Rockburn track

Po čtyřech týdnech konečně farmář oznámil den posledního sběru, před kterým jsme dostali tři dny volna. Zatímco meruňky dozrávaly, sedm statečných se vydalo společně pokořit kousek místní divočiny. Jako skupina jsme se zformovali k akci až po poledni, všichni s krosnou, někteří i se stanem. Knižní průvodce říkal 4 hodiny chůze k Rockbourn hut (4 postele) a druhý den 6 hodin s mírným převýšením zpět na parkoviště. Před čtvrtou odpolední už jsme rozčarovaně hleděli na zámek u dveří naší chaty, která byla nově pasována pouze na přístřešek. My jsme se táhli se stanem, takže umrznutí v mém super tenkém šustipytli naštěstí nehrozilo. Pozdní odpoledne jsme strávili válendou u ledové řeky a sběrem dříví na pořádný oheň, jelihož o jeho zákazu nebyla nikde kupodivu ani řádka. Pak jsme na něm pekli párky s chlebovým těstem namotaným na klacek a na závěr i děsně sladké marshmelouny.  Hvězdné nebe nad námy a stovky dravých mušek s námi.  Černý Petr padl na Němce, kteří si ustlali na lavici v přístřešku, odhodláni si jejich vůbec první noc pod širákem užít. Bohužel zima a nálety okřídlené armády jim nedopřáli klid a mír. Už před osmou byli připraveni opustit prostor a raději vyrazili napřed, jakožto pomalejší jednotka.
Zbytek výpravy vyrazil až v 11 a s rychlonožkou (Emilem) v čele jsme začali prudce stoupat. Třicetistupňové vedro se dalo přežít jen díky hustému porostu nad námy. Hladoví a vyčerpaní jsme se na vrchol vyškrábali až kolem 3 hod a v sedle se pak setkali s naším polomrtvým předvojem. Zpět dolů jsme se plazili jak hadi, s vyjímkou nevybitého Emila, co raději bežel napřed, aby přistavil auto a nemohoucí odvezl do kempu. Tam jsme naskákali do řeky a dali chladit piva, hygiena a pitný režim musí být. 

Třetí den jsme zvolnili program, nekteří se jeli rekreovat do Queenstownu jiní do Arrowtownu, bývalé čínské usedlosti. Večer jsme se všichni shledali na sadu a sbírali síly na poslední dva meruňkový dny. Přípravy na další plavbu byly náročné, vyprat co se dá, zavařit tunu marmelády, upéci chleba a buchtu, vyčistit a srovnat auto, se všema si vyměnit fotky a podobně. Poslední večer jsme to lehce zapili a Masa nam uvařil výborné chinese dumplings, které rozhodně zařadíme do našeho budoucího jídelníčku. Ráno znova fofr, úklid společných prostor, spakovat jídlo, natrhat ovoce na cestu a ..loučení. Zvedáme kotvy, příští zastávka Fiordland.

Zkušený plantážník

Pomalu načínáme čtvrtý týden, k třešním se přidaly i meruňky, vystřídala se tu další kupa brigádníků z různých koutů světa a my se cítíme už jako ostřílení sběrači. Máme tu takový letní pracovní tábor, přes den hra, kdo nasbírá nejvíce a večer vyvařujeme, pečeme chleby či koláče a popíjíme pívečko. Když je náhodou pěkné počasí, jdeme se koupat na přehradu, co je hned za kopcem. Richard má menší loď a už nás párkrát povozil v ní nebo v nafukovací duši zavlečené za lodí, ti odvážnější (Emil,Martin a já)) obuli i vodní lyže. První jízdy na nafukovací srandě byly suprový, při druhých na to Kirk šlápnul tak, že jsem v zatáčce vyletěla jak kometa a při dopadu na tvrdou hadinu jezera si způsobila lehký otřes mozku. Když celý den prší, což je tu celkem často, máme leháro a večer párty. Já zde působím trochu jako kulturní referend, vždycky přijdu s nějakou hrou, vytvoříme týmy a smějeme se na celé kolo. To pak jsou ty rána s kocovinou na žebříku docela krušná :-).

