Cass-Lagoon Saddle 2D Track

Central South Island, Craigieburn Range
33 km
1300 m převýšení
14 hodin
středně náročné

Před námi byly vyjímečně dva dny společného volna a to se nemohlo využít jinak než pořádným výletem. Na tenhle dvoudenní trip s přespáním v horské boudě jsme dostali tip od našich bývalých spolubydlících. Díky předešlé oslavné noci jsme přípravu trochu podcenili a ráno vše narychlo balili a ještě se blíže seznamovali s trasou. Průvodce vybízel ke koupi backcountry hat passu,  vstupné do většiny horských chat  ($100/půl roku), ale ty se prodávají jen ve specialních officech, které mají o víkendu zavřeno. Takže jsme si v běžném infocentru koupili jednorázové vstupné za  $15 a vyjeli 70 km SZ za Christchurch. 

Je poledne, auto necháváme v malé osadě nedakelo začátku tracku, nahazujeme batožiny a za lehkého deštíku se silným větrem vyrážíme vzhůru za dobrodružstvím. Po chvílce vychází sluníčko a my si užíváme blízkost rostlinných druhů, co nám tak připomínají domov (pozn. kdo nebyl rok obklopen buší nebo palmama, nepochopí).

 Trasa vede korytem řeky, která vypadá po tání sněhu celkem živě. Najednou nám v cestě stojí kus skály zasahující až do vody. Slepě tedy následujeme vyšlapanou stopu vedoucí prudce do kopce jakoby oklikou. Až pod samým vrcholkem mi dochází, že tudy to nepůjde. Náhle si uvědomím, že se krčíme na extrémním svahu loupající se skály a z pohledu dolů se mi dělá mdlo. Dávám povel k ústupu a dolů se plazím jako had. Jde se na plán B - rivercrossing. Martin vybírá nejvhodnější místo a sám nejprve testuje proud řeky. Při cestě tam máme vody jen po kolena.

Na cestu zpět, kde pokračuje naše trasa, si  už ale musíme sundat i kalhoty a bedlivě vážit každičkého kroku, protože proud je silný a voda tak ledová, že  zhruba v polovině přestáváme nohy cítit. Brzy nám dochází, že tahle disciplína je regulérní součástí celé trasy a ke konci už nejsme žádní zelenáči. Dalším překvapením bylo převýšení trasy, cesta údolím vedla spíše jen nahoru a dolu po přilehlých kopcích než po rovině. Po sedmi hodinách náročného terénu, se západem slunce v zádech jsme s napětím vyhlíželi  náš cíl, Hamilton hut. Jen co jsme v dáli zahlédli její střechu, vykouzlilo nám to úsměvy na tvářích a poslední kiláček už jsme jen vtipně žertovali, co bychom si dali za jídlo, kdyby to jen byla chata s restaurací v českých horách :-)

Moderní stavení se pochlubilo palandami o kapacitě 20 lůžek, velkým krbem a tekoucí vodou. Martin rozdělal v kamnech, za praskání dřeva jsme si uvařili polévku z pytlíku a kochali se výhledem na řeku. Takový netradiční narozeninový den :-).

Druhý den probíhal v podobném duchu, jen dva lanové mostky nám usnadnili cestu, ale terén byl zase více podmáčený, takže jsme po okrajích stezky skákali jako kamzíci. Vůdci smečky to nejednou tak podklouzlo, že skončil po kotníky v bahně. Značení trasy trochu pokulhávalo, signál se ztratil hned na začátku a do toho jsme za celou dobu nepotkali ani živáčka.. no lepší nemyslet cobykdyby. Poslední kilometry, našteští sestupu, jsme došli už jen setrvačností a to nás ještě čekalo stopování, neboť trasa nebyla okružní. Asi po 10-ti minutách nám zastavil místní opravář strojů, hodil nás k našemu autu a tím se završil náš první výlet místní divočinou.

