Loikaw

První část mise Loikaw splněna, máme  ubytování kategorie standard + za přijatelnou cenu. Druhá část je sehnat průvodce, který nás vezme k etnickým menšinám - Kayan people.
Na recepci sedí týpek se základní znalostí AJ, na složitější věci má přítele na telefonu, z kterého se klube náš guide. Jeho cena je 80USD za oba včetně nutného povolení do "zakázaného" regionu. Usmlouváme alespoň 5 babek slevu a od oslavné večeře,že jsme to všechno nakonec pěkně zmákli nás dělí už jen zhotovení kopií našich dokladů. Což se ukazuje jako nadlidský úklol, jelikož se strefujeme do jednoho z mnoha výpadků elektřiny v celém městě. Problém řeší moderní technika, guide si to vyblejskne mobilem a povolení nám vyřídí později.
Loikaw je hlavní město státu Kayan na jihovýchodě Myanmaru, stíháme procházku podél řeky a slunce akorát zapadá na obzoru. Pár místních se zrovna koupe, myje nádobí nebo pere prádlo.

Na večeři zapadneme do restaurace s výhledem na řeku, objednáme si rukama nohama to co jedí u vedlejšího stolu a pak si pro jistotu ještě pozvou Martina do kuchyně, aby se ujistili, že jsme si rozuměli. To byl druhý svátek vánoční :-).

Náš hostel neposkytuje snídaně, takže se musíme nastartovat v local café,  místo  toho ale nevědomky posíláme naše žaludky na divokou jízdu.
Tour začíná v 8:30, nejdřív omrkneme market u hlavní cesty, pak zavíráme do výrobny rýžové pálenky a nakonec se dozvídáme o důležité slavnosti, kterou pořádá každý rok většina vesnic v okolí. Šaman zvolí strom, který se porazí,opracuje,nazdobí a znovu vztyčí na posvátném místě. Bohům se pak obětují dary jako maso, květiny,ovoce.. Místní jsou hodně pověrčiví, třeba nejlepší způsob jak číst budoucnost je zabít slepici a porovnat dírky ve stehenních kostech. Hlavní náboženství jsou tu budhismus a křesťanství, ale etnické menšiny praktikují spíše animismus.

Překračujeme hranice zakázaného území, kde guide předkládá naše vyřízené povolení členům místní army hlídky. Je tady očividně jako ryba ve vodě a s každým se zná. Máme štěstí, že loni toto území navštívil prezident na jehož počest postavili silnici až do vzdálené vesnice. Jako první se setkáváme s 84 letou babičkou, která nám hned ukazuje jak ručně vymílá (odděluje slupku od zrna) rýži a jak spřádá vlákna bavlny pro pozdější  tkání oděvů. Jsme nadšeni a tak nás ani nenapadne odmítnout ochutnávku domácího vína z pochybného hrníčku. Další dvě návštěvy se opakují v podobném duchu. Jsme účastníci jakéhosi představení, kdy ženy ozdobené těžkými kovovými spirálami na krku a končetinách ukazují své um jako přadleny nebo muzikantky. Tyto ozdoby se nosí jako symbol krásy,aplikují se kolem 10.roku a pak už se nesundavají. Všichni vypadají velmi spokojeně a pořád se moc usmívají.

Nelze nesdílet pocit, že v žilách těchto pár stařenek koluje něco více než domácí víno. Průvodce se netají informací, že v regionu se pěstuje a vyrábí opium, což samo o sobě není nelegální, horší už to pak je s exportem.
Dalšim bodem programu je projížďka kolem sedmi jezer, podle legendy patří sedmi sestrám..

Před pozdním obědem, který už tuším, že si nedám, se podíváme do jiné vesnice za kmenem Kayah. Na svém dvorku nás přivítá postarší pár se svými hudebními nástroji - čtyřstrunnou "loutnou" a 30-ti cm článkem bambusu, jehož nařízlá kůra tvoří vlastní struny. Pár minut posloucháme krásné duo, načež nás do reality rychle vrací sousedovic motorová pila. Žena pokračuje v brnkání a muž se vrhá do nové role - střílení šípů z dřevěné kuše. Terč je na plotě k sousedovi, chvíli to vypadá, že chce souseda umlčet, ale mušku má dobrou, trefa do černého, pila jede dál. Náš čas vypršel, platíme smluvený příspěvek a ejhle už nás střídá další skupina turistů.

Cestu zpátky do Loikaw už hluboce prodýchávám. Martin je zatím OK a tak ho nechci připravit o místní specialitku, na kterou nás bere pan průvodce. Jedná se o rýžovou mouku s jarní cibulkou zabalenou  v liště a vařenou v páře a k tomu nožka domácí klobásy. Ochutnám, abych neurazila a Martin to pak milé rád dojídá. Přídavky ale už zakazuji a prosím o odvoz na hostel, kde jsem moc ráda za vlastní WC a pak už jen padám se zimnicí do postele. Na pana jedlíka to samé né-li horší přichází o pár hodin později a tak tam ležíme oba jako trosky a doufáme, že se z toho do rána dostaneme.
Check out je naštěstí až v poledne, venku je zataženo a náš autobus dál na jih vyráží až ve 14:00 a do té doby jsme zpátky na nohou.
Cílem je tentokrát město Bago, kousek od Yangoonu. Nač cestovat přímo, když to jde složitě a tak nás čeká 14-ti hodinová jízda, kdy místo na jih jedeme 6hodin na sever a až teprve pak na jih. Snad abychom posbírali více účastníků, snad že je řidič blázen a miluje tyhle noční serpentiny a  nebo tu možná mají jen  omezený počet nájezdů na dálnici. Kdo ví..