Problém zabraňující ve snadném očesání celého stromu se pomalu přesunul z nedozrálosti plodu na jeho popraskanost. Díky střídání slunečného a deštivého počasí popraskala necelá polovina úrody. Farmář vyžaduje sběr jen toho nejfajnovějšího, takže vše jde pomaleji a ty balancuješ na hraně: Mám trhat i lehce naprasklé a budu mít více kýblů nebo budu čestný a on to ocení a zvedne cenu za kýbl. Varianta 2 zvítězila. S meruňkama je to jiné, ty jsou placené na hodinu (minimální sazba), takže žádný spěch a stres, ale je to překvapivě větší nuda i záhul. Sbírá se do jiného postroje s brašnou na cca 10 kg ovoce a pak se to jde vysypat rovnou do dřevěné bedny s obsahem 500kg. Největší a nejvýhodnější odběrce je Austrálie. Jakožto známý prudič všeho, co překročí jejich hranice, má přísné podmínky i pro meruňky. Minulý pátek nás farmáři pozvali na BBQ a drink a stálo to za to. Podávali se hamburgery, steaky a saláty všeho druhu. Lehce jsme se picli a za svitu měsíce dali procházku zpět na sad. Další z výhod práce u Richarda je,že nájem splácíme víceprácemi, jednou týdně se meje všech 1000 kýblů, střídáme se v úklidu společných prostor a Martin mu ještě opravoval několik těch velkých beden.

Plantážníkem od píky

Spíme stále v Shellym u sadu, ale máme zde nově upravené prostory s kuchyní, jídelnou a dvěma koupelnama(pokud nepere pračka nebo někdo nemyje nádobí tak se dá i osprchovat). Společenstvo prstenu(kroužek pro kontrolu minimální velikosti třešně připevněný ke každému postroji) tvoří: Němci Caroline a Patrick s dodávkou; 3 děcka z Invercargilllu na prázdninové brigádě -Jackie, Bradley a Michael se stany; vznešená Argentinka Josephine, nově zvaná "Pepina" též se stanem; Hunter kulatý klučina z Dunedinu pobývající u své babičky v jejich vozovém parku nedaleko; Dán, náhončí a správnej kluk Emil; dva Frantíci, suprsběrači, co dojíždějí každé ráno z města; Japonec Masa,správný hulič a pohodář a v neposlední řadě Kirk, patnáctiletý synek majitele.
2.1.2016 První den jsme začali druhým sběrem na polobrobraných stromech. První sběr se většinou ,pokud již stromky nejsou kompletně uzrálé, provádí opatrným výběrem zralých, správně barevných a velkých plodin. Druhý sběr je spíše již jakýsi běh s kýblem po žebříku. Kýbl na pět kilo třešní má sběrač zavěšený na postroji ve výšce pupku před sebou, takže může používat obou rukou pro sběr. Trochu jsem doufal v bodrého drába s bičem, který by nás zasvětil do tajů barev a jednotliových odrůd třešní. Místo toho nás Richard jen uvedl do sadu, řekl ať seberem vše zralé a že to je dnes na pohodu. Sám pak přijížděl se čtyřkolkou a nakládal plné kyblíky na vozík. Za celý první den jsme dohromady udělali 30 kýblů, což při ceně $4,50 (pokud vydržíme do konce sezony cena bude $6 za kýbl) bylo zhruba to co vydělám já ve městě za celý den. Po prvním návratu z roboty jsme se cítili jako zbití psi, těžce pod očekávaným průměrem a
Druhý den probíhal první sběr stromů v jiné lokalitě a my se do toho vrhli pěkně po hlavě. Richard za námi několikrát během dne přijel a slušně nás pokáral, že sbíráme jinou červenou než on chce. Což nás zarazilo, rozhodilo, zpomalilo... pohodová Jackie s mobilem v jedné ruce sbírala více než my.