Já sem si ještě během sestupu zvládnul udělat lehkej výron kotníku se kterým sem měl pěkně otravný týden v nové práci. Chlapi se s tím nepářou a dělá se od 6:30am což pro mne byl zprvu šok. Dnes jsme si dali páteční rychlovku od šesti od rána. Naštěstí se brzy přejíždělo na Safety training, který nám umožní opravovat vady ve státních domech pro sociálně slabé. Dozvěděl jsem se jak poznat takzvané "methlabs" (varny metamfetaminu) a jiné krizové situace. Azbest je zde téměř srovnáván s radioktavním odpadem a musí se tak s ním nakládat. Zítra je Sobota což znamená opět ranní šichtu od 6:30am...

A do třetice..další sharehouse

V novostavbě s Českou partičkou jsme se ohřáli jen dva týdny. Na luxusní ubytování se zvykne lehce :-). Problém byl, že ve smlouvě stojí  max 4 nájemci a nás bylo pět. Takže jsme podnikli další kolečko po dostupných možnostech a moc nadšený jsme z nabídky nebyli. Pomoc přišla vtipně opět od Lance, který nám prodal auto a dal Martinovi práci. V jejich sharehousu se uvolnil pokoj po jednom Frantíkovi.  Takže před týdnem proběhla akce kulový blesk č. 2. 

Teď je naším domovem velký a starý jednopodlažní domek se 6 ložnicemi, 2 koupelnami, velkým obývákem a výstavní zahradou. Náš pokojík je nejlépe vybaven ze všech 3, co jsme doposud bydleli, ale na druhou stranu je taky nejvíc zatuchlej. Platíme za něj týdně $ 235 včetně energií a bydlí nás tu směska CZ, NZ, AU, FR, BRA a PHL.

Já jsem v práci už slušně zaběhlá, začíná tam být pěkně rušno. S jarem přišli i turisti a do toho jsou naše večeře k mání na místím slevomatu, takže některé večery nevím kam dřív skočit. Martinovi minulý týden skončila práce na tom rodinném domku a Lance pro něj momentálně nic neměl. ...

Já jsem si u šéfa s velkým předstihem zažádala o volnou sobotu, abych mohla oslavit narozeniny s těmi pár kamarády co tu máme. K mému překvapení jsem dostala volné celé 4 dny, ale ty byly vykoupeny předcházející 10-ti denní robotou. Jakmile jsem odložila zástěru, jeli jsme s Martinem provětrat naše horáky na místní kopce. Večer pak byl ve znamení lehkých oslav mé maličkosti.

Já jsem prošel inzeráty na internetu a poštěstilo se mi dostat se do malé firmičky, která dělá rekonstrukce a novostavby. Shannan šéf je bývalý reprezentant v kriketu a docela schopný stavař. K sobě má tři borce a dohromady partu ukecanejch sprosťáků což mi pro rozšíření slovní zásoby docela vyhovuje. Dále bych chtěl zmínit, že jsem rozšířil naší digitální flotilu o fotoaparát Fujifilm X-M1, který svýma funkcema dotahuje (polo)profesionální foťáky. Takže od teď nad editací fotek strávím o něco více času... "jupí"

Monika opět servírkou, výlet na Castle Hill a stěhování

Monika se dostala zpět do pracovního procesu týden po mě. Na spoustu rozdaných životopisů se ozvalo pouze pár restaurací a nakonec jí jedna z nich nabídla práci na "plný" úvazek (cca 35hodin týdně).

Náš první odpolední výlet k pobřeží

The Villas
Kavárna a restaurace The Villas jede celý den, od snídaně do večeře. Díky tomu, že leží  vedle Art galerie, City Council (správa města) a dvou právnických firem, mají širokou škálu zákazníků po celý den. Mě pasovali na věčerní směny včetně víkendů, takže to teď máme doma s Martinem na střídačku. Kolegové jsou, až na pár Filipínců v kuchyni, Kiwíci (NZ). Musím říci, že tam panuje příjemná atmosféra a líbí se mi tam. Jediné mínus jsou peníze, mzdy se totiž vůbec nedají srovnat s bohatým Perthem, ale na druhou stranu tam dostanu každý den večeři, na snídani si mohu vzít neprodané mufiny nebo sandwich a po práci tam občas zůstaneme na skleničku.

