Notes from Indonesia - Gili island and Ubud, Bali

Ralax na Gili Air a zpet na Bali
čtvrtek 13.8. - noc na letišti
Vyhlášené ostrůvky Gili leží severozápadně od Lomboku, jen 20 min plavby a každý nabízí jiné aktivity. My jsme zvolili ostrov Gili Air, zlatou střední cestu. Po příjezdu jsme sice měli pocit, že je tam přelidněno, ale poté co jsme našli homestay v klidnější části ostrova, jsme byli spokojení. S postupným přesunem na západ se zlepšilo i vybavení koupelen, po třech týdnech bylo umyvadlo zase součástí koupelny. Na všech ostrůvkách platí zákaz motorových vozidel, čímž vzniká klidnější doprava složená z cyklistů a povozů taženýma poníkama. Na spánek to bohužel vliv nemá, protože energičtí kohouti a vábení do mešity nás budili celou noc.

První den jsme pojali jako očistu a relax po náročném výšlapu, nechali jsme si vyprat skoro vsechno zaprášené oblečení, boty i batohy a pak jsme se na plaži oddali do rukou zkušených masérek. Za hodinu a 80 tis.Rp nás promačkali od hlavy až k patě, speciálně lýtka a za krkem boleli jak čert.
Celý pobyt se přes den nesl v duchu pláž, kniha, drink a večer pro změnu pizza, ryba, film. Věděli jsme, že takhle to moc dlouho nevydržíme.
Po třech dnech jsme si zpakovali svých pár švestek a rychlou lodí odpluli na Bali, konktétně do Ubudu. Jako vždy jsme toho o následující lokalitě moc nevěděli, ale byli jsme unešeni. Ubud je kulturně-historickým centrem Bali, nabízí širokou škálu aktivit od navštěvování chrámů, jogy, spa, obchůdků všeho druhu, po různé workshopy nebo cyklo/raft tours. Naš homestay jsme našli tradičně přes Tripadvisor jako nejlevnější ubytko a kvalita nás zase mile překvapila. Připadali jsme si jak v nějakém chrámovém komplexu, všudě modlitební sošky, meditativní hudba a v neposlední řadě teplá sprcha (poprvé za celou dovolenou).
Na dva dny jsme si od domácího půjčili skútr a objížděli chrámy v okolí Ubudu, podnikli několik procházek mezi rýžovýma políčkama, navštívili monkey forest s bláznivýma opicema, ale největší zážitek jsme měli z cooking class. Paon Bali drží prvenství v kurzech vaření a můžeme říci, že oprávněně. Řidič nás odpolede vyzvedl, po městě jsme nabrali další kuchtíky a začalo se přednáškou na rýžovém poli. Na bali se pěstuje převážně bílá rýžě, a protože místní ji jedí 3xdenně, veškerá úroda sotva stačí pro jejich osobní spotřebu, takže my jsme v restauracích pravděpodobně jedli rýži z Malajsie nebo Thajska. Díky hnojení rýže roste rychleji a žně jsou 3x do roka, bio rýže by se sklízela jen jednou za rok. Z 1m² rýžových klasů vzejde 1kg rýžových nevymletých zrnek, což je 1/2kg po vymletí a zase celé kilo po uvaření. Tak a po přednášce se přesouváme do venkovní kuchyně, obdržíme uvítací drink a dozvídáme se o večerním menu o 7 chodech. Nejprve hromadně vše nakrájíme nebo rozemeleme, pak na pánvích připravíme základní omáčky, a na závěr si vyzkoušíme balit tunáka do bambusového listu nebo namotat satay kuře na špachtli. Ve finále se pak všechny dobroty naservírovali na stůl a každý si nandal co se mu do pupku vešlo a bylo to vynikající. Jako sladkou tečku pak ještě povařili banán s jack fruit a vodou s palmovým cukrem a podávali to s nastrouhaným kokosem. Podobnému obžerství jsme se oddávali celý pobyt na Bali, kila navrch už cítím, takže odtučňovací kúra u protinožců je na programu. 

