Rockies pt1 - Banff NP

Obtěžkáni průvodci v městečku Radium Hotsprings vjíždíme do kanadských Rocky mountains což je seskupení několika národních parků pokrytých divodkou přírodou, velehorami a také autobusy, karavany a asijskými turisty. Naše západní cesta vede přes Kootenay NP kde se moc nezdržíme jelikož prší a na všech vícedenních trailech ještě leží metr sněhu. Já jsem z toho všeho hned lehce otrávený a ani neurguji šoféra aby mi přibrzdila v těch nádherných soutěskách na fotečku pářících se lesů (moje označení místního lesa po dešti). Projíždíme údolími lemovanými skalnatými pohořímy jakoby zarovnanými podle pravítka. Po hodině jízdy se počasí začíná protrhávat a naše první zastávka s výhledem do skalistých hor zespoda lemovaných řekou a hranou lesa, shora ohraničených mrakem, opravdu stojí zato. Bílé vrcholky jsou pocukrované čerstvým prašanem, který napadl s posledními srážkami. Nutno poznamenat, že občasné požáry zasáhly i Rockies kde je možné vidět kilometry a kilometry mrtvých lesů, špejlí které čekají až je jednou vystřídá nová vysoká zeleň.

Banff

Vlhké počasí nás provází i další den, kdy se po návštěvě hlubokého Marble canyon přesouváme do meccy Rockies, městečka Banff. Banff se nachází uprostřed Banff NP a je ze všech stran obklopen dramatickými skalními masivy. Zde trávíme náš údržbový den, dokoupit zásoby, vyprat, vysušit, najít wifi, navštívit Visitor centre. Ve visitoru si musíme sami přes internet zabookovat campground na jeden výšlap. Poměrně složitý proces rezervace probíhá na webové stránce govermentu tedy pomocí stejného účtu si můžete zažádat o víza do Kanady anebo booknout spaní v lese. Po setkání se sněhem a vlhkými lesy máme v plánu pořídit Monče návleky na boty (já už jedny mám). Ta po vstupu do jednoho sportu ochromí prodavače otázkou mají-li na skladě struhadla (graters). Situace se poměrně rychle vysvětlí a o chvíli později máme zakoupeny návleky (gaiters). Moje šmejdění po obchodech se setkává s úspěchem a po 30min rozhodování zdali US8 či US8,5 pořizuji nové hikové boty značky Vasque. Hurá mám nové boty! To ještě netuším jaké s nimi bude trápení. Večer máme zpestřený setkáním s Moniky bývalou spolupracovnicí z kafečka. Příjemné posezení ve třech u pivka nám velice chybělo a tak se s Macarenou neradi loučíme. Se spaním máme docela štěstí a tak spíme hned za Banffem u jezera s výhledem na mohutný mt Randal.

Je středa 4/7 a my máme v plánu zdolat Cory pass což je okruh stoupající až do 2300 mnm. Nezahálíme a po rychlé snídani balíme pepřák na medvědy, sváču, vodu, pláštěnku, bundy, fotografické komponenty a jedem na začátek trasy. Stoupáme rychlostí horské kozy a já si pochvaluji jak nové lehké boty pěkně drží na noze.

Výstup je dlouhý ale po prvním krutém stoupání se už můžeme kochat výhledy a užívat si kamennou stezku pomalu stoupající údolím. Na oběd se přehoupneme přes Cory pass a klesáme po druhé straně kopce zpět do údolí. Při klesání začínám pociťovat tlak na malíčkách, který se s dokončením trasy změní v bolestivé odřeniny. Achjo ty nové boty...
Johnston canyon
Není čas ztrácet čas a na doporučení kolemjedoucích cykloušů popojíždíme do Bow valley, kde se nachází Johnston canyon plný vodopádů. Zde se poprvé setkáváme s atrakcí, kterou mohou absolvovat i rodičové s kočáry či zazobaná smetánka z krabic (naše přezdívka pro karavany či RVčka). Naštěstí je pozdní poledne a tak jsou masy turistů prořídlé. V kaňonu nalézáme spoustu zajímavých zákrutů, kterými se prohání divoká voda. Po 4km se otáčíme a stále plní energie pokračujeme zpět. Se spaním už nemáme takové štěstí a tak nouzově přespíme na schovaném parkovišti.