Konečně jsme provětrali naše nové autíčko (stále beze jména), které jsme nakonec koupili od Lance. Je to borec  2,7l turbodýzl, takže když se mu šlápně na krk pěkně zahučí a vylítne do kopce i na pětku, jezdit s ním je radost.

Byla neděle a Monika měla vyjímečně volno takže jsme po snídani vyjeli směr Castle Hill, 80km za Christchurch do hor. Silnice mimo město jsou ve skvělém stavu a provoz tu je téměř nulový. Naše nálada se prudce zvedla, když jsme na obzoru mohli sledovat hory vystupující  z ploché krajiny. Na místě jsme to zapíchli na parkingu a vydali se ke skalním útvarům, kde se to již tetelilo turistama. Značení tras tu neexistuje a tak jsme se vydali nazdař bůh do kopců. Zéland je opravdu krajina Pána Prstenů a tenhle první výlet nás pěkně navnadil do budoucna.

Ve čtvrtek se vrátila z dovolené Martinova kamoška, u které jsme doposud bydleli v pokoji. My celý týden hledali nové ubytko, ale bud' byl problém s realitní kanceláří nebo jsme se netrefili do volného termínu. Nakonec Martin sehnal dočasné ubytování s dalšíma třema Čechama v novostavbě kousek od centra. Takže v pátak proběhla akce kulový blesk, já vše pobalila během dne a na kole jela do práce a Martin to pak převezl naším stěhovacím vozem do zélandského domova číslo dvě.

Zpátky v realitě

Hlásíme se ze Zélandu, konkrétně z Christchurch, největšího města na jižním ostrově. Očekávali jsme ponuré rozpadlé město, ale ve finále jsme byli mile překvapeni. Připomíná nám to tu Anglii, potažmo Evropu a to se nám líbí. Zéland leží na rozhraní dvou oceánských desek a proto jsou tu častá zemětřesení. Bohužel série otřesů z let 2010 a 2011, kdy nejsilnější dosáhly 7.1 Richterovy stupnice, měli tragický dopad. Zemřelo 180 lidí a přes 10 000 budov, převážně v centru, muselo být strženo. 

První týden to tady vypadalo uplně jarně a za prosluněného počasí jsme oběhávali vše potřebné, abychom se mohli zapojit do pracovního a společenského života. Na poště se dá vyřídit poměrně hodně, od žádosti o RID (číslo kvůli daním), přes přepsání vozidla až po otevření bankovního účtu. Další krok bylo upravení našich CV na hledané pozice a x hodin strávených na netu projížděním desítek pracovních agentur. Pro chlapy, hlavně řemeslníky, je tu  vzhledem k nové výstavbě města pracovní nabíka docela široká. 

V pohostinství většinou začínájí nabírat až se začátkem sezony a o architekty tu zájem není skoro vůbec. Já jsem k hledání práce on-line přihodila staré dobré obcházení podniků po městě a z jedné kavárny/restaurace se ozvali at' přijdu na trial shift a následně mi od příštího týdne nabídli místo.Těšim se. Martin měl na práci větší štěstí viz. následující odstavec.

