Návštěva u sousedů

Je pondělí ráno a místo krtkem do práce jedem Fordem do Seattlu. Verča z Whistleru letí na dva týdny do Čech a my jí vezem na letiště. Bez přestávek je to na dvě a půl hodiny jízdy my však musíme na hranicích na imigrační kde dostáváme povolení ke vstupu do USA. Další zastávka Walmart. Ten americký je o dost lepší než ten Kanadský povídá Verča. Abychom nekazili nákupní horečku kupujeme alespoň kempingové židle za zvýhodněnou cenu. Odpoledne konečně projíždíme předměstím. Město je o dost více kopcovaté než Vancouver. První cíl je Pike market. Je to rozlehlá čtvrť u vody plná různých řemesel a kultury. Od tulipánů přes masové pirozky až po chlazené ryby. Vše na jedné hromadě, přístavní část má dokonce šest pater plných krámků s komiksy, design tretkama a oblečením.

Uprostřed toho všeho je Gum Wall. Jde o uličku se zdmi posetými žvýkačkami. Tradice vznikla kolem roku 93. Od té doby byly zdi třikrát čistěny. Naposledy zde ze zdí sloupli tunu žvýkaček. Tato turistická atrakce se umístila v top5 mikroby zamořené místo.

Nasajeme ducha a vůni místa a míříme hledat pivo a jídlo. Pod mostem míjíme stanové městečko s bezdomovci, které tu lze najít na dost neobvyklých místech.

Nemám štěstí a spolu s mojí neohrabaností se mi daří na molu utopit víčko od foťáku. Aspoň nakonec nacházíme útočiště v podniku s točeným pivem a pivními specialitkami.

Verča ráda nakupuje výhodně a proto si nesmíme nechat ujít další obchod plný výprodejů. Naštěstí jí to brzy letí a ve čtyři jí mávám jak se s plnými kufry škrábe do metra. My na doporučení volíme projížďku mini vláčkem do čtvrti Lower Queen Anne kde se nachází jakýsi technologický park. Za pět babek si užíváme jízdu mezi mrakodrapy dlouhou zhruba 55 vteřin. Životní zážitek je završen průjezdem mezi budovami muzea Pop music. Stojíme pod rozhlednou Space Needle, ikonou Seattlu a zvažujeme investici do cesty na její vrchol. Horentní suma za lístek nás nakonec odradí. Nejvíce se nám nakonec z celého areálu líbí ono muzeum jelikož ho navrhoval Frank O. Gehry.

Ještě zavítáme k vodě kde jsou ocelové skulptury a poté už míříme k autu. Toto rozlehlé město je pěkné avšak by to chtělo místního průvodce abychom ho mohli poznat skutečně ze všech stran.
Po cestě zpět plním nádrž americkým benzínem stejné kvality jako benzínu kanadského avšak o třetinu levnějším.

Změna plánu jménem Chilliwack valley

Je to tady, velikonoční pátek! Plníme auto spacáky, karimatky, domácí polorozpadlé květákové placičky, pivo, voda etc. Zadávám do Gugl maps směr Sloquet hotsprings kde bysme chtěli prohřát naše promrzlé kosti. Horem přes Whistler, Pemberton je to jistotka ale 70km extra mi přijde jako zbytečná daň za pěknou cestu. Proto volíme offroad adventure kolem Harrison lake. Má být slunečno až deštivo takže o zažítek je dopředu postaráno.

Opouštíme Vancouveru a mě se opět protahuje úsměv na tváři. Za městem plním nádrž za $1.37 za litr tedy o dvacet centů levněji než v daněmi prolezlém Vanu. Po dvou hodinách jsme na šotolině a rochníme se v čerstvém bahínku. Ze slušivého modráska se brzy náš Fordík mění v bahnivýho pankáče co produpal deštivý víkend pod stage-em v rytmech punku. Občas míjíme karavany s vybalenýma motorkama, čtyřkolkama a buginama.

