Tenquille lake - víkend na sněžnicích

Volný víkend s předpovědí slunečného počasí a vlastní dopravní prostředek je základ pro pořádný vypečený výlet. Chybí jen vybrat aktivitu, lokalitu a další nadšence do party.
Na místní facebookovské skupině je spousta aktivních výletníků, kteří již mají povědomí o okolní divočině, leč nejsou pojízdní.. A tak se celkem rychle upekl plán vyrazit na sněžnicích do horského sedla a přespat tam v chatě u jezera.

V pátek po práci ještě sháníme nezbytnou kempovací výbavu jako vařič, ešus, karimatky, ale hlavně ty sněžnice. Zrovna se to sešlo tak nešikovně, že já se ještě musím vrátit do práce na povinný pracovní meeting, takže Martin startuje auto a odškrtává z nákupního seznamu sám. Večer se ještě scházíme v jednom baru v centru, kam jsme už dlouho pozvaní na narozeniny kuchaře ode mě z práce. A tak se po náročném dni potažmo týdnu dostáváme do pelechu až v půlnoci a budíka nastavujeme na krutých 5:30.

Ráno nabíráme nové kamarády, Češku Petru, Slovenku Zuzku, Kanaďana Scotta a valíme na sever, směr Pemberton cca 2,5h jízdy. Pocit celkového vyčerpání ještě před samým začátkem výšlapu není zrovna povzbuzující.. Venku je ale krásně, sluníčko svítí a zbytek posádky má energii na rozdávání.

V 10AM už si to mašírujeme pěkně do kopce, nadupanci v předu a my s Martinem to jistíme ze zadu. Po hodině a 400 výškových metrech už je sněhu dostatek na to, abychom nazuli naše sněžné pomocníky a nacvičili spolupráci. Je to úžasný vynález proti propadávání, díky spodním trnům to nepodkluzuje, ale samotná šířka sněžnice může dělat jisté obtíže při traverzování na úzké pěšince ve strmém svahu.

Pauza na oběd je vyhlášena v pravý čas. Výhledy dolů na údolí a na protější svah jsou majestátní. Energie částečně načerpána, stoupáme dál. Díky tomu, že Martin táhne foťák (a taky 2 objektivy a stativ :-O) máme nejen slibnou fotodokumentaci, ale hlavně extra chvilky na oddechnutí. Stále zelené stromy porostlé mechem střídají pasáže zuhelnatělých pahýlů.

Po šesti hodinách to přichází. Jsme v sedle.  Bezvětří, slunečno a dechberoucí  svahy po stranách. U zasněženého jezera je tam chatička jak z pohádky, ke které se doslova jen sklouzneme.

Obavy ohledně funkčnosti kamen jsou zahnány a dokonce už někdo i vylezl na střechu a odházel sníh z komína. Pár pořádných polen dřeva je již složených před chatou, takže my vyrážíme jen pro nějaký sůchý větve na podpal. Teplo bychom měli, teď už jen tu vodu. A protože nad hladinou potoka i jezera jsou dva metry sněhu, nezbývá než rozmrazit sníh a převařit bakterie. Kapacita chaty (cca 14 slamníků) se postupně plní, převážně ski aplinistama. Nás čeká příjemné posezení, teplá večeře a pár loků z domácí slivovice a kanadské whisky.

Druhý den dolů už to byla sranda, co vám budu vyprávět :-).

Druhý měsíc v Kanádii

Po třech týdnech práce a měsíci stráveném v dešti studeného Vancouveru vysvitlo slunko. V pondělí má být svátek "Family day", který nám sice nic neříká, ale jako záminka vypadnout na tři dny z celkoměsta je to ideální. V pátek spěchám z práce do naší sklepní ubikace kde vyjma pár triček skládám všech pět švestek zpět do krosny. Večer jedem zpět do centra na linkový bus směr Whistler!
Whistler je takový kanadský Špindl, který se proslul díky Olimpiádě ve Vancouveru v roce 2010. Za tu dobu zde zniklo ohromné středisko s 200 km sjezdových tratí a několika tisíci akry volného terénu k prášení. Ve Whistleru nechcete platit za ubytko (pár stovek Euro za noc na osobu) a my máme jediné štěstí že moje kámoška z hor tam už druhým rokem přebývá. V devět večer mrzneme v centru village kde nás nabírá Verča. Veškerý život se odehrává podél hlavní silnice, ze které se odbočuje k jednotlivým miničtvrtím. U Verči se seznamujeme s house lordem Kenem, a spolubydlou Lisou. Ken je starej rodák z hor co nic neřeší a dokáže se bavit s jakoukoliv věkovou skupinou.
Večer už nic nehrotíme abychom byli čerství na sobotní ježdění. Ráno nás přivítá modrá obloha s výhledem na masivní hory. Přejíždíme pod kopec na parking a po půlhodině ve frontě na jednodenní permici za $160 (po slevě 120) stojíme ve frontě na vlek. Počasí bylo supr, svah byl trochu zmrzlý. Verča nás zkušeně protáhla téměř všude po obou kopcích Whistler/Blackomb, které spojuje kabina pro třicet lidí s rekordním rozponem mezi dvěma sloupy asi 3,5km. Příjemný pojezd završuje pivko ve Vesničce.