Lake Louise (1730 mnm)
Je pět ráno a přejíždíme do Louise lake kde chytáme nejlepší spot na parkovišti. Po snídani je už parking plný a my vycházíme obdivovat perlu Rockies. Hned u břehu se nám nabízí výhled do údolí vyplněného jezerem na jehož druhém konci se horách plazí ledovec.

Nejprve stoupáme ke skrytým jezerům Mirror a Agnes lake kde se u druhého dokonce nachází tea house. Vše je na sebe namačkané jakoby to snad někdo navrhoval. Při výstupu k Agnes lake nejprve mineme vodopád, který se tvoří na hraně jezera a mizí v údolí kde zásobuje předešlé Mirror lake. Stezka následně obkrouží kolem jezera a zig-zag se vyšplhá na hranu ze které je opět perfektní výhled na Lake Louise a část ledovce.

Klesneme o něco a na konci jezera (Lake Lousie) začneme s výšlapem k vyhlídce na ledovec. K patě ledovce se nedá dojít což by stejně nemělo pražádný význam jelikož je usazen na skále a zní si občas odplivne lavinkou ledové sprchy.

Zpět k autu se vracíme podél jezera, kde vládne letní nálada. Odvážlivci skočí do ledově blankitné vody. Zbytek se mezitím valí po promenádě sem a tam a vytváří selfie-konstelace člověk-jezero-ledovec v poměru zlatého řezu. Největší posh se ovšem odehrává na zahrádce rozložitého Chatteau u parkoviště s výhledem na jezero, kde se za noc platí zlatými zuby či dědictvím po babičce.

Náladu mi pouze kazí sedřené malíčky a nové otlačeniny, které jsem si dnes nachodil. Spaní nacházíme nečekaně blízko a to na druhé straně údolí kde začíná stezka do Skoki valley kam se vydáme pozítří. Parkoviště v lese, které se nakonec stane na tři dny naším nocovištěm, pojmenujeme Komárkov. Zástupy těch malých bestií nás nenechají v klidu ani v autě kam se během večera nenápadně nasádlili. Milovník zvířat, Monika, původně odmítá holou rukou zabíjet ty potvory. Nakonec však oba mydlíme v autě komáry hlava nehlava a tak všechna okýnka a strop brzo nesou stopy jejich rozmazaných tělíček.
Moraine Lake (1887 mnm)
Nevyspalí tentokrát odsouváme ranní budík až do šesté což se nám stává osudným při jízdě na parkoviště. Moraine lake kam míříme je svou nádherou o něco menší skvost než Lake Louise avšak kolem sebe skrývá mnoho zajímavých lokací kam se dá vyšlápnout. Parkoviště je zde menší a tak náš pozdní příjezd vyústí v půl hodinku ve frontě a nějaké to handlování než se nám naskytne místečko. Slunce už je výše než bych chtěl a tak cvaknu pár rychlých snímků u vody a už stoupáme do kopce směr Wenchemna pass. Nad treeline (výšková hranice kdy končí stromy) už je naco koukat. Pás hor je tvořen samými špičáky se sněhovými čepicemi. Tu a tam se mezi nimi plazí ledovce. Sysli si hoví na kamenech a kontrolují údolí jestli jsou všechny hory na svém místě.

Stoupáme necelých deset kilometrů až na konec údolí kde se cesta ztrácí pod sněhem a nám nezbývá než obout nové návleky a šlapat si cestu svojí. Po hodinovém výšlapu na pass jsme tu. 2600mnm, vítr funí až mi z toho padá stativ a my se křeníme do objektivu. Sestup mi opět dráždí sedřeniny a já místo povolovat zkouším utahovat nohu v botě byť mi to moc úlevy nepřináší. Ještě si stihneme před odjezdem prohlédnout tři kilometry vzdálené Consolation lakes kde je další roztomilé údolí. Večer trávíme v Komárkově.

