Ani se mi tomu nechce věřit, jsme tady, 7°C a polojasno. Napětí opadá, hlásí se únava, ale my musíme jet dál. Žene nás naděje, že na konci dne si budeme moci dopřát horkou sprchu a klidný spánek.
Martin rozhodil sítě přes couchsurfing (CS) a střechu nad hlavou nám na pár dní nabídla Kanaďanka Julia, s kterou máme odpoledne sraz.
Protože už trochu víme, co obnáší začátky v nové zemi, jedeme z letiště rovnou na městský úřad, kde si zažádáme a překvapivě do hodiny obdržíme SIN (social insurance number), číslo nezbytné pro život v Kanadě. Pak si v nákupním centru koupíme místní SIM karty a už je pomalu čas na setkání s naším spásným andělem.
Julia je pohodová holka, s kterou si celkem padneme do noty. Je jí 30, vyzkoušela všechny možný zaměstnání až se našla jako učitelka cestovního ruchu na soukromé škole. Na místní poměry má krásný byt v hipsterský/lesbický čtvrti. Zrovna se jí odstěhovala spolubydlící, takže pro nás má volnou ložnici. Zůstáváme 5 dní.
Horská dráha napříč časovými pásmy měla dozvuky ještě celý týden, takže vyhrabat se z pelchu před polednem bylo velmi těžké. Nehledě na první velké zjištění, že zatímco nahoře v horách sněží, tady ve městě prší a to skoro pořád.
Odpoledne jsme trávili pochůzkama po městě a řešili další nezbytnosti, jako třeba otevření účtu v bance. CIBC nás mile překvapila za prvé tím, že pro cizince mají na rok bezplatný provoz a za druhé, že jsme po hodinové schůzce odcházeli rovnou s debitníma kartama v kapse a kreditkou na cestě. Dalším krokem bylo najít vlastní ubytování a práci. Spoustu nabídek přichází na Facebooku ve skupině Češi a Slováci ve Vancouveru nebo na inzertním portálu Craig's list.
Julia nám pomohla vytipovat, které lokality jsou pro bydlení optimální. Původní myšlena byla najit něco v severní části, kde je to blíž do hor, na sjezdovky, ale nakonec jsme díky časovému presu vzali nabídku ve východním Vancouveru. Přechodným domovem se nám tak stala dvoupodlažní starší dřevostavba, kde v přízemí obýváme vlastní jednotku. Za slušnou cenu 850 CAD měsíčně včetně energií a internetu máme minigarsonku, který jsme ale vdechli život až po hloubkovém úklidu a reorganizaci stávajícího vybavení. O zbylé prostory se pak dělí asi dalších 12 lidí z různých koutů světa. Správcem objektu je indická rodina, kterou od začátku zaměstnáváme různýma poruchama v domácnosti, nejdřív byla rozbitá baterie ve sprše, pak odešel vařič a teď zas nefunguje topení.
Pracovně se rychleji prosadil Martin, přes Facebook dostal kontakt na týpka, který dělá framing (stavění rámů pro sádrokartonové konstrukce) a do týdne už s ním makal. Lokality se střídají různě po městě i prostory se mění, knihovna, hasičárna, bazén.. Mají tým o 4 lidech a víc vám asi sdělí Martin v dalším příspěvku :-). Nejhorší je ale pracovní doba, která začíná ve vražedných 6-7 AM.
Já jsem si updatovala životopis a přizpůsobila ho místním antidiskriminačním poměrům, což znamená odstranění fotky, datumu narození i národnosti. Pak jsem si ho 20x vytiskla a dvě odpoledne strávila obcházením kaváren a takových pohostinství, kde se s večerníčekem servíruje poslední drink. Na spoustě výloh bylo přímo napsané, že nabírají, o práci tu nouze očividně není. Realita je taková, že většina podniků nabízí min.hodinovou sazbu 11.35 USD plus dýška, které jsou tu víceméně samozřejmostí. Mě pozvali ze dvou kaváren na trial shift (zkušební 4-hodinová šichta, neplacená) a následně mi nabídli místo. Vybrala jsem si Railtown café v centru, 30 min z baráku. Nejde jen o kavárnu, ale i o restauraci nebo spíš bistro, které cílí hlavně na obědové a snídaňové strávníky. První týden mi dali jen poloviční směny, abych to všechno v klidu vstřebala a od příštího už naplno.
Závěrem bych shrnula první dojmy a místní zvyklosti. Lidé tady ve Vancouveru jsou milí, otevření a z větší poloviny jde o přistěhovalce z Asie, Jižní Ameriky nebo Evropy. Náklady na život jsou vysoké, platy nízké a možná proto je tu spousta lidí bez domova. Ceny zboží jsou v obchodech či restauracích uváděny vždy bez daně, takže zákazník nikdy dopředu neví kolik přesně zaplatí. Alkohol se prodává výhradně v liquer shopech, jako jsme to zažili v Austrálii. Velkým překvapením pro nás bylo zjištění, že marihuana je legálně dostupná ve speciálních podnicích, kde si ji lidé kupují za "lékařským" účelem. Hulit se pak dá v pohodě kdekoliv. V některých věcech jsou tady naopak trochu staromodní, jako třeba vyplácení mzdy šekem.
Když náhodou neprší a mraky ustoupí těm fascinujícím horám okolo, víme proč jsme sem přijeli a těšíme se co nás čeká.
Na večer plánujeme oheň a tak sbíráme dříví, kterého je všade hromady a čistíme ohniště včetně zaneřáděného okolí. Poslední slunečné momenty trávíme na vykácené louce, u které končí jeden z treků. Kolemjdoucí horal nás počastuje pozdravem a po krátké rozmluvě se loučí a jde přes naše tábořiště k autu. Po návratu k ohništi nás překvapí milý děkovný pozdrav od horala vyrytý v zemi jako dík za naší veřejně prospěšnou úklidovou činnost. Karma je svině a byť jsme si již vybarvili modré políčko v kalendáři za dnešní den, večer až tak snadný pro nás nebude. Všechno dříví je poměrně zvlhlé předešlými dešti a rozdělávání ohně nám přineslo větší útrapy než jsme očekávali. Po dvou hodinách foukání do mdlého plamene jsme odměněni čilou vatrou, kterou musím pravidelně krmit vším co je zrovna po ruce.
