Vietnam - valíme na sever

Hue, malé velkoměsto s historickou citadelou uprostřed. Druhý den po příjezdu jdeme prozkoumat místní památky. Císařský areál byl vybudován na počátku 19. století a stal se hlavním městem Vietnamu, kterému začala vládnout dynastie Nguyenovců. Citadela je oblkopena vodním příkopem a vysokými hradbami. Uvnitř se nacházelo 148 budov včetně zakázaného města kde žil císař se svou rodinou. Celý komplex byl později vypleněn kolonistyckými vojsky Francie a za Vietnamské války vybombardován Američany. Zbylo zde asi dvacet objektů a postupně se rekonstruují další. Prohlídka nám zabrala půl dne a v děsném vedru byla i dost vyčerpávající. Po vynikajícím obědě za třicet korun s lokály jsme se do toho obuli a vyšli za město hledat pagody a hrobky. Nejlepší cestou ja zaplatit za bus, popř se povozit lodičkou. Po pár hrobkách však člověk odhalí uniformitu se, kterou jsou stavěny a je odrazen od dalších průzkumů.

Večer jsme si pronajali šlapací labuť a dali pivko na řece při západu slunce. Večeři na kolonádě jsme nakonec zavrhli u důvodu vysokých cem a odebrali se do backpackeru hned u našeho hostelu,  kde jsme oslavili Ivetiny narozky a Norský státní svátek s bandou Norů.

Druhý den s pěknou opicí na zádech objednáváme taxi směr DMZ (demilitarizovaná zóna), která vznikla po druhé světové válce jako nárazník mezi Severním a Jižním Vietnamem a později jako místo nejkrvavějších bojů. Tour je spíše pro fanoušky historiky a válečné veterány. "Muzea" u některých památek jsou spíše centra propagandy s pár předměty z Vietnamské války. Vítěz píše dějiny a proto jsme se z popisků u jednotlivých relikvií dozvěděli jak bojovníci ze severu osvobodili jih při válce s Amečickým nepřítelem... trochu děsivé. Nikde nenarazíte na průvodce,  pouze u kasy nesmí někdo chybět. Dokonce i do tunelů ve kterých se skrývali Vietcong před americkými nálety jsme šli sami ačkoliv se jedná o několik kilometrů uliček pod zemí , místy bez osvětlení(za války v tunelech také nebyla žádná elektřina což musel být děsivý zážitek). Protiamerickou náladu jsem nejvíce pocítil u památníku padlým obětem kde se v křoví za silnicí válel zrezlý Abrams tank.

 Při odjezdu mě opustil sandál a tak proběhl rychlý nájezd do tržnice, kde jsem bambusáky z 150kč usmlouval na slušných 70kč.
Přejíždíme do Phong Nha kde se skrývá národní krasový park zapsaný na seznamu Unesco. Jízda nočním busem s lůžkovou úpravou byla žrádlo. Ivet dostala singl sedadlo/lůžko a my s Moni jsme se vtěsnali každý do zadních třílůžek mezi další baťůžkáře. Po 2,5hod zastavujeme před naším hotelem. Cestování je tu docela v luxusu oproti homestay v Inodnésii vloni. Pro tři už vyjde výhodněji jít do čtyžlůžka, kde je v ceně klimoška a vlastní toaleta se sprchou. Druhý den půjčujeme motorky a jedem na jeskyně. Ivet prochází rychlokurzem jízdy na skůtru. Jediným problémem je ostré zatáčení, ale toho naštěstí není tolik zapotřeba. Za městem už nás vítají pohoří strmě zakousnuté do plochých rýžových polí.

Silnice tu jsou ve skvělém stavu a po nějakém čase v džungli zastavujeme u Paradise cave. V průvodci se píše o vstupném ve výši 150kč, ale to je již minulost a každý se musíme vytasit s 250kč. V areálu jsme zrovna jediní a tak nás zaráží elektronické turnikety, které jsme tu ještě nikde neviděli. Stoupáme po schodech do výšky 200mnm kde je vstup do 30km dlouhé jeskyně, která byla objevena v roce 2005. Pro turisty je zpřístupněná pouze část dlouhá necelý kilometr, ale i tak je naco se koukat. Připadám si jako v koncertní síni, jelikož výška jeskyně dosahuje až 100m. Prohlídka nám zabrala přez hodinu.

Vedle silnice se vine řeka s příjemnými jezírky, kde si dáváme osvěžující pauzu. Po obědě v tourist centru se vracíme do vesnice na večerní party. U večeře v místní vývařovně potkáváme Stevea, motorkáře z Kanady. Nad pivkem se konverzace nejlépe rozvíjí(došlo i na ochutnávku Ivetiny třešnovice z čech) a tak po zavření všech barů se celá komunita batůžkářů přesouvá před náš hotel kde vydržíme až do pozdních nočních hodin. Další den se nese v krušném střízlivění. Čeká nás návštěva Phong-Nga cave do které se jede lodičkou. Hned vedle se táhnou schody do naší poslední jeskyně - Tien Son Cave. Všechny tři jeskyně jsou pěkné, ale pokud člověk obětuje jeden až dva tisíce, má možnost se dostat na dvoudenní stezky kam se moc lidí nedostane a vidět úžasná místa.

Náročný, parný den zakončujeme čekáním na noční bus do Sapy, který by měl trvat 17hod. Nejprve se však musíme nalodit na správný spoj což se podaří až na druhý pokus. Tentokrát jedeme společně vzadu na trojlůžku. V 7am přesedáme v Hanoi na další bus do Sapy kam přiježdíme ve dvě odpoledne. Ke snídani si dáváme bagteu mazanou přímo od stánkaře, narvanou masem, salátkem místní paštičkou a chilli za dvacet korun.