Skoki valley
Balíme na dvoudenní výšlap do hor a do toho nám mrholí. Lehká dešťová pauza nám dovolí zahájit cestu. Na zahřátí vycházíme do kopce čtyři kilometry po obslužné cestě do ski resortu. Po dalších pěti kilometrech překonáváme Boulder pass v 2330 mnm odkud už nás čeká příjemná cesta údolím Skoki valley.

Po obědě se nám naskytně možnost navštívit pravou horskou chatu Skoki lodge kde máme možnost si zakoupit plechovku píva! V teple útulné roubenky, která zde stojí bez větších změň již od svého vzniku přečkáme přívalák a se sluníčkem vycházíme do vlhkého lesa. Návleky a boty fungují na jedničku a já mám nohy jak v pokojíčku (až na ty sedřené malíčky). Nechceme být brzo v tánořišti a tak obcházíme nejdelší možnou trasou na které nás čeká řada nástrah. Déšť se vrátil ve své vytrvalejší verzi. Moniku jsem schoval do ponča a sebe do prošoupané zimní bundy. Občasné značení má spíš zavádějící smysl a mnohé stezky procházející lesem jsou pouze koňské trasy vedoucí odnikud nikam. Mosty se zde nekonají a tak lezeme přes tůně a potoky kudyma se jen dá. Celá ta taškařice končí s dosažením našeho primitivního tábořiště. Dokonce i sluníčko vysvitne. Zbytek večera trávíme přípravou večeře, zabíjením komárů a spánkem.
Na druhý den plni optimismu u snídaně vymýšlíme kam se ještě vrtnout. Pár indicií naznačuje, že se 4 km od nás nachází Nature bridge což se nám zdá jako vhodné místo k prozkoumání. Výlet se nám protáhne jelikož musíme brodit řeku a trasa je opět bez značení avšak když se dostaneme k "mostu" ten pohled stojí zato. Za dunění horské bystřiny protékající skalou žvýkáme svačinu a užíváme výhledu.

Sbaleni po návratu do tábora po poledni konečně začínáme samotný návrat na parkoviště. Bez deště za sluníčka se jde svižněji a zdá se že i mé zvlhlé boty trochu ulevili oběma mým malíkům. Dokonce se nám poštěstí zahlédnout místního dikobraze, který se prochází po jednom tábořišti u jezera. Jakmile nás spatří otočí se a zaběhne do nejhustšího houští odkud je vidět jen jeho výstražný kukuč.
Celý návrat by byl o něco příjemnější a rychlejší nebýt nehody, která se mi stala u posledního jezera před Boulders pass. Při pauze odkládám batoh na jehož boku jsem měl zastrčený bear sprej. Ta hloupá pojistka na něm se vyvlíkla a já jej omylem spustím. Objeví se proud nažloutlé barvy, který mi zasáhne upevněné pantofle a následně mé levé předloktí. Po prvotním šoku a záchvatu kašle zjišťuji že mi nic dalšího není. Ledabyle smývám sprej z pantoflí a ruky a pokračuji ve svačině. O minutku později však dochází k nevyhnutelnému. Navlhlýma rukama jsem si "infikoval" podkolení jamku a místo nad okem, které se ozve jako první. Lezu k jezeru a nechám si od Moniky vymýt zapálené oko. Když jsem z nejhoršího venku, nasazuji brýle a jednooký pokračuji v sestupu. Během chůze mě začne pálit podkolenní jamka a levá ruka. S třiceti kilometry v nohách dokončujeme nás dvoudenní výlet a jedem se umýt do zařízeného kempu, kde předstíráme že tam máme místečko. Ve sprše, ve snaze smýt z těla se vše ještě zhorší. Podrážděná místa zrudnou a pálí (včetně druhé ruky, pasu a lýtek) jakobych je sežehl letlampou a požahal kopřivama zároveň. Se slzami v očích natírám celé tělo krémem a aplikuji orálně chmelové anestetikum. Než nás Monika zaveze do dalšího národního parku Yoho NP je mi lépe.