Na večeři je v plánu gulášek. Holky se vrhají za pult a v rekordním čase se jim podaří vytvořit kotel guláše s knedlíkem. U jídelního stolu se nás nakonec sejde osm. Ken miluje českou masitou stravu a spokojeně si přidává i jeho nová přítelkyně/kamarádka ze svahu. Lisa a její dvě kamarádky si dávají vege taco a guláš diplomaticky pouze ochutnají. Verča je klasický party animal, ostatně ve Whistleru to ani jinak nejde. Únavu přebíjíme čerstvě točeným pivem z blízkého minipivovaru. Následuje Verči oblíbená shotski - lyže s šesti upevněnými panáky. Naštěstí je nás plný počet a každý dle svého gusta plní svého žufánka. Následně přichází synchronizovaná konzumace. Verča volá taxi a přejíždíme na czech house... jde o dům plný čechů, ve kterém pravidelně dochází k setkáním a společné konzumaci alkoholu.

V neděli a pondělí nás Verča vytáhla na různý procházky kolem Whistleru a jsme jí moc vděční za tu možnost podívat se k ní. Domů jsme dojeli v pondělí večer totálně vyšťavení fyzicky a finančně.

Monika se každým dnem v kavárně učí novým trikům a už téměř zvládne udělat kafe z nadýchaného mléka a otevřít sama restauraci. Volno jí však moc teď nevychází na víkend. V pátek jsme se utrhli na hokej česko-kanada. V hospodě se sešlo asi padesát čechů, kteří místní cházce ukázali jak se u nás skanduje. Povedlo se mi navázat kontakt s místní sjezdovou grupou a přidat se na nedělní pojezd. Celý týden kydalo a v sedm třicet mě kluci vyzvedli před domem. Cypress mountain je vzdálené pul hodiny od Vancouveru a o víkendech se plní k prasknutí. Vybavení zimních středisek připomíná Francii před dvaceti lety. Poprvé jsem se tu setkal se sedačkou bez t-bar pro opření nohou. Dokonce po vás ani nechtějí abyste si sklopili ochranou tyč. Pracovní morálka tu není v kurzu a sedačka na jeden kopec se otevřela až v devět. Dali jsme si skvělé lajny v prašanu hned u sjezdovky. Po dvou jízdách byla dolní část kopce total rozjetá a všude byl vidět nějaký sjezdař. Petr rozhodl, že si horní část kopce vyšlápneme neř abysme jsme tady zoufali s ostatníma. O 25 min později jsme se dostali na odvrácenou stranu kopce s neskutečným výhledem. Proběhla kontrola pípáků a dokonce jsem měl možnost si od Petra pujčit lavinový batoh. Hned první jízdu nad lesem Tom strhl menší lavinku. Petr nás zodpovědně vedl místama, který dobře znal. Lajny tam byly neskutečný. Les nebyl hustý, v supr svahu s padesáti fresh pow... Horní část lanovky se povedla otevřít až v jednu takže se nám povedlo udělat víc okruhů. Po pár jízdách v lese jsme se přesunuli na otevřené lány, kde se laviny snáz utrhnou. Tam to teprve začalo být pořádný porno.

