Hurá za Oceánem část pátá: Cesta domů

 A je tu poslední den naší dovolenky. Využívám poslední dopolední lekci ve vlnách a na oběd se připojuji k rodince, která byla dopoledne u vody. Odpoledního spánku se účastní pouze Jarda. Toni si maluje a otravuje zatímco Monča balí kufry. Odpoledne trávíme na pláži v písku stavbou hradů a narozeninových dortů. 

Druhý den začíná klasická drezura, dobalit, připravit tousty, housky, ovoce, vajíčka na tvrdo, náklaďák sušenek (stále ještě české výroby) a pak hurá na taxi směr vlak. Ano, kilovku vynikající basmati za super cenu nechávám se slzami v očích v kredenci. Cesta vlakem proběhne v poklidu. 

V centru Porta přejímám nad nedokonalostmi signalizačního systému místní dopravy a automaty s jízdenkami uk kterých se tvoří desetiminutové fronty. Po čekačce na metro se stěhujeme směr airport. 

Jak už to v Portu bývá v duty free zóně tankujeme portské na dobrou náladu a do kufrů. Nějak nesledujem čas a po frontě na záchod dobíháme ke gateu který už se zavírá.

Přelet do Paříže je na cca dvě hodky kde máme dvouhodinový stop over. Proaktivní ostraha my na Security checju zabaví sardinky jelikož o 20g překračují povolený limit na tekutiny. Vítejte v dnešním světě. 

Odlet se nakonec odsouvá a dospělým již ubývá energie udržet drobotu v provozuschopném stavu se snižujícími se zásobami bonbonků. Před devátou se letadlo s námi na palubě odlepí od země. Po desáté jsme konečně v Praze. Děti si ještě dávají menší detour, které ještě na Letišti přehazujeme k babi a dědovi do auta směr chata. 

Hurá za Oceánem část čtvrtá: Písek a mušle

 Odpolední surfovačka proběhla na výbornou s grupou ze surfhousu. Bohužel dorážím až v půlce večeře dom (pečené rybky), následně již probíhá standardní drezura a večer opět padáme vyřízení do gauče. 

V pondělí proběhne opět ranní lekce surfu na výbornou na skvělých vlnách. Běžím domů kde nabírám sbalenou rodinku, hrotim taxika směr vlakáč a popojíždíme do Espinho kousek severně od Esmoriz.

Je krásný den a tak po obědě v místní rybárně kotvíme na pláži a zkoušíme Tonču sblížit s Oceánem. Po chvilce na pláži probíhá přesun na místní koupálo kde je otevřený bazén s mořskou vodou. Děti užívají klidné vody k brouzdání a cákání. Náplast na Jardově bradě odmítá držet a je tam spíše na okrasu. Po bazénu vycházíme směr supermercado a vlak. Jarda sev kočárku prořve do spánku a Tonča klimbá Monče v náručí zatímco čekáme na zpáteční vlak se zpožděním. Díky bohu za google translator, který mi pomáhá při komunikaci s taxi domorodcem pri cestě na apartmán. Jdeme vyvetrat děti na pláž a se západem slunce pobíháme po pláži a sbíráme mušle.

V úterý ráno se opět zúčastním lekce s ostatními surfery. Moni jdou s dětmi na ranní misi nakoupit a do rybárny pro rybky. 

Odpolední lehárko odsouvá aktivity až po třetí. Není kam spěchat počasí se teprve zlepšuje a my couráme po pláži a v místní laguně, která je věnována vodnímu ptactvu. Večer se podává pečená rybka a sardinky Tonča má apetit a zbouchne obojí. Kolem deváté ukládáme děti. Fňukající Jarda cestuje po všech postelich. Následně padáme do gauče.