Ke konci prvního týdne nás Hunter pozval na společnou sdílenou večeři k nim do vozového parku. Němci upekli domácí chléb (ten tu teď frčí ve velkém díky Caroline´s receptu) a my upatlali úspěšnou česnekovou pomazku, Pepina upekla koláč s kondendovaným mlékem a hostitelé servírovali variace salátů a klobás. Dalas, Hunterova babička, vlastní pozemek kousek od našeho sadu. Jako živobytí provozuje něco jako backpacker pro sezónní sběrače. Sama bydlí se svým manželem v obytném autobuse už třináct let a pro dojíždějící děti a vnoučata tam má několik karavanů. 

New Year's tramping

29.12. jsme přespali u jezera hned vedle města Cromwell ve freecampu. Další den jsme vyrazili směr Queenstown. Jedná se o turistické město, které nemá nějakou extra historii, zato se tu můžete povozit v rychlé lodi, skočit si bungee, nebo sjet kopec v kárce... bez peněz do Qstwn nelez. Prošli jsme minicentrum a ve Visitors Centre jsme si našli kemp a dvoudení hike, který jsme mohli podniknout na silvestra. Queenstown leží v horském údolí s nádherným výhledem na přilehlé jezero Waitaki. Kemp za deset dolarů/hlavu byl kousek za městem v horách (samozřejmě s vlastním jezerem). Na silvestra jsme se vypravili na McIntire (Judah) track. S přejezdem a balením jsme se vybatolili až kolem poledne směr kopec. Celý výstup se konal v rámci jednoho údolí, takže jsme mohli pozorovat horizont pohoří, na kterém se skýtá náš cíl.

Cestu nám spestřila rodinka horských koz. Druhá polovina kopce pro nás s bagáží(včetně pěti piv a kapky jegra) byla výzvou. Po čtyř-a-půl hodinovém výstupu jsme se vyhrabali do výšky 1400mnm, kde na nás čekala roztomilá chatička s Kanaďanem- hipíkem jménem Matthew, který nevlastní mobilní přístroj. Dali jsme řeč a večeři na supr verandě s výhledem do údolí. Později se k našemu překvapení objveila skupinka tří dobrodruhů z Qnstwn (UK - Ed,NE - Loes,GE - Carlo).

Postelí bylo málo a Matthew navíc vypadal, že by radši měl celou horu pro sebe a tak se radši vydal do chaty umístěné níže po cestě. K večeru jsme se rychle seznámili s ostatními a po západu slunce jsme venku rozdělali oheň. Láhev rumu dovalená našimi zachránci vzala rychle za své a Nový rok jsme slavili v dobré náladě se supr lidma!

 Ráno jsme se lehce zmrzlí a přiopilí vypravili na Black Peak ležící v téměř dvoutisícové výšce nad chatou. Bezvětrné počasí nám přálo a výstup byl dalším památníkem našeho cestování.

 Sestup přes chatu s naší bagáží a po druhém hřebeni už nebyl taková básnička. Šli jsme pouze ve dvou protože kopec byl strmý jako blázen bez pořádné cesty. Spálení, zaporášení, znavení a smradlaví jsme se po třech hodinách objevili na parkovišti, kde na nás čekal náš Shelly. Po osvěžující koupeli ve Waitaki jsme se vypravili zpět směr Roxbourgh, kde jsme již měli sjednaný začátek třešňové sezóny na sadu u Richarda Tamblyna

.