Napříč Britskou Kolumbií

Ze západu na východ je BC rozdělena podél hranice s USA na čtyři regiony. Ty dva západní jsou již za námi (Vancouver Island a Lower Mainland - Vancouver city). Přes zbývající Okanagan a Kootney míříme do provincie Alberta, kde leží Canadian Rocky Mountains.
Nejedeme střemhlav nejrychlejší cestou, ale volíme pozvolné poznávací tempo. Přes malý region Okanagan jedeme střídavě v řízení celý den. Podnebí a terén tu vyhovuje hlavně farmářům, kteří tady ve velkém vybudovali ovocné sady a vinice. SezOna třešní právě začíná, ale nám tentokrát na letní brigádu čas nezbývá.

Region Kootney dobýváme 27. června a odpolední návštěvou městečka Nelson zahajujeme jeho zevrubnější průzkum. Kootney jakožto předhůří Skalnatatých velikánů disponuje šlušným outdoor hřištěm (jezera, hory,..).
Počasí na následující dny je nejisté. Probouzíme se do deště a ještě ve spacákách plánujeme návštěvu knihovny a komerčních horkých pramenů. U snídaně ale déšť ustává a my se rozhodneme nejdřív mrknout jak vypadá začátek trailu v Kokanee Glacier Provincial Park. Nahoře zrovna vychází jedna rodinka s dětma, jejichž cílem je horská chata. To nám dodádvá kuráž a už se balíme na dva dny. Plány se nám mění z hodiny na hodinu. Aby to nebylo divoké jen na trase, tak na tamním parkovišti straší v noci dikobrazi a ožírají vše gumové na vozidlech. Dle sousedního vozu obtáčíme spodek auta pletivem a upevňujeme klackama. Jen co se vyškrábeme k horskému plesu objevuje se sníh a přichází déšť. Zpět se nám už nechce. Komu toto počasí rozhodně nevadí, jsou svišti. Leží vyvalení na špičkách balvanů, koukají do údolí a občas si i pískou. V kluzkém sněžném svahu nad jezerem předbíháme rodinku. Jsme celí promočení. Nemáme pláštěnky, sněžnice ani návleky, ale když to zvládnou oni my fňukat nemůžeme. Vstupujeme do bílého údolí, značení žádné. S každým druhým krokem se boříme hluboko a občas se propadneme až do potoka. Po čtyřech kilometrech Martin hlásí konec trápení, chata na obzoru. A ne jen tak ledajaká. Jsme jako v Jiříkově vidění. Vstupní chodba vyhřátá, kancelář rangera prázdná (je na obchlzce) a pak to přijde. Veliká kuchyň s veškerým vybavením včetně elektrospotřebičů, jídelna a obývák s gaučem. My co si na zádech táhneme vlastní plynovou bombu s rendlíkem jsme takový komfort opravdu nečekali. Později dochází rodinka i správce objektu. Při rychlém mítinku platíme 25 na hlavu a dozvídáme se, že v potoce pod jezerem je turbína a elektřiny je teď nadbytek a že horká sprcha není problém. Po partičce skreblu a piva co jsme si dotáhli ssebou spíme jako beránci. Druhý den si v suchém dopoledni ještě vyšlápneme nkousek dál na původní horskou chatu z roku 1896 Slocan Cabin, která slouží jako muzeum. Po polévce spěcháme zpět dolů. S prvními kroky se vrací i deštivé přeháňky. Cesta zpět je rychlejší protože teď už víme i kudy vede. Auto nedotčeno, můžeme jet zaslouženě do hotsprings.