Hurá za Oceánem část třetí: Porto

 Odpolední lekce surfu proběhla podle plánu akorát se trochu protáhla. Přicházím ve spěchu domů kde jsou děti na pokraji leknutí. Monča musela ryby opeci sama, děcka se jí nedotkla a tak se snažím pomoci kde můžu a postupně je odbavíme do postýlek. Oba jsme vyřízení, takových večerů nás čeká ještě spousta.

Druhý den sbalime vše potřebné na výlet do Porta. Taxi nás sveze na nádraží kde ve finále čekáme delší dobu na vlak, který nás hodí přímo do centra na historické nádraží Sao Bento. Odsud lze hned obdivovat proslulé kachlíkovajé fasády domů, které jsou symbolem místního koloritu. 

Město je plné turistů a tak se přidáváme k davům a šlapeme ke katedrále Se do Porto odkud je fajn výhled. Malinkatými uličkami klesáme l řece a hledáme reštiku. Bohužel kultura stolování oběda v této zemi je pevně spojená s dopolední brunch kulturou atedy všechny provozovny otevírají až o půl jedné. Postupně se zase vzdalujeme od řeky a doufáme, že se někde najde místo co dovolí znavenému turistovi dát si oběd. Ne, to se nekoná. Čínskou restauraci zavrhujeme a nakonec najdeme jedno místo kde se nad turistou slitovali a jedou už od ranních hodin. Bez zaváhání objednávám Franchezinu, údajně místní pokrm bohatý na karbohydraty a nasycené mastné tuky... Toust s vajíčkem,přikrytý sýrem, hovící si na šunce, slanině, klobáskám, vepřovém plátku, obložený hranolkami a zalitý červenou kořeněnou omajdou. Monča objednává lasagne a dětem hranolky, které nakonec dojidam já. 

Po obědě sestupujeme zpět k vodě do čtvrti Ribeira do Porto kde se soustředí veškerý turistický ruch. Z této náplavky je vidět ikonický ocelový most s obloukem a historické fasády domů na protějším břehu řeky. Sedíme u vody, Tonča odlepuje žvýkačku na které sedí (trochu si i ochutná), Jarda drolí M&Ms do kočárku, Moni hlídá aby někdo nespadl do řeky a já přesycen zážitky (a dvojitým obědem) mžourám po okolí.

 Počasí je teplé pod mrakem a my přecházíme po mostní konstrukci v úrovni náplavky na druhý břeh. Odsud zase vychutnáváme pohled ma centrum města s katedrálou a kopiemi zakotvených historických lodí. Cestu do vrchu od náplavky si zkracujeme lanovkou, která nás vynese na úroveň mostu odkud se pomalu přesouváme na stanici General Torres a zase zpět domů.

Jako na potvoru se v Esmorizu (naše dočasná domovina) jediný Uber driver pohybuje někde mimo mapu a já nemám chuť znakovat po telefonu s domorodci. Vycházíme proto procházkou k pláži, cesta to je naším tempem na necelou hodinu a ještě stiheneme západ slunce na písku. Jarda si ještě stihne při koupání rozseknout bradu (můj tip do 15mm). Monča sebevědomě zmiňuje cosi o mašličkové náplasti a improvizovaně zalepujeme bradu tejpou. Večer opět padáme vysílení do ga uče.

Hurá za Oceánem část druhá: Antre

 Taxi nás odvezlo téměř na pláž kde jsme v apartmánovém domě nalezli útočiště. Máme balkon, houpací síť pračku i kávovar. Z posledních sil jsme šli kouknout na pláž. Vlny byly silné a lámaly se kousek od pláže. Setkání dětí s Oceánem proběhlo s emocemi když je vlna v oblečení spláchla od hlavy k patě. Uslzená robátka jsme odveleli do apartmánu kde se dojedly poslední zbytky řízků a rohlíků.