Kolem oběda stavíme na kukandu u vody. Fouká studený vítr a slunce se nám opíra do tváří. Voní to tu jarem... O plech později se na obzoru objeví hydroplán, který zakrouží nad jezerem a pak se pustí téměř střemhlav do vody. U hladiny se letoun srovná a provede přistání na vodě. Motory však v mžiku dostávají povel k plnému výkonu a celý kolos se opět žene kupředu do mraků. Tento rituál letadlo provede ještě několikrát. Pokaždé blíže pláži a níže, objevujíc se zpoza korun stromů, jakoby pilot zkoušel své možnosti. Při výjezdu z kempu nás staví auto jedoucí v protisměru a řidič nás informuje že o kus dál je spadlý jeden z mostů.

Smutní to otáčíme a jedem hledat alternativu. O hodinu dále na JV kousek od hranic s US je údolí zvané Chilliwack plné hajků a horských jezer. Počasí se tváří katastroficky ale parsky pronikající skrz naduté mraky nám dávají naději na slunné zítřky.
Naše první noc v autě proběhla bez problémů. Po složení sedaček vznikne v zadu rovná plocha, která pojme dvě lidská těla max délky 175cm. Ráno už nás vítá slunce mezi stromy. Náš levný vařič v té zimě odmítá topit a tak se musíme spokojit s vlažným čajem (ano Monika byla dva dny bez kávy).
Stoupáme do kopce směr 6km vzdálený Greendrop lake. Nikde ani medvěda, nemluvě o turistech. Les je plný spadaných stromů a nevybíravých potoků co si svoji cestu klestí mezi nimi. Svačinu dáváme u prvního jezera, které je vklíněné mezi dva horské masivy. Místo je ideální na letní přenocování. Výše už končí kamenná stezka a začíná zmrzlý sníh. Občas jde spíše o balet na kluzišti než o seriózní výstup. Nebýt však sníh zmrzlý asi bychom se dost propadali. Po hodince koukáme na bílou pláň jež pod vrstvou sněhu skrývá jezero. Sváča na imaginárním břehu, fotečka a kloužeme zpět dolů. Na cestě zpět již potkáváme více lidu. Odpolední program nebyl stanoven a tak se jedem plácnout k jezeru.

Kemp u Chilliwack lake je ještě zavřený a plný sněhu. Nikde žádné informace a tak jdeme za čuchem brázdami od kočárků a ostatních výletníků. Po chvíli nás překvapí skvostný pohled na jezero zabírající celé údolí. Není léto a tak je u jezera jen hrstka dalších dobrodruhů. Někde se griluje na ohni, jinde se pije pivko a klábosí. Na celém jezeře lze zahlédnout pouze pár kánoí a kajaků. Vítr se umoudřil a sluníčko nás vesele hřeje.

Na večer plánujeme oheň a tak sbíráme dříví, kterého je všade hromady a čistíme ohniště včetně zaneřáděného okolí. Poslední slunečné momenty trávíme na vykácené louce, u které končí jeden z treků. Kolemjdoucí horal nás počastuje pozdravem a po krátké rozmluvě se loučí a jde přes naše tábořiště k autu. Po návratu k ohništi nás překvapí milý děkovný pozdrav od horala vyrytý v zemi jako dík za naší veřejně prospěšnou úklidovou činnost. Karma je svině a byť jsme si již vybarvili modré políčko v kalendáři za dnešní den, večer až tak snadný pro nás nebude. Všechno dříví je poměrně zvlhlé předešlými dešti a rozdělávání ohně nám přineslo větší útrapy než jsme očekávali. Po dvou hodinách foukání do mdlého plamene jsme odměněni čilou vatrou, kterou musím pravidelně krmit vším co je zrovna po ruce.

Prvního Dubna nás probouzí skutečně aprílové počasí. Slunce střídá déšť proložený sněhem. Úroveň stolování v tomhle marasu poklesla na nedovařený čaj s trochou mussli které nakonec zalévám výše zmíněným nepitelným čajem. Auto se po včerejším táboráku a dvoudenním dešti proměnilo v jakýsi cikánský přívěs plný podivného aroma. Chybí už jen ty slepice. Odjezd bereme oklikou přes Elk Mt. Po krátké rozmluvě jsem přišel s vynikajícím nápadem projít si trek kam až nám počasí dovolí.