K druhému většímu výšlapu jsme se nejprve převezli trajektem přes jezero a pak stokilometrovou zktratkou po offroad cestě do městečka Kimberley. Ve visitor centre jsme narazili na super týpka co nám toho spoustu poradil. Na jeho doporučení jsme také zakoupili sprej na medvědy, což je ultrasilný pepřák, který máš v případě útoku nastříkat zvířeti do očí. Všichni ho tu nosí, nikdo ale nikoho kdo by ho už použil. Počasí je stále nejisté takže následující den, což zrovna vychází na státní svátek Kanadad day bude výšlap k přírodním horkým pramenům. Ještě večer se autem přiblížíme 40km k začátku trailu v Purcevell conservacy provintial park a vítá nás déšť a komáři.
Ráno je jen pod mrakem a my optimisticky vyrážíme směr horké proudy. Střídají se pásy lesa a luk. V lese je to trochu opičí dráha protože po zimě leží v cestě spousty popadaných stromů a lesní služba to ještě nestihla na sezonu prořezat. Louky jsou pro nás ale horší. Vegetace je vysoká, mokrá a trčí do stezky. Za pár minut jsme nacucaní tak, že kaluže už nemá cenu přeskakovat a potoky bereme napřímo. V poledne přicházíme do oázy par a horkých pramenů. Vana už je napuštěná, jen trochu zregulovat teplotu kamenou hrází a pohoda může začít. Víno, sendvič, déšt a po hodině jsme zahřátí ažaž. Návrat berem pěkně z ostra, abychom moc nevychladli a neprochladli. Další velké dobrodružství na nás čeká v nedalekých Rockies.

Sunshine Coast

Ostrov opouštíme jinou cestou než jsme sem přijeli. Trasa vede přes dva rozvětvené poloostrovy severně nad Vancouverem. Místo jednoho trajektu musíme ale chytit hned tři. Tato výletní oblast obydlená milionáři se nazývá Sunshine coast.

V pozdním odpoledni jsme se vylodili v městečku Powell River, kde nabíráme potřebné informace, potraviny a vodu. Jediný zbývající  úkol dne je najít místo na spaní. Brouzdáme takhle po štěrkových cestách necestách a zkoušíme kam až vyjedeme. Jsme najednou na konci úzké polňačky. Pro překonání výškového rozdílu na vedlejší komunikaci je potřeba vyjet rozježděný svah od čtyřkolek. Nevzdáváme to a jedem vpřed. Podloží je ale sypké. Vůz se nebezpěčně naklání. Kola hrabou. Moc nechybělo a autíčko se i s Martinem málem otočilo na střechu. Se staženým ocasem couváme autodromem zpět a kotvíme v nejbližší díře v lese. Příště budeme ostražitější!

Následné dva dny trávíme na výškapu kolem horského jezera. Ochutnáváme alespoň velmi malou část ze slavného několikadenního Sunshine Coast Trail. Tato stezka je celkem dlouhá 180km a průměrný turista jí zmákne do dvanácti dnů. O trasu se stará místní dobrovolnický klub, díky čemuž je všech 14 chat zadarmo.

Předpověď počasí je nemilá. Mrholí a my balíme krosny. Do chaty tři hodiny stoupání lesem. Jen co se pořádně rozprší šplháme po poslední skále a už jsme na zápraží malebného přístřešku, který podle šumu hlásí bohatou společnost. Šest různých odvážlivců zdolává celou délku trailu. Zatímco venku padají trakaře, kamna na peletky pomalu začínají pracovat. V osumnáctistech metrech žádného pramenu není a proto je každý rád za nachytanou vodu ze střechy. Jediné co by mohlo narušit idylku je naše čerstvé jídlo oproti jejich sušeninám. Zahlédnout z chaty do údolí s jezerem se nám nepodaří ani ráno, kdy pro zajímavost déšť střídají kroupy. Pak teda trochu ustává a my sbíháme 9km dolu k autu. Bonusem je skupina elků (místní jeleni) shlížejících na nás z mýtiny.

Na druhý poloostrov už nám nezbývá tolik času. Z nabízejících se aktivit volíme Skoomchuck. Jedná se o přírodní úkaz v mořské zátoce, kdy při odlivu a přílivu vznikají nezvyklé vodní proudy.