Back on the road

Na druhý svátek vánoční jsme se vypravili zpět do Dunedinu a to na přilehlý poloostrov, klikaté zatáčky podél zálivu nás dovedly na různé treky. Bohužel nedošlo na prohlídku zámecké zahrady jediného zámku na celém Zélandu jelikož se zde vybíralo vstupné. Zato jsme se dostali do Sandfly Bay což je nádherná zátoka plná písečných dun. Zde jsem zjistil, že můj supr foťák, který jsem zakoupil před odjezdem z Christchurch má z neznámých důvodů zašpiněný senzor/chip což znamená že inkriminované vlákno se propíše na většinu dalších fotek! Tučňáci byli opět na lovu a slibovaní albatrosi se proháněli v nedozírných výšinách na oplocené straně útesu. Prostě vejlet za všechny prachy. S Monikou za volantem jsme si to klikatili po silničce zpět. Touha najít spaní někde u pláže na naší cestě na jih se proměnila v dvouhodinovou estrádu lesy a loukami v děsném vedru. Nenalezený oceán jsme objevili druhý den, kde proběhla odpolední pauza. Od města Milton jsme to již šněrovali do vnitrozemí směr Alexandra. Po noci strávené na odlehlé pláži u řeky jsme se dorazili do města Roxbourgh. Zde začíná území plné ovocných sadů a táhne se přes Alexadru až do oblasti Cromwell. Zkusili jsme se proto optat na práci a v poledne jsme již byli zapsaní jako fruitpickers u jednoho farmáře za městem se začátkem po Novém roce. 


S dobrou náladou jsme dorazili do Alex, vyzvedli kola(pan majitel dostal vzorek Mončiných rohlíčků) a dali dobíjecí session v místní knihovně kde se wifi váží zlatem (dva dolce za sto mega). Na odpolední otázku: "Kde se dnes bude spát?" jsme našli odpověď na mapě, která ukazovala jezero Poolburn kde se natáčel Pán Prstenů. Vzdálenost byla nejasná a můj slepý odhad ohledně našeho dojezdu s poloprázdnou nádrží slibovali pěkný zážitek (ano mohli jsme natankovat ve měste, ale kdo by se s tím zatěžoval při výjezdu kamsi do skalistých hor...). Hned za městen jsme najeli na štěrkovku a prášili jsme si to do zlatokopecké prérie. Asi po 45min jsem začal nervózně sledovat ukazatel nádrže stále slibující tak 80km dojezd. Zbytek cesty se zdál nekonečný za každým horizontem se objevoval další výhled na skalnaté útvary. 

Z udržované štěrkovky se stala neudržovaná což nás uklidnilo jelikož cedule slibovala poslední 12km úsek k jezeru a skákali jsme si to vesele dál. Už mi praskali nervy, kdy jsme konečně zahlédli jezero. Tahle jízda stála zato. Turisti už vypadli, pár chatek co se zde nacházeli, bylo víceméně prázdných a my registrovali dva karavany kde v dáli. Připadal jsem si jako v pohádce a nedokázal jsem se nabažit v ten klidný večer výhledu na rozlehlé jezero s členitým pobřežím, měsíční krajinou, ostrůvky, na horizontu nádherně vystínovaným pohořím a tichem. Druhý den jsme po procházce vyjeli směr Queenstown kde jsme hodlali oslavit Nový rok!

Merry Christmas

Sportovní výkon za námy a my frčíme do Dunedinu, 2. největšího města jižního ostrova. První zastávka vede hned do bazénu, jelikož naše týden nemytá a slušně namožená těla už jsou k nesnesení. Díky bohu tu mají sprchy v uzavíratelných kójích, takže nemusím nikoho děsit svým opičím zjevem. Ani jsi nepamatuji, kdy naposledy jsem si tak náruživě užívala plavání a relax ve vodě.
Zastávka číslo dvě se poté odehrává v místní knihovně, čtyři volné zásuvky už se na nás zdálky smějí. Do zavíračky máme času dost na to dobýt si celý náš arzenál a zkouknout nezbytné na netu. V blízkém okolí žádný free camp není, jedem na sever do kopců a večeři si nakonec kuchtíme nad zálivem a s ovcema v sousedství. Je 23.12., jako praví turisti okoukneme památky, muzeum a zajdem na pivko. A jako backpackeři vypereme 14 dní staré prádlo, doplníme vodu i palivo a na závěr berem útokem supermarket, stejně jako většina obyvatel předvánočního Dunedinu.