Nahazujem pohorky a stoupáme lesem po příjemné stezce. Déšť na sebe nenechá dlouho čekat a aby nebyla nuda o pár výškových metrů dál přichází sněžení. Míjíme horaly se špičáky na podrážce, kteří nás varují nad nadcházejícím ledovým úsekem který pokračuje až na vrchol, kde se dokonce tvoří závěje. Děkujeme za rady a dáváme si deset minut než to otočíme. Skutečně, do kopce by se na ledních bruslích stoupalo lépe. Do kopce už nás jen táhne myšlenka na slibovaný lookout (výhlídka). Po chvilce dorážíme k průseku v lese, který nám odhalí druhou stranu pohoří klesajícího do údolí plného farmářských stavení a polností. Po dvou minutách podívaná končí v mlze. Dobíjíme energii z posledních zásob oříšků a sušenek a otáčíme se zpět. Před odchodem z vyhlídky naše zraky upoutá cosi žlutého v hromádce klestí. Bližší ohledání odhalí nefalšované velikonoční plastové vejce v jehož útrobách je vzkaz z místního outdoorového obchodu ať si k nim zajedeme pro dáreček! Plni optimismu kloužeme z kopce dolů, kde potkáváme dva mladíky v kraťasech a tričku co jsou na stopě velikonočním vajíčkům.

V Mt.Waddington's Outdoors obchodě, Chilliwacku dostáváme dárkovou tašku s multifunkčním nákrčníkem, fuseklema a supr termo flaškou. Karma je kámoš! Monice se ještě povede natřikrát vybrat misku s čoko vajíčky a spokojení jedeme zpět domů. Po cestě si ještě zajedeme ke Cascade falls. Tyto nádherné vodopády jsou stupňované a ženou se úchvatnou roklí. Za tři dny jsme zažili neskutečné množství věcí a já už se těším na další víkend kdy se opět jedem podívat do Whistleru :-)

Tenquille lake - víkend na sněžnicích

Volný víkend s předpovědí slunečného počasí a vlastní dopravní prostředek je základ pro pořádný vypečený výlet. Chybí jen vybrat aktivitu, lokalitu a další nadšence do party.
Na místní facebookovské skupině je spousta aktivních výletníků, kteří již mají povědomí o okolní divočině, leč nejsou pojízdní.. A tak se celkem rychle upekl plán vyrazit na sněžnicích do horského sedla a přespat tam v chatě u jezera.

V pátek po práci ještě sháníme nezbytnou kempovací výbavu jako vařič, ešus, karimatky, ale hlavně ty sněžnice. Zrovna se to sešlo tak nešikovně, že já se ještě musím vrátit do práce na povinný pracovní meeting, takže Martin startuje auto a odškrtává z nákupního seznamu sám. Večer se ještě scházíme v jednom baru v centru, kam jsme už dlouho pozvaní na narozeniny kuchaře ode mě z práce. A tak se po náročném dni potažmo týdnu dostáváme do pelechu až v půlnoci a budíka nastavujeme na krutých 5:30.

Ráno nabíráme nové kamarády, Češku Petru, Slovenku Zuzku, Kanaďana Scotta a valíme na sever, směr Pemberton cca 2,5h jízdy. Pocit celkového vyčerpání ještě před samým začátkem výšlapu není zrovna povzbuzující.. Venku je ale krásně, sluníčko svítí a zbytek posádky má energii na rozdávání.

V 10AM už si to mašírujeme pěkně do kopce, nadupanci v předu a my s Martinem to jistíme ze zadu. Po hodině a 400 výškových metrech už je sněhu dostatek na to, abychom nazuli naše sněžné pomocníky a nacvičili spolupráci. Je to úžasný vynález proti propadávání, díky spodním trnům to nepodkluzuje, ale samotná šířka sněžnice může dělat jisté obtíže při traverzování na úzké pěšince ve strmém svahu.

Pauza na oběd je vyhlášena v pravý čas. Výhledy dolů na údolí a na protější svah jsou majestátní. Energie částečně načerpána, stoupáme dál. Díky tomu, že Martin táhne foťák (a taky 2 objektivy a stativ :-O) máme nejen slibnou fotodokumentaci, ale hlavně extra chvilky na oddechnutí. Stále zelené stromy porostlé mechem střídají pasáže zuhelnatělých pahýlů.