Plán na týden byl jasný: "sehnat auto". Už dlouho jsem koukal na craigslist na auta na prodej. Postupem času jsem zůžil mé hlednání na jediný typ auta, Ford Escape 4x4. Koketování s prodejci nakonec vyústilo v jednu schůzku, kdesi na hranicích vanu. Po hodině čekání mi týpek napsal, že auto je prodané. Nasranej jsem jel domů a hned vyhrotil jeden podezřelý inzerát, který jsem nechával stranou. Uvedený Ford měl pouze 140 000km najeto za $3500. Za stejnou cenu měly auta najeto většinou přes dvěstě. Ve  čtvrtek po hodině strávené v mhd jsem vystoupil v North Surrey, industriální čtvrti plné autoopraven. Na dané adrese malý zavalitý klučina z Filipín vyleze z jedné autoopravny s klíčkama a jedem na projížďku. O autech vim pendrek, snad jen že by neměly být zrezlý. Auto se řídí skvěle a já už se s ním vidím někde v roští mezi medvědy, ale musím zachovat chladnou hlavu. Původní plán vzít auto jinam do opravny na prohlídku ztroskotá na předem jasné věci že týpek nemá čas někde vysedávat hodinu. Věřím mu, že auto je v pořádku. Přeci jen je to mechanik a já znám jeho autoopravnu. Spolumajitel byl asi Turek a v jejich načerno vymalované office jsem se necítil úplně komfortně. Vyplnili však za mě veškeré papíry nutné pro převod a pomohli mi přepsat auto ještě týž den. Na pojištění v BC má monopol společnost ICBC, což mě stálo 800 dolců jen za tři měsíce. S poplatky za převod atd přes tisíc dolarů. Začalo opět sypat a tak jsem si po cestě domů vyzkoušel tu zábavu krosit ulice plné sněhu.

Další víkend je tu a s ním příval nového sněhu. Naše zahrádka je zakrytá bílou peřinkou a město vypadá jako v pohádce. Moni v sobotu pracuje a já jedu otestovat jak je na tom Cypress mntn. Až na místě se dovím od lokálů, že se rozbila sedačka na hlavní kopec. Pěkný den jsem si nakonec užil s klucima na streetu v North Vanu. Neděle se s počasím o něco zhoršila a tak máme v plánu jen pár procházek a večer jsme pozvaní k mému coworker/boss Emanuelovi zkráceně Manny-mu.

Vancouver, British Columbia

Ani se mi tomu nechce věřit, jsme tady, 7°C a polojasno. Napětí opadá, hlásí se únava, ale my musíme jet dál. Žene nás naděje, že na konci dne si budeme moci dopřát horkou sprchu a klidný spánek.
Martin rozhodil sítě přes couchsurfing (CS) a střechu nad hlavou nám na pár dní nabídla Kanaďanka Julia, s kterou máme odpoledne sraz.
Protože už trochu víme, co obnáší začátky v nové zemi, jedeme z letiště rovnou na městský úřad, kde si zažádáme a překvapivě do hodiny obdržíme SIN (social insurance number), číslo nezbytné pro život v Kanadě. Pak si v nákupním centru koupíme místní SIM karty a už je pomalu čas na setkání s naším spásným andělem.
Julia je pohodová holka, s kterou si celkem padneme do noty. Je jí 30, vyzkoušela všechny možný zaměstnání až se našla jako učitelka cestovního ruchu na soukromé škole. Na místní poměry má krásný byt v hipsterský/lesbický čtvrti. Zrovna se jí odstěhovala spolubydlící, takže pro nás má volnou ložnici. Zůstáváme 5 dní.
Horská dráha napříč časovými pásmy měla dozvuky ještě celý týden, takže vyhrabat se z pelchu před polednem bylo velmi těžké. Nehledě na první velké zjištění, že zatímco nahoře v horách sněží, tady ve městě prší a to skoro pořád.

Odpoledne jsme trávili pochůzkama po městě a řešili další nezbytnosti, jako třeba otevření účtu v bance. CIBC nás mile překvapila za prvé tím, že pro cizince mají na rok bezplatný provoz a za druhé, že jsme po hodinové schůzce odcházeli rovnou s debitníma kartama v kapse a kreditkou na cestě. Dalším krokem bylo najít vlastní ubytování a práci. Spoustu nabídek přichází na Facebooku ve skupině Češi a Slováci ve Vancouveru nebo na inzertním portálu Craig's list.