Tyto řádky píši nad Indickým oceánem, z tropickou Indonésií už jsme rozloučili a studená Austrálie nás za pár hodin uvítá. Dobrodružství pokračuje, pokud vše půjde podle plánu tak se zastávkou v Perthu budeme za 22 hodin v Sydney.

Notes from Indonesia - Lombok, Rinjani volcano

Sobota, 8.8. Chill s drinkem na pláži Gili Island

Po vylodění jsme přesedlali na přistavený bus směr západní část ostrova. Cíl dne byl jasný: dostat se do Senaru Village, která je bránou pro všechny kdo chtějí zdolat vulkán Rinjani.

V Mataramu na nás již čekal zážitkový agent mr.Den, který nás po nezbytném usmlouvání ceny o pár stovek tisíc dolů za třídenní hike posadil na objednaný transport do Senaru. Na dobrodružství se k nám přidala i Yumiko(60ti letá Japonka z lodi), která zdůrazňovala svůj věk a potřebu vlastního portýra aby nezdržovala ostatní. Mr. Den vše samizřejmě odkýval. Po dvouhodinové jízdě jsme dostali do našeho hotélku resp jednoho z bungalovů s klasickým Bali standardem. U večeře jsme zázrakem narazili na Jožku, správce Surfhousu z Bali kde jsme bydleli, s přítelkyní Terezou. Náš tým ještě doplnil mladý švéd Walter, ketrý dělá pilota na Papua Nu Guinea. Večer ještě proběhlo seznámení s naším guidem Eddiem a trasou.

Druhý den jsme před sedmou do sebe nasoukali banánovou palačinku s čajem, nafasovali bundy a čekali na opožděný transport. Na korbě dodávky jsme se spolu s Eddiem a našima třema nosičema proviantu a stanů přesunuli na začátek trasy (1300mnm). Nosiči si hodili na ramena bambusovou tyč s nákladem uvázaným na obou koncích a vyrazili do kopce. Skupina se po chvíli rozdělila jelikož Yumiko šla opravdu pomalu a Eddie se jí držel. Po dvou hodinách do mírného svahu jsme zastavili na hodinový oběd. Chlapci vybalili plynový vařič a připravili nám nudle se zeleninou a vejcem. Terén postupně nabíral na sklonu a na cestě se držela oblaka prachu od davu turistů. Po dvou hodinách jsme se dostali do úrovně mraků a škrábali se do strmého svahu. Yumiko s Eddiem kdesi za námi. Ponurou náladu přerušily až paprsky slunce probleskující skrz mlhu nad námi. Za chvíli jsme se vynořili z mraků a vedle nás čněla do výšky Rinjani. Ještě větší překvapění na nás čekalo po dosažení Base Campu(celkem 6hod chuze) ležícího na náhorní plošině ve výšce 2600mnm. Na druhé straně hřebene jsme totiž mohli shlédnout do kráteru, který byl shován pod nekonečnou mračnou peřinou. Po hodině se objevil i naštvaný Eddie který nemohl vydržet pomalé tempo Yumiko a "bál" se o naše bezpečí na cestě... Večeře nás opět potěšila svou jednoduchostí a chutí. Rychle jsme se odebrali na kutě jelikož nás čekal noční výstup na vrchol ve výšce 3726mnm.

Ve dvě ráno jsme vyrazili na vrchol bez Yumiko. V base campu tábořilo zhruba 500 turistů a z toho většina se v noci vydala na stejnou cestu. Prach a štěrk neustával a cesta se nesla ve stylu dva kroky tam a jeden zpět. Po dvou hodinách stoupání jsme přišli o český pár s kterým zůstal i Eddie. Všem nám ubývalo energie a dechu a mě postupně namrzly prsty ve vlhkejch Vansech. Po další hodině mi Monča pomohla rozehřát nožky a jáje ještě provizorně strčil do igeliťáků. Poslední hodina byla kritická. Nebylo kam se schovat před ledovym větrem, vrchol v nedohlednu a plovoucí štěrk pod nohama nás dost vytáčel. Nemůžu popsat úlevu jakou jsme měli po zpozorování vrcholku shovaného za skalním útesem. Před šestou raní jsme se vymrzlí a vysmátí usadili na vrcholu, dali si panáka Araku a pozorovali východ slunce spolu s asi dalšími 80 úspěšnými dobrodruhy.