Druhý den jsme se probudili do slunečného počasí. Ranní mlhou jsme šli po hrázi do místního supermercada (obývák v přízemí jedné z místních roubenek s kavárnou a lokální zeleninou uvnitř). Mají tu sympatické housky tedy spíše bulky ručně dělané a ceny srovnatelné s našimi. Po návratu a přestrojení skupiny testujeme nejbližší, včerejší pláž. Děti se hrabou v písku a ignorují vodu. Po obědě a vydatném spánku osazenstva jdeme plní sil za vlnolam (pier) na menší pláž s lepším vstupem do vody kde se vlny lámou dále od břehu. Tady už synergie zabrala za opratě a děcka staví z písku, hledají mušle a vyhrožují oceánu (Jarda) aby jim nemáčel jejich syavby. 

Po zmrzce si ještě Toni stihne nakopnout palec a jdeme domů na večeři.

Já jsem ještě stihnul navštívit mého přítele Ruie co tu provozuje surf školu a půjčit si surf na další den.

V pátek ráno ještě před úsvitem lezu na prázdnou pláž, pozoruji vlny a následně v neoprenu jdu okusit vodu. Ranní pokus neskončil vyloženě úspěchem ale držím si palce na společnou surfing session s Ruiovou školou. 

Díky noční aktivitě našeho nejmenšího savce v osm ráno ještě všichni vyspávají a tak stihnu ranní snidaňový proces. Následně se vydáváme po stopách včerejších směr supermercado a rybárna. Po obědě mě čeká zmiňovaná hodina surfu, děcka pláž a večer grilčo.

Hurá za Oceánem část první: Cesta

 Tak řízky bezpečně prošly bezpečnostní kontrolou  náš výlet za poznáním se posunul do další fáze, blíže k jeho uskutečnění. Proti včerejšku si myslím, je dnešní celodenní spanilá jízda letadly a vlaky už jen takové prověření toho, že jsme všechny přípravy v posledním týdnu provedli podle plánů.

To, že pojedeme na výlet poprvé k moři ještě letos jsem vymyslel já asi někdy v červenci. "Na serfy se jinak nedostanu a Portugalsko je beztak hezká země." K mému překvapení to Monče (na podruhé) se všemi informacemi o letu a ubytování dávalo docela smysl. O ceně se nebavme. Ano mohli jsme jet na dovolené dvě do lepších hotelů, ne ty z Bookingu dolních pěti, ale to by nebylo k Oceánu a možná ani k moři. Po té co se mi z účtu zmizela podstatná částka, už zbyl jen opojný pocit omámení z hromady utracených love a chmury jestli to zaty prachy bude vůbec stát. 

Cestovní přípravy vyvrcholily pár dne před odletem. Bylo potřeba provést mnohé, a to: sehnat jeden cestovní kufr velikosti jumbo s nosnosti až 20kg, objednat jídlo sušené mrazem o objemu 2-3ks per huba, vyzvednout malé až větší množství různých objednávek v balících strategicky rozmístěných v různých koutech Prahy, provést checkin ne více jak 24 hod před startem (jinak za příplatek), vyzvednout řízky, palačinky a štricly vánočky od polní kuchařky a (pra)babičky v jednom, připravit byt pro dělníky co se budou hrabat v koupelně a hledat pramen ústící do našeho obýváku a zakoupit na 12 hod cestu proviant včetně jednoho výtisku Šikulka, Puntík nebo Hvězdička. 

Večer před odletem došlo na lámání chleba. Vejde se to? Nevěřícně sedím na fyzicky o něco menším druhém kufru než je jumbo, zamačkávám do něj pěnové plovací pásy pro děti a se skřípěním zubů utahuji po jeho obvodě zip. Ano, lJumbo je na tom o dost lépe, po jeho kouzelném extra zvětšení pomocí druhého zipu se z něj stává menší mobilní ubykace k pohoštění až dvou trpaslíků. Po úspěšném prvním testu přichází test druhý, zkouška váhou. 