Valíme na jih, počítáme s kempováním na černo, ale nakonec pokoušíme štěstí v Brightonu, kde jsou 4 parkovací místa pro kemování. Náš van je ale již 5. v pořadí a další ještě přijíždějí, někteří jsou vyhrocení a my jdem spát. Naštěstí se neprobouzíme na Štědrý den s pokutou za stěračem :-). Ostatní auta rano mizí a náš knírač zabírá privilegované místo, pohoda den může začít.
Než se roztrhají mraky, koukáme v pelechu na Tři oříšky a pak se se snídaní a poprvé i s knihama se vyvalíme na trávě. Následuje vyrábění vánočního stromku s doplňující dekorací a balení dárků. Jo a do toho si vyhráváme české koledy, což nás alespoň částečně vrací domů. K obědu čočková polévka a siesta na pláži, ti odvážnější dokonce pokoušejí i místní vlny. No a je čas na přípravu večeře. Bereme to tradičně a děláme salát s rybou, akorát místo kapra Martin porcuje Pink Snapper.

Kouzlo města Oamaru a Otago Central Rail Trail

Oamaru bylo naše první větší město po tom, co jsme opustili CHCH, a hned si nás získalo. Úchvatná architektura nebyla poškozena žádným zemětřesením, takže jsme se mohli kochat zachovalými budovami z konce 19. století. Město proslulo těžbou vápence, který tvoří hlavní stavební materiál  a  také jako jeden z hlavních přístavů, co by brána pro zlatokopce. Dnes je asi největším trhákem večerní sledování tučňáků, kteří se po celodenním lovu vracejí na pevninu, do chráněné rezervace za městem. My jsme odmítli čekat až do večera a vše sledovat organizovaně z tribuny, rozhodli jsme se jet dále po pobřeží a užít si je na jiním vyhlášeném spotu za lepších podmínek, což se nakonec nevyplatilo.

Steampunk, místní interaktivní a kulturně-technická exhibice, si získala naši pozornost. 10 babek na osobu rozhodně stálo za to vidět nápadité kompozice složené ze starých strojů, různých součástek a materiálů. Number one byly akustické varhany, kdy každá klávesa vydávala různé zvuky. 

Navečer při hledání vhodného zákoutí pro kempování nám do cesty cvrnkly vyhlášené Moeraki Boulders -  veliké a kulaté balvany ležící na pobřeží.
Následujícího dne jsme se přesunuli blíže do vnitrozemí, ke startovnímu bodu vyhlášené cyklotrasy. Otago Central Rail Trail je 140 km dlouhá trasa, co kopíruje původní železnici. Informační brožura doporučuje si celou trasu rozložit do 5 dnů, ale jak je našim zvykem, troufáme si to ušlápnout jen ve dnech dvou.

V malém městečku Middlemarch upevňujeme na nosiče kempingovou výbavu a za škaredého počasí razíme kupředu.
Zatím po rovině, každých 5Km je plechová bouda s dobovými fotogfafiemi železnice. Po obědě začíná mrholit a prsty lehce umrzají, na svačinu se ale kupodivu rozsvítí a mě dochází, že jsem nesbalila opalovací krém, což je v místních podmínkách fatální chyba. Ve tři odpoledne dobýváme Ranfurly, malou zlatokopeckou vesnici a prvních 60 km zapíjíme jedním točeným.

Zbylých 15 km je kritických. Protivítr, žhnoucí slunce, stoupání a únava mě zkolily. Nechávám muže prohledat širší okolí pro vhodnou lokaci na spaní, neboť v rámci šetření odmítáme platit za kemp.

Druhý den pokračuje ve stejném duchu, šlapat musíme i když jedem z kopce a barva odhalené kůže se rychle zbarvuje do ruda. Na posledních 12 km se vítr otáčí a my vjíždíme do cílové rovinky v Alexandře jako králové, litujíce všechny duše v opačném směru. Maraton ale nekončí. Sympaťák cykloshopu nám bezplatně uschovává naše bicykly a my už se zdvyženým palcem stojíme u krajnice. Musíme dostopovat zpět k autu, což se nám po dalších 4 hod podaří. Díky třem farmářům a jedné zběsilé jízdě připité řidičky nemusíme nechávat našeho knírače další noc opuštěného.