Sestup byla jedna velká skluzavka, mraky však zmizely a my jsme mohli spatřit vnitřek kráteru ve kterém se zformoval současný vulkán ležící uprostřed jezera. V base campu jsme vylili z bot písek, dali studenou palačinku a pokračovali dále. Jožka s Terkou se s námi museli rozloučit jelikož se rozhodli pro návrat stejnou cestou.
Nejprve jsme sestupovali k jezeru(2000mnm), kterého jsme dosáhli po třech hodinách. Zde jsme dali oběd a vytouženou horkou koupel v Hot Springs. Celá lokace na nás působila jako vynikající místo pro dovolenou. Na místě je čerstvá voda, teplá voda a v jezeře se dá rybařit. Plní energie jsme začali vystupovat do strmého okraje kráteru na druhé straně jezera. Cesta byla tvořena z velkých kamenů takže nám výstup přišel méně náročný a rozhodně méně prašný. Po dvou a půl hodinách jsme se opět přehoupli přes okraj(2640mnm), kde jsme si ze stanu mohli vychutnat západ slunce nad oceánem. Za jeden den, cca 10,5hod chůze se nám podařilo překonat převýšení 3450m.

Poslední den jsme se probudili s východem slunce. Proběhlá rychlá snídaně balení stanů a po sedmé jsme si to již štrádovali prašnou cestou dolů. Yumiko s Eddiem pro jistotu vyrazili před šestou. Následné klesání nás zavedlo zpět do džungle kde již nebylo tolik prachu a šlo se podstatně lépe. Proti nám si razili cestu nosiči a turisté ještě plní energie jdoucí naší trasu v opačném směru. Za 4 hodiny jsme klesli z 2640mnm na výšku 600mnm. Vzdálenost za ty tři dny by měla být 26km. Ve vesnici jsme dali sprchu pod hadicí, zabalili a nasedli do přistaveného transportu směr Gili Islands.

Notes from Indonesia - Boat trip z Floresu na Lombok

3.8. relax ve stínu Rinjani... zdravíme z Lomboku

Přesun do místa nalodění (Labuan Bajo) proběhl hladce. Kencana adventure nám nabídla 3 dny/3 noci za 150 mil Rp. V pátek ráno jsme se seznámili s ostatními spolucestujícími, mladší část tvořili Francouzi, Španělé, Indonésian a týpek z Hong-Kongu. Nejzkušenější cestovatelé byly ale starší generace (60+) - Japonka a Holandan. V celkovém počtu 17 včetně posádky jsme se v 9 ráno nalodili na malou úzkou lodku, která disponovala třema pobytovýma plochama - příď, hl. paluba a spací plocha nad kormidelníkem a kuchyní. Organizačně to trošku zadrhávalo neboť posádka neuměla moc anglicky, ale získali si nás jídlem, které bylo na jedničku.

První den jsme navštívili dva ostrovy, které spadají pod Národní park Komodo - proslulý svými komodo dragons(největší žijící ještěři), vysokou zvěří a divokýma prasatama. I přesto, že zrovna probíhal meeting season (období páření= dragoni daleko v jungli), se nám poštěstilo vidět a zvěčnit 7 ještěrů. Rangeři nesoucí dřevěný hole na případný zásah hlídali naše odstupy, ale většina zpozorovaných dragonů se moc nehýbala. Dozvěděli jsme se, že se dožívají až 70 let, dokážou běžet rychlostí 18km/h, jsou masožravci a dokonce i kanibalové. Svou obět kousnou a jedovaté sliny pak vyřeší zbytek. 