Julia nám pomohla vytipovat, které lokality jsou pro bydlení optimální. Původní myšlena byla najit něco v severní části, kde je to blíž do hor, na sjezdovky, ale nakonec jsme díky časovému presu vzali nabídku ve východním Vancouveru. Přechodným domovem se nám tak stala dvoupodlažní starší dřevostavba, kde v přízemí obýváme vlastní jednotku. Za slušnou cenu 850 CAD měsíčně včetně energií a internetu máme minigarsonku, který jsme ale vdechli život až po hloubkovém úklidu a reorganizaci stávajícího vybavení. O zbylé prostory se pak dělí asi dalších 12 lidí z různých koutů světa. Správcem objektu je indická rodina, kterou od začátku zaměstnáváme různýma poruchama v domácnosti, nejdřív byla rozbitá baterie ve sprše, pak odešel vařič a teď zas nefunguje topení.

Pracovně se rychleji prosadil Martin, přes Facebook dostal kontakt na týpka, který dělá framing (stavění rámů pro sádrokartonové konstrukce) a do týdne už s ním makal. Lokality se střídají různě po městě i prostory se mění, knihovna, hasičárna, bazén.. Mají tým o 4 lidech a víc vám asi sdělí Martin v dalším příspěvku :-). Nejhorší je ale pracovní doba, která začíná ve vražedných 6-7 AM.

Já jsem si updatovala životopis a přizpůsobila ho místním antidiskriminačním poměrům, což znamená odstranění fotky, datumu narození i národnosti. Pak jsem si ho 20x vytiskla a dvě odpoledne strávila obcházením kaváren a takových pohostinství, kde se s večerníčekem servíruje poslední drink. Na spoustě výloh bylo přímo napsané, že nabírají, o práci tu nouze očividně není. Realita je taková, že většina podniků nabízí min.hodinovou sazbu 11.35 USD plus dýška, které jsou tu víceméně samozřejmostí. Mě pozvali ze dvou kaváren na trial shift (zkušební 4-hodinová šichta, neplacená) a následně mi nabídli místo. Vybrala jsem si Railtown café v centru, 30 min z baráku. Nejde jen o kavárnu, ale i o restauraci nebo spíš bistro, které cílí hlavně na obědové a snídaňové strávníky. První týden mi dali jen poloviční směny, abych to všechno v klidu vstřebala a od příštího už naplno.

Závěrem bych shrnula první dojmy a místní zvyklosti. Lidé tady ve Vancouveru jsou milí, otevření a z větší poloviny jde o přistěhovalce z Asie, Jižní Ameriky nebo Evropy. Náklady na život jsou vysoké, platy nízké a možná proto je tu spousta lidí bez domova. Ceny zboží jsou v obchodech či restauracích uváděny vždy bez daně, takže zákazník nikdy dopředu neví kolik přesně zaplatí. Alkohol se prodává výhradně v liquer shopech, jako jsme to zažili v Austrálii. Velkým překvapením pro nás bylo zjištění, že marihuana je legálně dostupná ve speciálních podnicích, kde si ji lidé kupují za "lékařským" účelem. Hulit se pak dá v pohodě kdekoliv. V některých věcech jsou tady naopak trochu staromodní, jako třeba vyplácení mzdy šekem.

Když náhodou neprší a mraky ustoupí těm fascinujícím horám okolo, víme proč jsme sem přijeli a těšíme se co nás čeká.