Přidám trochu více informací k mé nevolnícké dřině a hledání autíčka. Lance (v Čechách byste mu řekli třicet+, ale tady je to klasický dvacetipětiletý mladík), je spolubydla jedněch Čecháčků, u kterých jsme byli na grilovačce. Zde jsme si všimli dodávky Nissan Caravan 2000 -na prodej. Ten týden jsme za sebou již měli obhlédnuté tři šunky, které měly problém s rozjezdem, byly starší než my anebo nám mechanik řekl, že by se s tím bál vyjet za město, a tak auto, které není starší než my nám přišlo jako luxusní změna. Lance nás ochotně vzal na projížďku jeho Vanem a byli jsme velmi potěšeni. Dále jsme při rozvíjení mezinárodních vztahů nadohodili, že jsme mladí nadějní inženýři/pracanti, co hledají práci. Lance mi hned nabídl možnost přivýdělku. Rekonstrukce vily zasáhlé zemětřesením se skládá z několika kroků. Prakticky jde o nové omítky ve vnitřních prostorech. Lance je precizní tesař/truhlář, takže jsme vše zalepili do igelitu a dokonce jsme i vyfásli masky za $120. Pod vrstvou omítky se skrývá jakési laťování, na kterém omítka drží. To jsme museli též vytrhat. Po úklidu sajrajtu jsme opět zalepili vše do nového igelitu. Následně opravujeme některé konstrukce, dělá se falešný podhled, vše se zaizoluje a zaklopí sádrošem. Po demolicích mi byl prodloužen nepsaný kontrakt na dobu neurčitou a já se mohl vrhnout na natírání fasády, která již byla natřena na bílo, ale majitel si přeje polomatnou bílou a né matnou. Nutno dodat, že Lance již minulý rok provedl kompletní rekonstrukci exteriéru a celý dům obložil dřevem. První den natírání jsem si užíval poslední zimní den v sedmi stupňových vedrech a s nudlí na nose nechápavě očumoval Lance, kterej si všade chodil v tričku...

O uplynulém víkendu jsme vyrazili na dnb akci, kdy v místním klubu hrál Dub FX. Lehce jsme zapařili, seznámili se s dalším NZ/AU párečkem a drze pak uspořádali after party u nás na bytě. To se díky tenkým stěnám neukázalo jako úplně dobrý nápad, ale jinak Míša s Jirkou jsou moc fajn, pomáhají nám se tu aklimatizovat. Martin taky oprášil svůj DJing a sobotní odpoledne tráví hraním v místním alternativním shopu, který je součástí kontejnerové zástavby. Já jsem si zas koupila permici na hot yogu, takže trochu toho volného času strávím v teple a v pohybu.

 

Moving to New Zealand

19.8. Psáno v novém bydlení v Christchurch.
Přistání v Perthu bylo jak probuzení ze sna. Kontrola byla tentokráte obvzáště vypečená. Očucháni psem zda-li nevezeme kilo kokainu jsme pokračovali ke kontrole pasů, za kterou jsme byli jako přespolní automaticky posláni na imigrační kontrolu, kde se nás pětkrát ptali zda-li opravdu za pět dní opouštíme tento kontinent a nehodláme tu přežívat na černo. Pán netušil, jak bych nejradši celou Austrálii vynechal jen abych už byl na Zélandu. Ušli jsme pět metrů a už si nás další pán bral stranou jako vytipované pašeráky kořínků a jiných zakázaných importovaných plodin. Naštěstí se nad námi paní ohledávačka slitovala a rovnou nás pustila. K šedé náladě se přidalo i šedé počasí a my si to valili busem za Michalem do školy, který nám měl dát klíče od jeho bytu, kde jsme měli věci. Následoval přesun tágem s hromadou báglů k Jirkovi a Elišce, kteří nás královsky hostili po celý den. V noci nás na letiště opět vezl Honzík. Nízkonákladové aerolinky zavedly nový trend a to že příruční zavazadlo smí vážit dohromady pouze 7kg, což v praxi znamená noťas, foťák a poloprázdný batoh. Trochu jsme se toho zalekli a paní u check-innu nám velice ráda prodala za extra $50 pětikilové navýšení limitu. Stejně jsem se ale musel navléct do tří triček, kraťasů a kalhot. Také jsem se musel rozloučit s mými VANSy, které ač děravé se stále sloužily a zdolaly se mnou několik hor a navštívily několik kontinentů :-( RIP. U gejtu nás samozřejmě nikdo nevážil takže ve finále jsme ty krámy vyhazovat nemuseli...

V Sydney jsme bydleli u nového couchurfingového buddyho Lukea, který je původem z Vietnamu. Jeho životní filosofie se zaobírá minimalizováním plýtvaní, které je v západních zemích význačné. Luke je povoláním umělec/fotograf a nejradši fotí na prastarý model do kterého se kouká shora. Odpoledne nás ochotně provedl po jeho čtvrti Newtown, která je kousek od centra a sousedí s univerzitním campusem. Zašli jsme také do čínské čtvrti na nejlepší "dumplings" knedlíky ve městě. Jde o jakési nekynuté plněné knedlíky masovou směsí, které se následně máčí v sojové omáčce a octu. Za mě teda TOP.

