Back on the road

Na druhý svátek vánoční jsme se vypravili zpět do Dunedinu a to na přilehlý poloostrov, klikaté zatáčky podél zálivu nás dovedly na různé treky. Bohužel nedošlo na prohlídku zámecké zahrady jediného zámku na celém Zélandu jelikož se zde vybíralo vstupné. Zato jsme se dostali do Sandfly Bay což je nádherná zátoka plná písečných dun. Zde jsem zjistil, že můj supr foťák, který jsem zakoupil před odjezdem z Christchurch má z neznámých důvodů zašpiněný senzor/chip což znamená že inkriminované vlákno se propíše na většinu dalších fotek! Tučňáci byli opět na lovu a slibovaní albatrosi se proháněli v nedozírných výšinách na oplocené straně útesu. Prostě vejlet za všechny prachy. S Monikou za volantem jsme si to klikatili po silničce zpět. Touha najít spaní někde u pláže na naší cestě na jih se proměnila v dvouhodinovou estrádu lesy a loukami v děsném vedru. Nenalezený oceán jsme objevili druhý den, kde proběhla odpolední pauza. Od města Milton jsme to již šněrovali do vnitrozemí směr Alexandra. Po noci strávené na odlehlé pláži u řeky jsme se dorazili do města Roxbourgh. Zde začíná území plné ovocných sadů a táhne se přes Alexadru až do oblasti Cromwell. Zkusili jsme se proto optat na práci a v poledne jsme již byli zapsaní jako fruitpickers u jednoho farmáře za městem se začátkem po Novém roce. 


S dobrou náladou jsme dorazili do Alex, vyzvedli kola(pan majitel dostal vzorek Mončiných rohlíčků) a dali dobíjecí session v místní knihovně kde se wifi váží zlatem (dva dolce za sto mega). Na odpolední otázku: "Kde se dnes bude spát?" jsme našli odpověď na mapě, která ukazovala jezero Poolburn kde se natáčel Pán Prstenů. Vzdálenost byla nejasná a můj slepý odhad ohledně našeho dojezdu s poloprázdnou nádrží slibovali pěkný zážitek (ano mohli jsme natankovat ve měste, ale kdo by se s tím zatěžoval při výjezdu kamsi do skalistých hor...). Hned za městen jsme najeli na štěrkovku a prášili jsme si to do zlatokopecké prérie. Asi po 45min jsem začal nervózně sledovat ukazatel nádrže stále slibující tak 80km dojezd. Zbytek cesty se zdál nekonečný za každým horizontem se objevoval další výhled na skalnaté útvary. 

Z udržované štěrkovky se stala neudržovaná což nás uklidnilo jelikož cedule slibovala poslední 12km úsek k jezeru a skákali jsme si to vesele dál. Už mi praskali nervy, kdy jsme konečně zahlédli jezero. Tahle jízda stála zato. Turisti už vypadli, pár chatek co se zde nacházeli, bylo víceméně prázdných a my registrovali dva karavany kde v dáli. Připadal jsem si jako v pohádce a nedokázal jsem se nabažit v ten klidný večer výhledu na rozlehlé jezero s členitým pobřežím, měsíční krajinou, ostrůvky, na horizontu nádherně vystínovaným pohořím a tichem. Druhý den jsme po procházce vyjeli směr Queenstown kde jsme hodlali oslavit Nový rok!