Putování do Kanady

Je 8/1 čtyři ráno a jedna z nejnáročnějších cest co jsme kdy absolvovali je před námi. Jako ortodoxní skeptik počítám v každé fázi s nějakým problém což se mi nakonec mnohdy vyplnilo.
První část cesty z Dawei se odehrává na kolech. Tentokrát máme štěstí, které nám nadělí zkušeného řidiče s volantem na správné straně vozidla. Za sedm hodin s pár přestávkami vyskakujeme v Mawlamyine kde se nás ujímá driver a jeho rozsypaná Toyota s volantem vpravo. Všecho štěstí jsme si pravděpodobně vybrali v předchozí jízdě a tak skáčeme po hlavní dopravní tepně k hranicím s Thajskem rychlostí velbloudí. Napětí přidává fakt, že hraniční přechod se zavírá v osm večer a jehož dosažení je při naší plynulosti jízdy po rozpadlé asfaltce úkol téměř nadlidský. Bohové se nad námi nakonec slitovali a posledních 80km se pod námi rozvine nádherný koberec sponzorovaný pravděpodobně bohatým sousedem Myanmaru. Za soumraku se po 27 dnech loučíme kontroverzním Myanmarem a ocitáme se v Thajském pohraničním Mae Sot. Rozdíly kultur jsou vidět po celém městě. Čtvrti jsou modernější, čistší a místo motorky s korbou vzadu tu jezdí motorky s vozíkem místo předního kola. Po 14hodinách na cestě padáme vítáme sprchu v našem guesthousu.
8:00 (GMT +7hrs)
Další den je tu infarktové Úterý, které začíná poměrně klidně. Čeká nás přelet z Mae Sot do Bangkoku a po tříhodinové přestávce let směr Hong Kong. Směnit si pár Bahtů a vytisknout něco z pdfka nám zabere neuvěřitelné tři hodiny. Na pokoji podezřívavě studuji booknuté lety a zanedlouho na mapě Bangkoku nacházím druhé letiště ze kterého máme odlet z Thajska. Přejezd mezi letištěma by měl trvat hodinu, což by, pokud nenastanou žádné další komplikace, neměl být zásadní problém.
15:00 (GMT +7hrs)
Nikam nespěcháme a odpoledne si ještě dopřáváme pivko na rozloučenou s Mae Sot. Vrtuláček nás svižně přenese do Bangkoku. Na letišti Don Mueang se nachází, mimo haly pro odlety a přílety, ještě plnější hala s čekací frontou na taxi. Plán B zahrnuje využití místní WiFi a bookingu taxi přes Uber. To se nám po pár minutách daří. O kafíčko později se vezeme odpolední zácpou směr Suvarnabhumi Airport kam se nám povede dojet dvě hodiny před startem letadla.
18:00 (GMT +7hrs) - 10 hodin na cestě
Stojíme před pultem na odbavení našich zavazadel. Slečna si po deseti minutách skenování pasů a víz do Kanady zve kolegyni na konzultaci. Následně přichází otázka jestli jsme zažádali o ETA number? Jde o elektronickou cestovní registraci pro vstup do Kanady. Průser dne je tu, konečně si můžu oddechnout nad jeho objevením.
Běžíme do internet café. V klasickém infarktu bleskově vyplňuji čísla narození, pasů, bot a jiné iniciále. Na závěr přihlášku slavnostně potvrzuji číslem kreditky za $7. ETA number přichází obratem na mail. Máme hodinu na přesun ke gate, místo poklidné večeře čekáme fronty na imigračním a security checkpointu. Tříhodinový let do Hong Kongu proběhne bez komplikací. Přilétáme o půlnoci místního času, navazující spoj však odlétá až o půl jedné odpoledne.
00:00 (GMT +8hrs), 15 hodin na cestě
Rádi bychom si zdřímli ale nízká teplota v terminálu nám to nedovolí. Místo spánku si krátíme čas procházkou terminálem a tipováním, která restaurace má levnější menu. Doba ledová končí kolem sedmé ráno kdy se hala začne plnit dalšími turisty-zdroji tepla.
12:00 (GMT +8hrs), 27 hodin na cestě
Po 33hodinách na cestě nás čeká poslední let. Díky časovým posunům už si nejsem jistý zda-li máme den či noc. Vtipné však bylo to, že jsme odlétali v úterý 12:20 a ve Vancouveru jsme přistáli po jedenácti hodinách v úterý v 8 ráno.
8:00 (GMT -8hrs), 37 hodin na cestě 
Ušetřili jsme si celý den! Vstup na zemi javorového sirupu nám teď už může překazit pouze imigrační. Tam však vše proběhne až na zbytečné průtahy vše hladce a my s pocitem svobody kráčíme z příletové haly.

Poloostrov Dawei

Po 20-ti dobrodružných dnech ve vnitrozemí a nocování v 10-ti různých ubikacích se blíží (snad) klidný a stabilní závěr u moře.
První den v novém roce musíme ještě skousnout útrpný přesun do Dawei. Asi jsme si doposud moc stěžovali na rychlou a zběsilou jízdu, že nám je dopřáno také pravého opaku. Řidič za celou dobu nepřekračujte rychlost 60km/h a pro jistotu troubí kdykoliv se k jeho vozu něco přiblíží, což na je na jediné komunikaci směr jih poměrně často.
Přímořské městečko Dawei leží zhruba v polovině jihovýchodního cípu Myanmaru u Andamanova moře. Všechny pláže jsou na přilehlém poloostrově. S ubytováním už je to tam ale horší. Všeho všudy jen 3 podniky vlastní licenci pro zahraniční klientelu. Martin na poslední chvíli bookuje poslední volný pokoj v bungalovu - Coconut Guesthouse, což se ukazuje jako ideální.
Check in na recepci a ejhle, co to neslyšíme, rodný jazyk se line z chill out zóny. To tu ještě nebylo. Odkládáme krosny a jdeme si s našincema dát pivko, vyměnit si dojmy a zážitky. Pak už hurá na pláž. Nejbližší Maungmakan beach je vzdálená jen 10min pěšky, asi by se nedostala na top 10, ale pro nás je dobrá a navíc je poseta mušlema, které ve své sbírce ještě nemám. Západ slunce, grilovaná ryba, pivo..