První večer jsme zakotvili u jednoho ostrova a po ukázkovém západu slunce jsme otevřeli koupenou palmovici a poslali do kola v domnění, že stmelíme kolektiv, bohužel nikomu to nevonělo. 

Druhý den propěhlo šnorchlování na korálech, krátký výstup na jeden z vyhlídkových kopců a zastávka na manta pointu. Tady jsme zas v postrojích a s kamerama naskákali do vody, abychom si užili ten pocit plavat s 4-metrovýma černýma mantama.

 

Po obědě to ale začlo..jen co jsme vyjeli na širé moře, začalo vlnobití a loď se rozkymácela až to pár jedinců zkolilo. My jsme se po dvou hodinách zelenání docela aklimatizovali a i následující rozhoupanou noc jsme zmakli v poho. Třetí den se jelo na Satonda Island kvůli slanému jezeru a na Moyo island kvůli sprše ve vodopádu. Sezením na tvrdé palubě jsme strávili tolik času,že už jsme se nemohli dočkat vylodění na pevninu, ale to jsme ještě netušili co nás v nejbližších dnech čeká za masakr.

Notes from Indonesia - Flores, Maumere

29.7. 1pm, Maumere, čekáme na transport zpět do Ende

Cesta Ende-Maumere probíhala víceméně vklidu. Vezli jsme se soukromým vanem s pár domorodci a poprvé jsme měli tu možnost okusit i trochu té folklorní music z mp3 našeho drivera. Po 4hodinách nás uvítaly tropické teplototy a nádherný výhled na moře. Monča vyguglila s pomocí tripadvisora "top" budget spa resort Sao Wisata kousek za městem. Za 250 000rp/noc jsme dostali pokoj s koupelnou. Bazén vypadal přesně jak na fotkách až na nazelenalou barvu, milá recepční nám oznamila že je mimo provoz. Zbytek dne jsme se seznamovali s pláží, která teda nebyla uplně jak z katalogu CK Fisher, a podvodním světem.

 

Sobota začala klasicky sháněním scooteru a zjištováním výletních možností. V přístavu kotvila nákladní loď a jedna bárka. Nikde žádný tourist centrum či reklamní loď. S pomocí jednoho místňaka (kterého jsme potkali v Ende) jsme dohodli na druhý den šnorchlování na dvou ostrůvkách za 500 000rp. Scooter sehnat byla taky fuška, ale nakonec nám jeden handlíř přihrál svůj za 100 000rp na den. Po krátkém seznámení s poloautomatickou spojkou a hereckým výkonem - nakopáváním motorky jsme vyhopkali na silnici a vydali se na západní pláže od města. Nakonec jsme našli opuštěnou pláž kousek od silnice jen pro nás. Z turistů jsme se stali turistickou atrakcí a tak zastavilo i pár místních se s námi vyfotit. Připadal jsem si jak ten klokan. Na pláži jsme se setkali se slecnou, která nás po krátké konverzaci pozvala k sobě domů na večeři. Yuyun pochází z malé vesničky Wuring, která je proslulá rybářskými domky na kůlech, svým přístavem a postihem tsunami(r.1992).

Přieli jsme po setmění a než jsme se s Yuyun našli stihli jsme se seznámit s roztomilými místními dětmi. K večeři se podávala ryba na tři způsoby: grilovaná, smažená a rybí polévka. Myslím že všechno to čekání na příležitost, kdy si dáme dobrou rybu se vyplatilo, byl to gastronomický zážitek. Vše bylo perfektně ochucené a rybí polévka byla prostě top. K tomu byly podávány jakési dušené výhonky, rýže a rajčatový salát s limetkou, který uchvátil i nepřítele syrových rajčat Monču. Jako dezert jsme dostali místní klasiku fritovaný banán v čokoládě posypaný chedarem. Zní to nezvykle, ale chutná to bombasticky. Celý večer pro nás byl super zážitek.
Druhý den ráno jsme vyrazili šnorchlovat. Museli jsme urazit asi třicet kilometrů do vsi Nananghale - blíž ostrovu Pulau Babi, který je obklopen korály. Za 500 000rp jsme měli bárku celou pro sebe i s rybářem, který anglicky nedal ani slovo. Vzal nás ke dvěma ostrovům kde jsme pod vodou viděli hejna různých druhů ryb. Bylo to pěkné, ale kdyby se domluvilo více lidí byla by to větší sranda. 