Přesně po dvou týdnech se vracíme do Vancouveru. Čeká nás servisní den - vyzvednout poslední výplaty, nakoupit, osprchnout Ferdu (náš Ford Escape) a včas před dopravní špičkou metropoli opustit. Příští zastávka východní region Britské Kolumbie - Kootney.

...do kopce

Flower ridge (1220mnm)
Po noci strávené v kempovišti balíme a jako výšlap dne volíme Flower ridge na doporučení správce kempu. Sluníčko svítí a my se svižně škrábeme lesem do strmého kopce. Propocené tílko v pravidelných intervalech otáčím mokrýma zádama na břuch a suším kdykoliv je to možné. Po necelých třech hodinách už koukáme přes špičky stromů do údolí. Sněhové jazyky na cestě příjemně ochlazují vzduch. Cesta po hřebeni dál je stále pod sněhem a tak se raději otáčíme a šupitáme dolů k vodě. Osvěžující ledová koupel u ústí horské řeky do jezera je jako dar z nebes.
Odbočujeme autem ze silnice na šotolinu do rokle odkud přitéká ona ledová řeka. Celou cestu škrtím plyn jelikož jsme u poslední čtvrtiny nádrže a zítra nás čeká cesta zpět podél jezera zpět a pak ještě další hodinu do civilizace. Nekonečné stoupání je završeno šplhem v autě do prudkého kopce kdy si opět můžeme vychvalovat naše autíčko. Cesta končí u jezera s přehradou vklíněného mezi dvě horská tělesa. Zde proběhne již klasické odpolední válendo, všemi oblíbená příprava večeře a pozorování západu slunce za vršky hor.

Bedwell lakes (970mnm)
Ráno sešplháme autíčkem pár kilometrů zpět na začátek Bedwell lake trailu. O něco lépe udržovaná trasa nás uvítá příjemným sklonem stoupání a několika mosty (včetně zavěšeného) přes horské bystřiny plné síly po konci zimy. Na vrcholu opět nalézáme kouzelné jezírko Baby Bedwe ll zapuštěné jako diamant do skalnatého masivu. Jsou zde připravené podlážky pro jednotlivé stany propojené cestičkami mezi bouldery čímž celý campground dohromady působí jako perfektního místo na přenocování. Z ptačí perspektivy pomocí drona působí celé místo ještě více fantasticky. O něco níže se na druhé straně totiž nachází náš cíl Bedwell lake. Jezero je několikrát větší avšak opět je to jakýsi modrý ostrov v oblacích mezi horskými obry. Z vyhlídky o něco později si můžmeme na vlastní oči vychutnat ten pohled. Bohužel nemámme času nazbyt abychom zde přečkali noc a ještě ten den opouštíme Buttle lake a celý Strathcona NP.

Elk river trail
Po noci strávené kdesi pod kopcem u řeky přijíždíme do vesničky Gold river. Visitor centre má otevřeno jen víkendy, miniknihovna je též zavřená a signál tu není k zastižení. Sedáme do kavárny s muffinem a kafíčkem a u wifiny dumáme co dál. Poslední prosluněný den nakonec trávíme na cestě k Landslide lake. Jde o dvoudenní výšlap údolím podél řeky Elk river s následným stoupáním k tábořišti. Po cestě překonáváme několik potoků a dokonce míjíme dva malé vodopády.

Před týdnem tu byla spozorována puma a medvěd dnes máme "štěstí" a nevidíme ani veveřičku. Ráno se škrábeme z vlhkého stanu do mlhavého počasí. Po snídani nastává hodinový výstup do 1000mnm kde je schované Landslide lake, nad kterým se vypíná stále zasněžená hora.

Monika zde vmžiku nalézá kozí stezku kolem jezera, která by nás měla dovést k ledovcovému jezeru pod horou. O dalších čtyřicet minut později stojíme před ledy pokrytým jezírkem s blankitně modrou vodou.

Zbytek dne už pouze klesáme a ve tři odpoledne sedíme utrmácení v autě.
Další den nám na cestě zpět do civilizace k přívozu svítí slunce. Další zastávka Sunshine coast.