Po šesti hodinách to přichází. Jsme v sedle.  Bezvětří, slunečno a dechberoucí  svahy po stranách. U zasněženého jezera je tam chatička jak z pohádky, ke které se doslova jen sklouzneme.

Obavy ohledně funkčnosti kamen jsou zahnány a dokonce už někdo i vylezl na střechu a odházel sníh z komína. Pár pořádných polen dřeva je již složených před chatou, takže my vyrážíme jen pro nějaký sůchý větve na podpal. Teplo bychom měli, teď už jen tu vodu. A protože nad hladinou potoka i jezera jsou dva metry sněhu, nezbývá než rozmrazit sníh a převařit bakterie. Kapacita chaty (cca 14 slamníků) se postupně plní, převážně ski aplinistama. Nás čeká příjemné posezení, teplá večeře a pár loků z domácí slivovice a kanadské whisky.

Druhý den dolů už to byla sranda, co vám budu vyprávět :-).

Druhý měsíc v Kanádii

Po třech týdnech práce a měsíci stráveném v dešti studeného Vancouveru vysvitlo slunko. V pondělí má být svátek "Family day", který nám sice nic neříká, ale jako záminka vypadnout na tři dny z celkoměsta je to ideální. V pátek spěchám z práce do naší sklepní ubikace kde vyjma pár triček skládám všech pět švestek zpět do krosny. Večer jedem zpět do centra na linkový bus směr Whistler!
Whistler je takový kanadský Špindl, který se proslul díky Olimpiádě ve Vancouveru v roce 2010. Za tu dobu zde zniklo ohromné středisko s 200 km sjezdových tratí a několika tisíci akry volného terénu k prášení. Ve Whistleru nechcete platit za ubytko (pár stovek Euro za noc na osobu) a my máme jediné štěstí že moje kámoška z hor tam už druhým rokem přebývá. V devět večer mrzneme v centru village kde nás nabírá Verča. Veškerý život se odehrává podél hlavní silnice, ze které se odbočuje k jednotlivým miničtvrtím. U Verči se seznamujeme s house lordem Kenem, a spolubydlou Lisou. Ken je starej rodák z hor co nic neřeší a dokáže se bavit s jakoukoliv věkovou skupinou.
Večer už nic nehrotíme abychom byli čerství na sobotní ježdění. Ráno nás přivítá modrá obloha s výhledem na masivní hory. Přejíždíme pod kopec na parking a po půlhodině ve frontě na jednodenní permici za $160 (po slevě 120) stojíme ve frontě na vlek. Počasí bylo supr, svah byl trochu zmrzlý. Verča nás zkušeně protáhla téměř všude po obou kopcích Whistler/Blackomb, které spojuje kabina pro třicet lidí s rekordním rozponem mezi dvěma sloupy asi 3,5km. Příjemný pojezd završuje pivko ve Vesničce.

Na večeři je v plánu gulášek. Holky se vrhají za pult a v rekordním čase se jim podaří vytvořit kotel guláše s knedlíkem. U jídelního stolu se nás nakonec sejde osm. Ken miluje českou masitou stravu a spokojeně si přidává i jeho nová přítelkyně/kamarádka ze svahu. Lisa a její dvě kamarádky si dávají vege taco a guláš diplomaticky pouze ochutnají. Verča je klasický party animal, ostatně ve Whistleru to ani jinak nejde. Únavu přebíjíme čerstvě točeným pivem z blízkého minipivovaru. Následuje Verči oblíbená shotski - lyže s šesti upevněnými panáky. Naštěstí je nás plný počet a každý dle svého gusta plní svého žufánka. Následně přichází synchronizovaná konzumace. Verča volá taxi a přejíždíme na czech house... jde o dům plný čechů, ve kterém pravidelně dochází k setkáním a společné konzumaci alkoholu.

V neděli a pondělí nás Verča vytáhla na různý procházky kolem Whistleru a jsme jí moc vděční za tu možnost podívat se k ní. Domů jsme dojeli v pondělí večer totálně vyšťavení fyzicky a finančně.

