

Pátky a soboty patřily rybaření, odpoledne se jeli položit sítě a ráno se vytahovaly. První den jsme se zúčastnili až fáze číslo dvě, tedy prodeje ryb v silnice. Zde jsme lišácky využili situace a sami si otevřeli stánek s věcma, kterých jsme se chtěli zbavit. Obě skupiny pak jeli domů s úspěchem.

Druhý den jsme s Dougem na moře vyrazili my dva. O šesté ranní, za nádherného rozbřesku, jsme po instruktáži začali kuchat ryby, konkrétně jeden jediný typ - flounder. Doug tahal sítě a živé ryby nám házel do kýble, my jsme každou rozřízli za žábrama na břiše a vyvrhli vnitřnosti. Z osmi sítí to hodilo asi 200 ryb, takže po čtyřech hodinách z nás byli profi zabijáci. Následovala Full English Breakfast, energetická snídaně složená z vajíček, fazolí, slaniny a toustů. Úlovek se pak odvezl do sousedního města a prodal společnosti, co ryby exportuje do Japonska.

Jeden  by jsi myslel, že jsme tam jedli ryby od rána do večera. Pravdou je, že strava byla pestrá a hlavně domácího původu. Maso všeho druhu jsme hluboce vítali. Vzpomínat budeme i na zesnulého člena rodiny - Fat Boy Slima, jehož ostatky zaplnily celý mrazák a posléze i naše břicha. Ve vaření jsme se střídali a já ob den pekla něco sladkého k čaji. Trochu jsme poznali i místní komunitu, já jsem se přidala k Annie na hodině jogy i tai chi, zatímco Martin s Dougem pili pivo v místním kulturáku a hráli tombolu.

Třešničkou na dortu bylo pozvání na jachtu. Ale jen co jsme se nalodili a usídlili na přídi, přišlo oznámení, že loď nejede, protože celý spodek je zanesený bahnem a korýšema. Jedno z možných řešení bylo nasadit šnorchlovací výbavu a čistit. Martin s Annie zachránili situaci, byla to ale děsná práce při které tekla i krev. Na noc jsme zakotvili v nedaleké zátoce, otevřeli pivko a nahodily pruty. A co se nestalo.. zbrklé děvče chytlo velkou rybu a tahalo ji ven tak intenzivně až zlomilo prut. To tam ještě nezažili. Noc byla klidná, před spaním jsme si v kajutě otevřeli střešní okno a koukali jak se houpe stěžeň a kolem svítí hvězdy. Druhý den při plachtění zpět jsme si vyzkoušeli práci s lany a natáčením plachet, což byla docela zábava. To byl náš poslední den a pohádky konec. Na závěr pro nás Doug vyudil pár chycených ryb a pak už jsme se rozloučili a smutně pokračovali dál.

                                                                                                                                                                    ,