V sobotu jsme se vydali do centra, kde jsme prošli parky, navštívili Art Museum a shlédli nejznámějsí operu světa to vše za pěkného počasí. O zábavu při svačince se nám postarali papoušci Cockatoos.

Večer jsme s Lukem šli docela kus směrem z města na Pork Roll, ale bohužel měli zavříno tak jsme nakonec skončili ve Vietnamské, kde jsme si objednali Pho Noodle Soup, což je nejznámější Vietnamská hovězí polévka s nudlemi. Nejedná se o nějakej hrníček nudličkovýho vývaru, ale o mísu plnou výborného vývaru, masa a nudlí. Je toho tolik, že většinou se pouze sní nudle s masem a zeleninou a zbytek vývaru se nechá. V noci dorazil k Lukovi na gauč Australsko/Rakouský páreček na jednu noc a vytáhli nás na pár piv do hospody což jsme uvítali.

V neděli stojí městská doprava na celý pouhé tři dolary a my toho vyžili a jeli na vyhlášenou Bondi beach, kde jsme si udělali pěkný 8km výlet po útesech. Dokonce jsme tam našli i zatoulanou českou ambasádu, kam jsme museli opět v úterý jet. Po příjezdu domů jsme byli přivítání další cestovatelkou jménem Ivone. Je to němka původem z Vietnamu, co měří asi 150cm. Je docela vtipná a živí se výukou angličtiny na prvním stupni.

V pondělí ráno jsme se seznámili s polskou rodinkou, která cestuje po Austrálii již pátým týdnem. Dcerka Marta byla docela zcestovalá a pomáhala rodičům při překonávání jazykové bariéry. Po snídani jsme šli na Harbour Bridge, který je též ikonou města a je z něj vidět na Operu a celé centrum. Odpoledne jsme sedli na ferrynu (přívoz) a zajeli do příměstí Manly navštívit Moničinu kamarádku Kláru, která je v AU stejně dlouho jako my. Po procházce a pivíčku na promenádě jsme zamířili zpět domů, kde jsme se setkali s Katelin, osmnáctiletou Američankou, která měla velké znalosti ve všech možných směrech a moc dobře se s ní rozprávělo. V tu chvíli nás v třípokojovém bytě spalo 7 couchsurferu a Luke. V noci byl na programu dumpster diving, což je aktivita, kdy se získává jídlo a jiné suroviny z kontejnerů ležících za obchody, které byly vyhozené ten den. Luke takhle dokáže sehnat ovoce a zeleninu na celý týden. Obešli jsme takhle čtyři obchody a u každého jsme něco našli. Nakonec jsme táhli domů dvě tašky zeleniny a ovoce a tašku pečiva. Za mě teda dobrá zkušenost, jde jen o to překonat předsudky.

V úterý jsme zajeli na Bondi beach zažádat o pas, žádné fronty se nekonali, dokonce paní za přepážkou byla na české poměry velmi milá. Sbalení, rozloučení jsme nasedli do taxíku směr letiště, kde jsme podstoupili další security check tentokráte mě jako teroristu nacpali do 3D scanneru jestli někde na těle (nebo uvnitř) nevezu zbraň. Následně nás i naše věci týpek pojezdil kartáčkem citlivým na výbušniny. No srandy kopec na letišti. Po třech hodinách letu jsme o půlnoci přistáli v Christchurch, kde nás již čekal náš nový spolubydla Jirka a odvezl nás domů! Bydlí zde s přítelkou Míšou a mojí ČVUT spolužačkou Kaťou, která je teď v Praze a přenechala nám svůj pokojíček. Druhý den jsme si šli prohlédnout zdemolované centrum a tak nějak se cítili opět cítili jako doma a ne jak na cestách. Teď nás čeká klasické kolečko: mobil, banka, pracovní číslo IRD, práce a auto.