Druhý den půjčujeme skútr a jedem omrknout dvě pláže jižně od nás. Na první (San Maria) se zrovna těží písek na probíhající stavbu okolních silnic. Naštěstí je pláž natolik dlouhá, že si každý přijde na své. V tomto regionu jsou turisti obzvlášť nabádáni, aby dodržovali společenský dekor, na ulicích se řádně zabalili (kolena, ramena) a na plážích poodešli stranou od místních, který na tu naši sodomu a gomoru nejsou zvyklí a sami se koupou plně oděni.
Následující pláž Pa Nyit se nachází jen za malým horským výčnělkem, kolem kterého vede pekelná cesta. Prašná červenozem plná balvanů prudce stoupá a klesá. Pravděpodobnost krvavé odřeniny se rychle zvyšuje. Po prvním smyku přecházíme na styl "přerušovaná jízda", kdy spolujezdec včas seskočí, krizový úsek přejde po svých a zkušený řidič to nějak vybalancuje sám. Odměnou nám je krásná prázdná pláž.

Je čtvrtek 4.1. - státní svátek, výroční nezávislosti nad Britama získané v r. 1948. Náš cíl je dojet až na samotný jih poloostrova, cca 2,5h svižné jízdy. V každé vesnici se slaví. Hrají se turnaje ve volejbale a "nohejbale" (chinlon), který je tady velmi oblíbený. Ratanový míček s 13-ti cm v průměru si kluci přihrávají bez odrazu země buď jen tak v kroužku nebo pak na hřišti přes síť. Další hry slavnostního dne pak
jsou přetahování o lano nebo šplhání na mastnou bambusový tyč. Všichni jsou pospolu a veselí se, my už tušíme, že dnes asi na pláži nebudeme sami. Už na odbočce k pobřeží se dostáváme do kolony a při prvním průzoru na plnou pláž si klademe otázku zda se vůbec vykoupeme.
První zkouška nastává, když cestou na hlavní pláž musíme přebrodit slepé rameno. Vody je ani ne do pasu, ve velkém davu jsme zas jediní bílí, já si přesto drze sundavám kraťasy, které si nechci namočit a klopýtám rychle pryč. Naštěstí byl slyšet spíš smích než bučení. Na druhém konci téhle opravdu nádherné pláže se schováváme mezi stromy a podaří se nám i nepohoršující přesun do vody. Pozdější relax už je ale narušen kroužením plážových motorkářů. Azyl nalézáme v nejbližším bambusovém stánku, kde si místo piva (jeho prodej je tam zakázaný) dáváme kokos a skvělé jídlo za super cenu.

Do Guesthouse přijíždíme docela KO, po celkem 200km v sedle, sluncem smažení a smogem uzení.
Zbylé dva dny se dobrovolně dopékáme na plážích severně od nás a program máme hodně volný. 2017 a následná rešerše na netu přišli s informací, že na těchto hranicích neakceptují naše e-visa. Přešli jsme na složitější plán B, který zahrnuje 12-ti hod jízdu na sever k hraničním přechodu, kde naše visa nejsou problém a pak 1,5h let do Bangkoku. Vše zajištěno, letenky zaplaceny a pak přijde ta milá zpráva. E-visa jsou na tom bližším přechodu akceptovány!

Můj původní plán byl opustit Myanmar po zemi a to přechodem vzdáleným 5h jízdy a pak pokračovat do nedalekého Bangkoku. Bohužel náš Lonely Planet 

z roku 2017 a následná rešerše na netu přišli s informací, že na těchto hranicích neakceptují naše e-visa. Přešli jsme na složitější plán B, který zahrnuje 12-ti hod jízdu na sever k hraničním přechodu, kde naše visa nejsou problém a pak 1,5h let do Bangkoku. Vše zajištěno, letenky zaplaceny a pak přijde ta milá zpráva. E-visa jsou na tom bližším přechodu akceptovány!