K ověření hmotnosti obou zavazadel využíváme mincíř (ano tohle slovo skutečně existuje). Jumbo hlásí 3,5 kg přes stav, menší zavazadlo má rezervu. Jednoduchá dvojčlenka, marmeláda, hygienické tašky a deskovky se přesouvají do menšího zavazadla a plovací pásy dovnitř jumba. Jsem pro přesunutí štrycle vánočky, ale na protest Monči uznávám, že by kompresí v menším kufru pravděpodobně doznala strukturálních a kvalitativních změn. Nakonec se slávou vylovime zašantročené placatky s trnkou (neskutečných 800 g) a při posledním zavírání kufru už jde vše jak po másle, i ten křupavej chleba tolik neodporuje a s tichým chrupotem pod vousy se přizpůsobuje novému tvaru. Jumbo se houpe na hranici 20 kg. 

Teď už jenom stačí namazat asi deset rohlíků, palačinek, čtvrtku chleba, půl kila řízků, nakrájet kilo jablek, demontovat prosklenou stěnu v koupelně, vyklidit koupelnu a obývák a hurá na dovču. 

V den D jsme tedy ani nedopili čaj, probudili děti, zalepili obývák a s dědou v autě po sedmé ranní vyrazili k letišti. Výjimečně jsme všude byli v předstihu, kufry byly v toleranci, přes Security check prošel všechen proviant včetně ovocných kapsiček a stáda řízků. Je pravdou že kočárek a pár dětských úsměvů oblomil i toho nejzarutějšího strážce zákona. Musím vyzdvihnout služby našeho domácího letiště v Terminálu dva (schengen lety). Je zde čisto, spousta místa, herniček pro děti ("tam je nepustíme ještě si zkazíme dovolenou nějakým tím bacilem") a asistenčních pomůcek pro unavené nožičky. U našeho gateu se dokonce nacházel svatostánek Lega s interaktivními prvky. Děti jsou naštěstí ještě ve věku kdy nerozumí že by stačil dostatečně vřelý přístup a trocha vemlouvání a jejich otec povolí a ma cestu s námi jede celý Zoo Duplo i s žirafou. Nu nic, postavili jsme pár kostek z veřejně dostupné krabice ("pak si ty ruce přece umejou"), povozili děcka ve vozítkách o letištní hale, okomentovali zaparkované eroplány a konečně se nalodili na palubu letadla. Boj o sezení u okénka vyhrála Toni. Vzlet byl pro všechny milým zážitkem a pak už se vyndalo jídlo, pití, hračky časopisy, pohádky a děti byly jakž takž v klidu.

Opět se zde potvrdilo, že evoluce udělala krok stranou když ženám nedopřála ještě jeden pár chapadel s přísavkami, protože by to matkám děti s věkovým odstupem do dvou let ulehčilo mnoho starostí a ušetřilo mnoho času. Já jsem se snažil plnit roli otce z druhé řady, občas pokáral řvoucí dítě nebo přijal Jardu lezouciho přes sedačku ke mně. Pamatuji klidnější lety, kdy si člověk i na palubě měl čas odpočinout. To jsme ještě tehdá cestovali v menším počtu. 

Naším cílem bohužel nebyla destinace Porto ale zasmrádlé letiště u Paříže (kupte si ty prkýnka na záchody). Zde proběhl oběd, čůrání v stoje na míse a po dvou a půl hodinách jsme valili na křídlech Rayena konečně na jih. Bůh se nad námi smiloval a Jarda usnul na sedačce. Je klid, dobíjíme baterky...

Obdivuji celou skupinu jelikož jsme s poměrně dobrou náladou zvládli nadzemku z letiště do centra Porta, kadění na hlavním nádraží, dvě fronty na lístky (z toho jedna špatná) a dalších 45 min na jih do Esmoriz. 

Na vyprahlé zastávce kde chcíply i ty blechy ze psa, bez studu a hany beru jedinou dostupnou drožku a popojíždíme k pláži kde na nás čeká naše vysněné obydlí...