V pondělí jsme chtěli podniknout krátký výlet někam do hor. Nejprve jsme se však přestěhovali z Sao Wisata do hostelu ve městě. V rámci šetření jsme zvolili variantu peklo a ubytovali se v hostelu Gardena za libových 100 000rp noc. Cena odpovídala kvalitě pokoje. Zatuchlost v ložnici nepřebil ani sprej proti hmyzu stříkaný do větráku, naše soukromé vecko postrádalo prkénko a všechny povrchy vypadaly v rozkladu.

Rychle jsme se vybalili a vyrazili na výlet. Silnička z města nás dovedla k Betlému, tedy sochám v nadživotní velikosti zachycující výjevy z bible... za kaplí pokračovala malá cestička kamsi do hor. Doufali jsme, že na vrcholu bude pěkný výhled na město a vyrazili do džungle. Po hodinovém stoupání prašnou cestou jsme dosáhli sedla a mezi stromy zahlédli jižní pobřeží. Jediné místo s výhledem bylo políčko místní domorodkyně, kde jsme si dali obýdek koupený ve Warungu. Před sestupem jsme ještě jednou, ve snaze dosáhnout vrcholu, prodírali džungli, ale marně.

Odpoledne jsme opět jeli do Wuringu za Yuyun, jelikož nám nabídla možnost svézt se s rybářema na moře, zaplavat si a zkusit i něco ulovit. Po příjezdu do vesnice jsme koukli na přístav a Monča si po chvíli opět získala pozornost místních človíčků. Dav se postupně přesunul k mešitě na molu odkud nás mladík transportoval v kánoi přes pole ježků na větší bárku. Zde stojí za poznámku zmínit, že chorvatský mořský ježek se může jít zahrabat se svýma bodlinama, místní ježci mají totiž bodliny až 20cm dlouhé. Ve složení my, Yuyun, háček a kapitán jsme vyrazili z přístavu. Wuring postavený na kůlech vypadal z vody ještě úchvatněji. Plavání uprostřed moře se západem slunce byl fakt nádherný zážitek. Na návnadu jsme bohužel nic nechytli a tak jsme krátce po šesté zamířili zpět k Yuyun domu na repete rybích hodů.

V úterý jsme se vydali na mt. Egon což je vulkán výškou 1700m asi 30km východně od města. Odbočku z hlavní jsme našli snadno s pomocí místních. Začátek treku jsme našli až na druhý pokus, nebot se tady na značení moc nehraje. Cesta začala pěkně savanou s nízkou trávou, pak přešla v eukaliptový háj a až pod kráterem se veškerá vegetace vytratila. Kamenná stezka nás dovedla až na samotný vrchol Mordoru, kde fičel mocný vichr a smradlavý kouř se valil z děr. Monika vyhodnotila situaci jako nebezpečnou pro sestup na vnitřní stěnu kráteru, takže proběhla krátka fotosession a opět jsme si to valili zpět. Výhled na obědovou pauzu jsme si však vybrali parádně. Večer jsme se sešli opět s Yuyun a jejím novým přítelem Roniem. Zajeli jsme do restaurace v přístavu, kde jsme si mohli z kýble vybrat jakou rybu chceme ogrilovat. Po večeři nám Ronnie sehnal lahev domácí pálenky -Moche vyráběné z palem. Přirovnal bych to k silnější a méně sladší medovině. Na hotelu jsme lámanou angličtinou pokecali a pěkně se po dlouhé době připili.

Dnes nás čeká přejezd zpět do Ende a zítra letíme zpět do Labuan Bajo a odkud se plavíme lodí na Lombok... snad to všechno klapne.