Monika se každým dnem v kavárně učí novým trikům a už téměř zvládne udělat kafe z nadýchaného mléka a otevřít sama restauraci. Volno jí však moc teď nevychází na víkend. V pátek jsme se utrhli na hokej česko-kanada. V hospodě se sešlo asi padesát čechů, kteří místní cházce ukázali jak se u nás skanduje. Povedlo se mi navázat kontakt s místní sjezdovou grupou a přidat se na nedělní pojezd. Celý týden kydalo a v sedm třicet mě kluci vyzvedli před domem. Cypress mountain je vzdálené pul hodiny od Vancouveru a o víkendech se plní k prasknutí. Vybavení zimních středisek připomíná Francii před dvaceti lety. Poprvé jsem se tu setkal se sedačkou bez t-bar pro opření nohou. Dokonce po vás ani nechtějí abyste si sklopili ochranou tyč. Pracovní morálka tu není v kurzu a sedačka na jeden kopec se otevřela až v devět. Dali jsme si skvělé lajny v prašanu hned u sjezdovky. Po dvou jízdách byla dolní část kopce total rozjetá a všude byl vidět nějaký sjezdař. Petr rozhodl, že si horní část kopce vyšlápneme neř abysme jsme tady zoufali s ostatníma. O 25 min později jsme se dostali na odvrácenou stranu kopce s neskutečným výhledem. Proběhla kontrola pípáků a dokonce jsem měl možnost si od Petra pujčit lavinový batoh. Hned první jízdu nad lesem Tom strhl menší lavinku. Petr nás zodpovědně vedl místama, který dobře znal. Lajny tam byly neskutečný. Les nebyl hustý, v supr svahu s padesáti fresh pow... Horní část lanovky se povedla otevřít až v jednu takže se nám povedlo udělat víc okruhů. Po pár jízdách v lese jsme se přesunuli na otevřené lány, kde se laviny snáz utrhnou. Tam to teprve začalo být pořádný porno.

Plán na týden byl jasný: "sehnat auto". Už dlouho jsem koukal na craigslist na auta na prodej. Postupem času jsem zůžil mé hlednání na jediný typ auta, Ford Escape 4x4. Koketování s prodejci nakonec vyústilo v jednu schůzku, kdesi na hranicích vanu. Po hodině čekání mi týpek napsal, že auto je prodané. Nasranej jsem jel domů a hned vyhrotil jeden podezřelý inzerát, který jsem nechával stranou. Uvedený Ford měl pouze 140 000km najeto za $3500. Za stejnou cenu měly auta najeto většinou přes dvěstě. Ve  čtvrtek po hodině strávené v mhd jsem vystoupil v North Surrey, industriální čtvrti plné autoopraven. Na dané adrese malý zavalitý klučina z Filipín vyleze z jedné autoopravny s klíčkama a jedem na projížďku. O autech vim pendrek, snad jen že by neměly být zrezlý. Auto se řídí skvěle a já už se s ním vidím někde v roští mezi medvědy, ale musím zachovat chladnou hlavu. Původní plán vzít auto jinam do opravny na prohlídku ztroskotá na předem jasné věci že týpek nemá čas někde vysedávat hodinu. Věřím mu, že auto je v pořádku. Přeci jen je to mechanik a já znám jeho autoopravnu. Spolumajitel byl asi Turek a v jejich načerno vymalované office jsem se necítil úplně komfortně. Vyplnili však za mě veškeré papíry nutné pro převod a pomohli mi přepsat auto ještě týž den. Na pojištění v BC má monopol společnost ICBC, což mě stálo 800 dolců jen za tři měsíce. S poplatky za převod atd přes tisíc dolarů. Začalo opět sypat a tak jsem si po cestě domů vyzkoušel tu zábavu krosit ulice plné sněhu.

Další víkend je tu a s ním příval nového sněhu. Naše zahrádka je zakrytá bílou peřinkou a město vypadá jako v pohádce. Moni v sobotu pracuje a já jedu otestovat jak je na tom Cypress mntn. Až na místě se dovím od lokálů, že se rozbila sedačka na hlavní kopec. Pěkný den jsem si nakonec užil s klucima na streetu v North Vanu. Neděle se s počasím o něco zhoršila a tak máme v plánu jen pár procházek a večer jsme pozvaní k mému coworker/boss Emanuelovi zkráceně Manny-mu.